Naposledy se dravě políbili, než se zpocení a udýchaní svalili do postele. Leželi vedle sebe, čekali, až se jejich dech vrátí do klidové frekvence. Divoký sex, který se před pár minutami odehrál v malé soukromé ložnici bradavického hradu, měl jen pramálo společného s milováním. Tohle byla čirá živočišná touha jednoho těla po druhém. Však se také celé léto neviděli, žár letního slunce by sice vybízel k divokému milování na pláži, oni však museli zůstat odloučení, nemohli se setkat ani jednou. Jejich vztah nebyl zrovna společensky přijatelný. První se vzpamatoval Fred a nyní už něžně si přitáhl Rolandu do náruče a pocuchal její šedé rozježené vlasy.

„Stejskalo se mi," zašeptal a políbil ji na spánek.

„I mně," vydechla a přitulila se k němu.

„Letos jsem tu naposled," začal Fred nejistě o tom, co ho sžíralo celé prázdniny. „Co bude potom?"

„Teď na to nemysli. Máme celý rok pro sebe a pak se uvidí," utnula nepříjemný rozhovor hned v zárodku a přetočila se v pevné náruči zdatného odrážeče tak, aby si mohla ukrást další polibek. A po něm ještě jeden.

„Nemáš dost?" zeptal se Fred pobaveně.

„Po dvouměsíční pauze?" ušklíbla se Rolanda. „Ani v nejmenším."

„Musíme si ale dávat víc pozor, než vloni," uhnul Fred před dalším útokem na svá ústa, aby s ní mohl mluvit o další věci, která mu dělala starosti. „Z Umbridgeové by se moh' stát problém," dodal a podíval se na Rolandu nejvážnějším pohledem, jakého byl se svou nálepkou školního šaška schopen.

„Proč myslíš?"

„O tom incidentu s mozkomory, co měl Harry v létě, jsi slyšela, ne?" začal Fred zeširoka.

„No, ano. Ředitel nás informoval. Co to má co dělat s námi?" nechápala.

„Jde o to, že Umbridgeová byla u toho soudu a dělala všecko proto, aby Harryho vyloučili. Myslíme si, že je sem nastrčená z ministerstva, aby tady špehovala nebo tak něco," vysvětlil Fred a nepřestával se při tom dívat do jejích žlutých očí. Ty ho na ní fascinovaly od samého začátku a byly důvodem, proč se do takhle nebezpečné hry pustil. Pohled dravce a pevné vysportované tělo instruktorky létání – to oboje slibovalo nevšední zážitek. A nezůstalo u planých slibů. V Rolandě dřímal věčný oheň, který by dokázal sežehnout toho, kdo by jej rozdmýchal a neměl při tom sílu držet s ní krok.

„Takže tu má čmuchat?" zeptala se Rolanda vážně.

„Myslíme si to. Harrymu v tomhle věřim," odpověděl Fred.

„V tom případě vás budu muset velice často nachytat při nepravostech, pane Weasleyi, abyste si u mě mohl vždy odsloužit spravedlivý trest," povytáhla přísně obočí, stále uvelebená v objetí svého studenta.

„Jistě, paní profesorko. Jsem ochoten porušit vlastní morální zásady a přestoupit opakovaně školní řád, abych vás mohl nikým nerušen a nepodezírán ohnout přes stůl ve vaší pracovně," zašklebil se Fred a přetočil Rolandu pod sebe. Zapřel se na loktech a díval se do její na oko přísné tváře.

„Pane Weasleyi, toto vaše chování shledávám velmi nepatřičným. A to nemluvím o použitém výrazivu," pokračovala dál v nově začaté hře a tvářila se tak neúprosně, jak to jenom v dané situaci šlo. Přestože jí už nějakou dobu cukaly koutky ve skrývaném úsměvu.

„Jestli nepřestaneš mluvit jako McGonagallová, asi mě na tebe přejde chuť," smečoval Fred a sklonil se k Rolandě, aby ji hladově políbil.

„Tvoje slova a činy si trochu odporují," usmála se Rolanda vítězně, jakmile se od sebe odtáhli. Omotala mu paže okolo krku a přitáhla si ho k dalšímu polibku.

I Fred považoval debatu za ukončenou a začal se tedy znovu věnovat činnosti, kvůli které sem přišel. Hltal ústa, jež se mu nestydatě nabízela, rukama bloudil po pevných ramenech a dlouhých pažích, které ho nepřestávaly objímat kolem krku. Usmíval se v polibku a usilovně se snažil prodloužit druhé kolo a změnit bohapustou divokou soulož v jemnější milování.

Drobně se posunul a sklouzl rty na její krk, kde zanechával vlhkou stopu. Rolanda mu rukama začala bloudit po zádech a několikrát tiše zasténala, když ji jemně kousal v místech, kde to má ráda. Vlnila se pod ním a tlačila boky proti jeho mužství, které o sobě začínalo dávat vědět. Opustil její krk a věnoval se klíční kosti. Snažil se ze všech sil, aby konečné spojení oddálil a tuhle chvíli si plně vychutnal. Rolanda ale byla opačného názoru. Nadzvedla se a shodila Freda pod sebe.

„Na tahle zbytečná romantická gesta dneska fakt nemám chuť," prohlásila svůdně a sklouzla níž, aby se uvelebila mezi pevnými stehny svého mladého milence. Přejela rukama po jeho svalech a usmála se, než vzala jeho chloubu mezi rty. Drsně přejela špičkou jazyka přes štěrbinu žaludu a prsty promnula zvrásněnou kůži varlat.

Fred se nadzvedl na lokty, aby měl lepší výhled. Pohled na střapatou halvu v klíně ho doháněl k šílenství. Rolanda mezitím nasála tolik z jeho délky, kolik mohla, aniž by se začala dusit. Rty klouzaly bez odporu po celé délce pevného svalu, prsty třely každý kousek kůže, na který dosáhly. Fred padl zpátky do polštářů a začal přirážet proti těm horkým hříšným ústům. To Rolandě stačilo, aby ho pustila a vyhoupla se zpátky nad něj. Odolala nutkání políbit ho, věděla, že svou chuť v její puse zrovna neocení. Začala mu sát ušní lalůček a Fred ji pevně chytil za boky, aby ji zpomalil v dosedání.

Jakmile ho v sobě cítila až po kořen, pustila jeho ucho a zaklonila se. Rukama se zapřela na matraci vedle jeho kolen a začala se vlnit na jeho klíně. Místnost postupně plnily dvoje vzdechy. Rolanda dosedávala čím dál rychleji a tvrději a Fred už byl sotva na jediný krok vzdálený od vrcholu. Pustil její boky, vzal ji kolem pasu a stáhnul ji na sebe. Nespokojeně zamručela, umlčel ji polibkem. Cizí jazyk v puse je ta nejúčinnější komunikační bariéra. Povytáhl Rolandu o kousek blíž k sobě, sevřel ji v ocelově pevném objetí a začal se nadzvedávat a přirážet v mučivě pomalém tempu. Dech se krátil, vzdechy byly čím dál hlasitější, nehty se zarývaly do kůže a nechávaly na ní zarudlé cestičky.

„Ach, Merline!" vykřikla Rolanda, než se mu unaveně zhroutila na hruď. Fred ještě dvakrát přirazil, než se dočkal podobného uvolnění.

„Když jsme takhle sami, můžeš mi klidně říkat Frede, ty moje myško," zavrněl jí Fred do ucha.

„Neříkej mi tak..." zabručela Rolanda spíš ze zvyku než proto, že by jí tato přezdívka nějak moc vadila. Zpočátku se jí nezamlouvala, ale rychle si přivykla a nakonec byla ráda, že mají ve vztahu něco, co neměla dřív s nikým jiným. Neochotně vstala a, jak ji příroda stvořila jenom s hůlkou v ruce, vyrazila pro dvě sklenice.

„Aquamenti," řeka chraplavě a naplnila první sklenici, kterou hned chvatně vypila. Zopakovala kouzlo a naplnila obě skla, aby je vzala s sebou. Když se vracela z kuchyňského koutu, Fred už voněl osvěžujícím kouzlem a chvatně se oblékal.

„Za chvíli bude večerka..." odpověděl na její nespokojený výraz.

„Někdy jsi nechutně zodpovědný," povzdechla si a podala mu pití. „Kdy se uvidíme?"

„Nevím, vážně musíme být ostražitější než dřív," řekl smutně a vstal, aby ji mohl obejmout. Pár minut se tiše objímali a užívali si tak poslední společné vteřiny. Poté se rozloučili, Fred vyrazil k nebelvírské věži a Rolanda do sprchy.

Rolanda rázovala po chodbě bradavického hradu směrem k velké síni a ostřížím zrakem rentgenovala všechny tmavé výklenky. Někde se ten Fred přeci schovávat musí. Uplynuly dva týdny od jejich poslední schůzky a ji už to nebavilo. Hned druhý den musela dát Fredovi za pravdu. Její odporně růžová kolegyně měla oči a uši snad všude. Věděla o všem, co se jenom šustne, do všeho šťourá a Rolandě nezbylo než číhat, kdy se jí povede na Freda narazit při nějaké lumpárně.

Zahnula za roh a konečně viděla to, po čem tak toužila. Fred stál přikrčený za brněním s nějakým prvákem z Mrzimoru a směňoval jakýsi balíček za několik drobných mincí.

„Pane Weasleyi!" křikla na něj a otočila se tak, aby mohl onen prvák nepozorovaně uniknout, nebyl momentálně středem jejího zájmu.

„Ano, madame?" zeptal se George ve vší zdvořilosti.

„Je vám známo, že ty vaše ,dobroty' nesmíte distribuovat na pozemcích školy?"

„Ale já..."

„Žádné výmluvy, Frede, body Nebelvíru nestrhnu, ale dnes hned po večeři se budete hlásit u mě v kanceláři na školní trest."

„Madame, ale já nejsem..." začal protestovat George ve snaze upozornit, že si ho s bratrem spletla. Nedostal však možnost.

„Nechci nic slyšet," obořila se na něj hrubě a odkráčela do velké síně. George se za ní zmateně díval a nebyl si jistý, co si má o tom všem myslet. Jeho úvahy však vyrušil lomoz procházejících studentů, a tak se k nim připojil a šel na večeři, po které ho čekal jménem Freda školní trest.

„Co je, Georgei?" zeptal se Ron ve chvíli, kdy jeho starší bratr dosedl.

„Ále, nic..." mávl rukou George a pustil se do pečené jehněčí kýty se zeleninovým salátem. K Ronovu zkoumavému pohledu se ale přidaly další v čele s Fredovým. „Nic, no, jen mám školní trest u Hoochový. To se mi ještě nestalo!" vysoukal ze sebe s divným pocitem. „No, vám snad jo?" dodal podrážděně, když si všiml nechápavých pohledů.

„No ne! Neznám nikoho, kdo by měl trest u Hoochový!" vyhrkl Ron poté, co se přestal smát.

„Já jsem u ní byl vloni několikrát," řekl Fred a snažil se vážit slova, aby náhodou neprozradil víc, než by bylo milé.

„Hm, to je zajímavý," prohodil George konverzačně a musel se uchechtnout. „Když mě tepala na chodbě, byla si jistá, že jsem Fred."

Fredovi v tu chvíli zaklapla všechna kolečka do sebe. George má jít na „rádoby trest" místo něj. Ona si je tam spletla. No, to bude velkej průšvih.

„Ty, brácha, co kdybych šel místo tebe?" navrhl Fred, jako by se nechumelilo. „Ještě ti to dlužím. Tys místo mě šel ke Kratiknotovi, abych se mohl ten večer muchlovat s Angelinou, pamatuješ? V páťáku," zkusil zachránit situaci a netvářit se u toho, že po trestu přímo prahne. Své dvojče však neoklamal. Dělo se tu něco, co George nechápal a právě nyní byla šance, že se něco dozví.

„Díky, brácha, ale to nemusíš. Načapala mě s dortíčkama, takže tam půjdu sám," řekl George s předstíranou pokorou a začal chvatně dojídat večeři. Fred si uvědomil, jak velký z toho bude malér a rychle zvažoval další možnosti.

Rolanda dojedla a zabrousila pohledem k nebelvírskému stolu. Očima se střetla s Georgem a povytáhla na něj obočí v domnění, že je to Fred. Pravý Fred se ale soustředil na vymýšlení záchranného plánu a jejich výměnu tak postřehl až ve chvíli, kdy se bratr zvedl s tím, že je čas. Rolanda mezitím už ze síně odešla.

George si ve dveřích odchytil Colin, aby mu předal novou objednávku. Fred toho využil a vystřelil ze síně jako potlouk z bedny. Pokud doběhne ke kabinetu dřív než bratr, stihne Rolandu varovat. Nedíval se doleva ani doprava, bral schody po třech a to se mu vymstilo. Zrovna běžel smykem do zatáčky mezi schodišti, když vrazil do za rohem stojící osoby. Ihned ho do nosu praštila sladká vůně, kterou si nešlo splést. ,Tak to je konec!' zasténal v duchu.

„Jak je možné, že tu vyvádíte jako utržený ze řetězu?" vztekala se Dolores Umbridgeová, kterou Fred omylem srazil na zeď.

„Omlouvám se, madame, já pospíchám," vychrlil ze sebe Fred.

„Právě jste dopospíchal, pane Weasleyi," ušklíbla se profesorka spokojeně. „Strhávám Nebelvíru deset bodů a vy mě nyní doprovodíte do mého kabinetu. Máte školní trest."

„Ale já už mám trest u madame Hoochové," zkusil Fred poslední možnost.

„Pokud se nemýlím, tak právě na její kabinet klepe váš bratr," řekla pobaveně a prstem ukázala za Fredova záda. „Jenom hlupák by vám dvěma zadal trest společně!"

Veškerá naděje na záchranu padla ve chvíli, kdy George přešel práh Rolandina kabinetu. Poraženě svěsil ramena a vydal se na trest u profesorky OPČM. ,Sice je to malér, ale jsem zvědavej, jak se ti dva budou tvářit. U Merlinových ponožek, já bych tam chtěl bejt moucha na zdi!' skučel Fred v duchu, zatímco bral do ruky speciální trestací brk.

George nervózně vešel do kabinetu instruktorky létání, který byl jenom spoře osvětlen ohněm z krbu a několika svíčkami. ,Tak, psát asi nic nebudu,' pomyslel si, když zavíral dveře. Sotva cvakla klika a George se otočil čelem do místnosti, přirazila ho Rolanda ke dveřím a zuřivě se mu přisála na rty. Vytřeštil oči a nezmohl se na nic. Stál a nechal se vášnivě líbat, zatímco se snažil uvědomit si, co se to, zatraceně, děje.

„Frede?" zeptala se Rolanda trochu nejistě, jakmile se od něj odtáhla a všimla si vyděšeného výrazu v jeho tváři a strnulého postoje.

„Já jsem George," vyhrkl lapavě a zíral na profesorku.

„Tak na to ti neskočím," ušklíbla se Rolanda. „Tuhle ohranou písničku jsi už zkusil tolikrát..."

„Já jsem vážně George. Co se tady, u Merlinovy brady, děje?" rozčílil se. Tohle nedávalo smysl. Podle všeho to vypadalo, že si jeho dvojče užívá s Hoochovou, to byla ale hloupost. Nebo ne?

„Vy jste se vážně vyměnili?" zeptala se Rolanda a musela se zapřít o zeď. Jestli právě líbala nesprávného bratra, jsou prozrazeni.

„Právě, že ne," špitnul George. „Se mnou jste mluvila už na té chodbě. Kdybyste mě nechala domluvit, řekl bych vám, že nejsem Fred."

„Proč mě ten pitomec nevaroval?" zamračila se Rolanda a v duchu si skládala možnosti, jak si zachránit kůži a, pokud možno, i vztah.

„Tak to nevím. Jen vím, že se se mnou chtěl vyměnit. Asi tuším proč..."

„Aby bylo v tuto chvíli jasno," povzdechla si Rolanda, „váš bratr a já..."

„Jo, tak to mi došlo," přerušil ji George. Vážně nepotřeboval slyšet víc. Skoro si přál, aby mu někdo posledních deset minut vymazal z paměti.

„Mohu vás požádat o diskrétnost?" zeptala se Rolanda opatrně a pečlivě zkoumala jeho reakci. Doufala, že dvojčata budou neochvějně držet při sobě.

„Tohle by mi stejně nikdo nevěřil," pokrčil rameny a hodlal zmizet. „Můžu jít?"

„Jistě," vydechla Rolanda a pokynula mu ke dveřím.

„Pošlu za vámi bratra," ušklíbl se George a vytratil se jako pára nad kotlíkem.

Fred rázoval po nebelvírské společenské místnosti a mnul si levou ruku poraněnou ze školního trestu. Očima pořád bloudil ke vstupu do věže a čekal, kdy se objeví jeho bratr. Konečně z průchodu vykoukla zrzavá hlava a Fred se rozešel k Georgovi, který jeho směrem vysílal blesky.

„Tos' mi nemohl, u Merlina, něco říct!?" udeřil na něj George vzápětí.

„Takže už to víš..." shrnul Fred a pohled klopil k zemi.

„Jo, vím. Máš za ní ještě dneska jít," přisvědčil George a snažil se nenafackovat mu, aby se probral. „A vysvětli mi laskavě jednu věc. Jak můžeš?" třeštil na bratra oči.

„Mno..." pokrčil rameny Fred a šibalsky se usmál, „na starým koštěti se nejlíp naučíš lítat."