Jakmile po slavnostní hostině na počest zahájení nového školního roku zahnal Brumbál studenty do postelí a začali se zvedat i profesoři, Minervě to nedalo. Přestala ostřížím zrakem sledovat hemžení, které nastalo při odchodu studentů a dlouhými kroky zamířila směrem, kterým vyrazil nový profesor Obrany proti černé magii. Po celou dobu ho kradmo pozorovala. Tolik se změnil, přesto v ní vyvolal řadu společných vzpomínek. I když už to bylo tak dávno.

„Alastore!" zavolala na něj, když ho v chodbě vedoucí ke schodišti do patra dohnala. „Jaká byla cesta?" zeptala se, když se k ní otočil. Nic lepšího ji najednou nenapadlo.

„Mokrá, paní profesorko," zamručel Barty Skrk sarkasticky. ,Jaká by asi měla být?' pomyslel si jízlivě. Ještě pořád měl na sobě úplně promočenou ponožku a stejně tak mokrý cestovní plášť. Zaznamenal ale, že se na něj jeho někdejší profesorka podívala podivně zklamaně.

„Jistě," přisvědčila důstojně. „Přeji ti klidnou a suchou noc, pane profesore," dodala o poznání chladněji, než jak podala svou první otázku, otočila se na podpatku a odešla opačným směrem, zpět k velké síni.

Bartymu došlo, jaký je hlupák. Zjevně tu mezi profesory platila nějaká nepsaná dohoda o tykání a oslovování jménem, kterou ve své zatím nedostatečné znalosti porušil. Ovšem byl tu ten fakt, že oslovit svou někdejší profesorku jménem mu prostě nešlo přes pusu.

Uvědomil si ale nejen to, že se jí zřejmě dotklo, když se s ním přes svou obvyklou strohost přišla srdečně přivítat a on ji takhle neomaleně odpálkoval, ale také to, že se mu podobné drobné chyby nesmějí stávat, pokud se nemá prozradit ještě dřív, než Turnaj tří kouzelnických škol vůbec začne. S tímto uvědoměním se začal belhat po schodištích do svých propůjčených pokojů, kde pod rouškou noci znovu důkladně vyslechne pravého Pošuka Moodyho a vytáhne z něj všechno, co ví o profesorech od Brumbála.

Minerva si rovněž vynadala do hlupaček. Nechápala, co si vlastně myslela. Nejspíš doufala, že se v kletbami ošlehaném a zubem času poněkud ohlodaném bývalém bystrozorovi pořád skrývá ten mladík, kterého kdysi znala tak dobře a důvěrně. ,Jsem vážně pitomá, je to dávno a oba už bychom měli být dávno někde jinde. A Alastor zjevně i je,' napomenula sama sebe. Přesto nedokázala zabránit jedné zbloudilé slze, aby jí stekla po tváři až na bradu.

Ani jeden z nich ovšem neměl ani ponětí, že je ve skrytu za jedním z brnění pozoruje jeden neuvěřitelně zvědavý pár očí skrytých za obrovskými brýlemi, jejichž skla připomínají dna popelníků.

***

I přesto, že se Minerva snažila pustit to celé z hlavy, celý další den se k tomu večeru vracela. Přeci jenom ji zabolelo, když se s ní Alastor „pozdravil", jako kdyby byli dvěma cizími lidmi. Samozřejmě nečekala, že si hned padnou okolo krku, ale doufala v něco poněkud vřelejšího.

S plnou hlavou myšlenek a náručí knih scházela pro mramorovém schodišti a mířila do Velké síně na večeři. Přestože měla poměrně klidný den, byla unavená z toho, jak jí myšlenky pořád sklouzávaly nežádoucím směrem. Nejprve nevnímala, co se kolem ní děje, studenty, které míjela, zdravila zcela automaticky, aniž by řešila, kdo to je a zda ji také pozdravil.

Až když před sebou spatřila zcela absurdní výjev, zavrtěla hlavou, aby dokázala pojmenovat, co vlastně vidí. Alastor byl uprostřed vstupní síně, s ním tam byli Potter, Grangerová a Weasley z její koleje, a také Crabbe a Goyle ze Zmijozelu, ti ovšem bez svého vůdce Malfoye. Alastor mával svou hůlkou jako husopaska proutkem a ve stejném rytmu se od kamenné podlahy s bolestným vřeštěním odrážela bílá fretka.

„Al..." zajíkla se Minerva, ale v mžiku ji její zaražení přešlo. „Profesore Moody!" zaječela na něj pohoršeně. ,To snad nemyslí vážně, že bude před studenty týrat zvíře!' problesklo jí hlavou.

„Dobrý večer, paní profesorko," pozdravil ji zcela klidně ve stejně neosobním duchu jako včera večer, zatímco znovu vyzdvihl nebohé zvíře do vzduchu.

„Co-co to dělá...te?" zeptala se nejistě. Vlastně si nebyla ani stoprocentně jistá, zda chce vědět odpověď. Chtěla to jen zastavit a důrazně si s Alastorem promluvit, až nažene studenty na večeři a zuboženou fretku osvobodí.

„Učím," pokrčil rameny, jakoby nic.

„Učí..." vydechla nevěřícně. „Moody! To je snad nějaký student?" zaječela Minerva a upustila knihy na zem. Najednou viděla rudě.

„Jistě," přisvědčil a Minerva by přísahala, že navzdory vážnosti situace viděla v jeho tváři pobavení.

„To ne!" vykřikla Minerva, zatímco sbíhala poslední schody, které je dělily, s hůlkou připravenou v ruce. Zcela automaticky s ní mávla, aby fretku přeměnila zpět v... ,To je mladý Malfoy!' uvědomila si, když na podlahu místo fretky dopadl pořádně pocuchaný a otřesený blonďák s očima plnýma slz. Sebekriticky musela přiznat, že zrovna v případě tohoto studenta žádná velká národohospodářská škoda nevznikla, ale ani tak nemohla Alastora nechat být. Co kdyby zkusil tak hloupý a nerozvážný čin zopakovat? A co kdyby při tom příště některého studenta vážně zranil?

Zatímco se mladý Malfoy, ponížený jako snad ještě nikdy, sbíral ze země, vyplísnila Minerva Alastora, tedy alespoň tak, jak to mohla udělat před studenty, aniž by mu nějak poškodila autoritu. Zabránila mu, aby se na Malfoye znovu vrhnul, když začal chlapec vyhrožovat svým otcem, a vysvětlila mu, jak to chodí s trestáním studentů v Bradavicích a hned poté chtěla vypakovat všechny přítomné na večeři, aby mohla Alastora ještě jednou pořádně seřvat mezi čtyřma očima.

Než se ale nadechla, aby převzala úplnou kontrolu nad situací, popadl Alastor Malfoye za paži a vlekl ho do sklepení. Její přednášku o udělování školních trestů a případných konzultacích s kolejními řediteli si podle všeho vyložil tak, že má Malfoyovi kromě vlastní lekce dopřát i další dvě možnosti a pro jistotu obě naráz.

Dívala se, jak jí oba provinilci mizejí z dohledu s obavami v očích. Tohle nebyl ten milý, zodpovědný a veselý mladík, který byl kdysi její první láskou, ani ten statečný a spravedlivý muž, který z něj vyrostl. Tohle byl vyšinutý blázen nebezpečný pro své okolí. Zatímco si pomocí hůlky přivolávala popadané knihy zpět do náruče, uvědomila si, že tohoto muže už milovat nedokáže a byla ráda, že v jeho blízkosti bude muset přečkat pouze jeden rok.

***

Jak dny a týdny plynuly, přestávala Minerva na Alastora a jejich společnou minulost myslet. Starosti jí dělal Potter a jeho nedobrovolná účast v turnaji. Sice proti tomu velice důrazně a hlasitě protestovala, a dokonce ne jenom jednou, ale bylo jí to, a koneckonců i Potterovi, platné asi tolik, jako kdyby na záclony zamořené běhnicemi použila obyčejný mudlovský repelent.

Díky všedním povinnostem a nevšednímu strachu o toho kluka odložila své citové problémy stranou. Nechtěla se k tomu už vracet, protože pokaždé, když jí tím směrem ulétly myšlenky, pocítila v ústech pachuť zklamání.

Když se však přiblížil Vánoční ples, v Minervě se opět cosi bouřilo. Napomínala se, že se chová hůř než její studenti, které kvůli neustálému myšlení na plesové radovánky napomínala. Přesto v ní představa blížícího se plesu vyvolávala nutkání zkusit si znovu promluvit s Alastorem.

Bylo nasnadě, že co se tehdy rozbilo, budou po čtyřiceti letech jen sotva dávat dohromady, ale snad by spolu mohli alespoň posedět, přátelsky si popovídat a zavzpomínat na to hezké. Když to tehdy mezi nimi skončilo, nerozešli se nijak ve zlém a Minerva na ty časy ráda vzpomínala. A poslední dobou to bylo čím dál tím častěji. Navíc pořád doufala, že v něm zbylo něco z jeho někdejšího já.

„Bradavice volajjí Minervu," zakřenila se ni Rolanda. Minerva, které se doteď při večeři honily hlavou myšlenky na Alastora a ples, vůbec nevnímala, co jí, natož aby postřehla, že na ni její kolegyně a kamarádka už nějakou dobu mluví. Byla jedinou osobou na škole, které se Minerva dokázala svěřit s tím, že spolu s Alastorem mají nějakou tu minulost, která ji nyní dohnala a trápí.

„Promiň, zamyslela jsem se," podívala se ni Minerva omluvně.

„Houby zamyslela, jsi zamilovaná," ušklíbla se Rolanda a čekala, že se Minerva začne hlasitě bránit. Ta si ale jenom povzdechla. Měla toho starého blázna, kterého ovšem její studenti milovali, plnou hlavu, tak proč to zastírat. „Hele, jestli čekáš pozvání na ples jako za mlada, tak na to se vykašli. Je to pařez. Prostě buď nebelvírka a pozvi ho sama," poradila jí Rolanda, jako kdyby jí snad celou dobu četla myšlenky.

„Já se na ten ples nejdu bavit, jdu tam jako dozor," odpověděla Minerva pevně a možná příkřeji, než chtěla.

„Ty jsi tak moudrá a zodpovědná, až si tím škodíš," zavrtěla hlavou Rolanda. „Možná by se ten pařez i probral, kdyby ses aspoň na chvíli, na jeden večer, přestala tak přísně kontrolovat."

„Já jsem si ale dost jistá, že nechci, aby se probral. A už vůbec se nechci přestat kontrolovat. Chci zapomenout," odpověděla jí Minerva vážně.

„Mám?" zeptala se Rolanda s úšklebkem a vytáhla svou hůlku, ,Obliviate' už měla na jazyku. Pro tak dobrou kamarádku cokoli...

„Ty jsi vážně příšerná," zavrtěla hlavou Minerva.

„A ty jsi paličatá jako mezek," vrátila jí Rolanda přátelské oslovení. Obě se otočily, když se za Rolandinými zády ozvalo pobavené vyprsknutí.

,Merline, ona je tu i Sybilla!' blesklo hlavou Rolandě, zatímco nad její vyloženě dospělou reakcí protočila očí v sloup. Minervě však naskočila vráska, protože nevěděla, jak dlouho už je profesorka Jasnovidectví poslouchá. Neměla k ní zrovna důvěru a rozhodně nechtěla, aby jí Sybilla lezla do soukromí, vymýšlela šílené teorie a, Godricu chraň, ještě je pak někomu vykládala.

***

Během samotného plesu měla mít Minerva jiné starosti, ale studenti se kupodivu chovali vcelku slušně a role hlavního hlídače se velice ochotně ujal Severus. Nechal se na poslední poradě slyšet, že pokud Brumbál trvá na tom, aby si i on ples užil, hodlá ho strávit hlídkováním a strháváním velkého množství bodů.

Minerva to nijak nekomentovala, i když ji naštvalo, že jí hlídkování mimo hlavní prostory plesu vyfouknul před nosem. Měla takovou vizi, že se po hlavním zahájení zdejchne a bude dohlížet na chodbách, popřípadě venku. A Severus jí to takhle elegantně překazil. Počastovala ho za to velmi nasupeným pohledem, který si ovšem její kolega vyložil trochu jinak a hned se začal hájit, že nehodlá připravovat o body jen její studenty, ale pěkně všechny bez rozdílu. I když co se týče jeho mladých hadů, nikdo mu to příliš nevěřil.

Na samotném plese, ze kterého se nemohla ulít, i když velmi chtěla, si nemohla pomoci. Oči jí neustále sklouzávaly směrem k Alastorovi, který se, jak vidno, vcelku bavil, i když jindy působil spíš odtažitě a občas i poněkud nerudně. Když se schylovalo k prvnímu tanci, všimla si Minerva, že se Alastor zvedl a pocítila v sobě záchvěv vzrušení. Že by přece? Vzápětí však dostala studenou sprchu, když viděla, jak požádal o tanec Auroru. Právě v tomto momentu si uvědomila, že všechno, na co vzpomínala, je definitivně pryč. Nejspíš by jí po tváři stekla i slza, kdyby ji ze zamyšlení nevytrhl Ludo Pytloun, který ji nečekaně galantně vyzval k tanci a i přes to, jak excentricky se obvykle choval, se nyní projevil jako pravý gentleman.

Když vložila svou ruku do té jeho a vstávala, uslyšela za sebou zamyšlené ,chmm'. Otočila se zjistila, že ji opět upřeně pozoruje Sybilla. Už toho měla plné zuby. Umínila si, že až s Ludem Pytlounem dotančí, vezme si ji někam stranou a promluví jí do duše, aby si laskavě hleděla svého.

Jakmile ji ale Ludo s galantním polibkem na hřbet ruky a vřelým poděkováním propustil, Sybillu už nikde neviděla. Buď se jí ztratila v davu, nebo už byla dávno zpět ve své věži.

Zanechala proto pátrání a nechala se vyzvat k dalšímu tanci Brumbálem. Letmo při tom zahlédla Sybillu u baru se sklenicí čehosi, co rozhodně nebyl máslový ležák, než však skladba skončila, znovu se jí ztratila z hledáčku, proto nad tím Minerva mávla rukou a využila první příležitosti, aby se vytratila také.

***

Sybilla se vyšplhala po visutém žebříku do své učebny a po čtyřech pokračovala dál. Sama nechápala, jak se jí vůbec podařilo dostat se tam. Původně na Vánoční ples vůbec neplánovala jít, ale Charitty ji nakonec přesvědčila. Sybilla za to nakonec byla vcelku ráda, protože se tato akce ukázala být poměrně zajímavou sociální sondou. Ke své smůle se ale bavila natolik, že když se dnešek pomaličku začínal stávat včerejškem, zjistila, že je dočista gumová a i bez orbity nebo čajových lístků si dokázala předpovědět výstavní kocovinu, která bude následovat, až kolem poledního vstane z opice.

Když se jí povedlo dostat se do středu učebny k pohodlným křesílkům, s úlevou se do jednoho vyškrábala. Její pohled padl na křišťálovou kouli na stole. Natáhla se po ní, aniž by tušila, co chce zrovna dneska předpovídat, když se jí nejbližší budoucnost zdála tak jasná. Přesto zatoužila nahlédnout do věcí příštích. Orbita jí ale vyklouzla z nemotorných prstů a skulila se na zem.

„Jako kam jdeš?" oslovila Sibylla kouli, než se spustila na zem, aby ji vrátila do svého zorného pole. Se zasupěním se, i s orbitou v ruce, vyškrábala zpět do křesla. Položila kouli zpět na stůl a pokusila se zaostřit své vnitřní oko, které nyní, stejně jako ty dvě schované za brýlemi, vidělo dvojitě. Přesto se soustředěně zadívala do orbity, ve které se hustá mlha ihned začala převalovat a formovat, i když jí to dnes trvalo o mnoho déle než jindy.

„Že by zítra byla bouřka?" zeptala se Sybilla, když mžourala do převalujících se kotoučů mlhy či dýmu, které byly rozčísnuté klikatým bleskem. Promnula si oči, poté se se plácla do čela.

„Já jsem pitomá," zamumlala a otočila orbitu pádem vzniklou prasklinou na druhou stranu, aby měla jasnější výhled. Zrak se jí znovu na chvíli rozostřil. Po krátké, i když zcela vysilující, úvaze došla k závěru, že nejspíš šilhá hlady. Zavolala si proto jednoho z bradavických domácích skřítků a poručila si trojitou porci hranolků se štědrou dávkou tatarky. Měla totiž neutuchající chuť na něco po čertech mastného.

Až když skřítek její přání vyplnil a měla plnou pusu, znovu se zahleděla do koule. Z toho, co tam uviděla, jí však zaskočilo. Spatřila totiž jednu ze svých kolegyň, a nebyl to nikdo jiný než Minerva McGonagallová, v objetí s děsivě vyhlížejícím Pošukem Moodym. Sotva vykašlala sousto, které jí vletělo skoro až do plic, uviděla, jak se ti dva na nádvoří políbili. A nebyl to taktní, přátelský polibek.

„To je ale lomcovák," okomentovala to věštkyně, když popadla dech. „No, ale co," mávla nad tím rukou. „Jestli to tak chce, tak to Minervě přeju," dodala, než si do pusy nacpala další sousto, zatímco sledovala, jak se oběma aktérům rozbíhají ruce po všech možných i nemožných částech těla toho druhého a jak jsou jejich polibky čím dál tím delší a ještě mnohem vášnivější.

„No, tak to mi pro představu stačí, nemusím být u všeho," zahuhlala s napůl plnou pusou, když přízračný Moody v orbitě přitiskl podobně přízračnou Minervu ke zdi a začal ji líbat na krku.

Sybilla bouchla do orbity, aby se pokusila změnit sledovaný výjev, k její velké smůle ho ale jen přetočila o něco dál. Nyní byli její kolegové v Minervině kabinetu a začínaly z nich opadávat jejich hábity jen těsně následované dalšími kusy prádla.

„Tys asi upadla!" rozkřikla se křišťálovou kouli. „Co mi to tady ukazuješ? Zklidni se! Jestli mě to donutíš vidět do konce, už se Minervě nikdy nebudu moct podívat do očí!" Koule ji však neposlouchala a dál si vedla svou. Právě skončila na zemi podprsenka, když to Sybilla nevydržela a zakryla si rukama oči. Dnes poprvé děkovala nebesům, že výjevy v orbitě jsou vždy bez zvuku, i když obvykle na to nadávala.

Když pak nabyla dojmu, že už má oči zakryté dost dlouho na to, aby už bylo po všem, opatrně roztáhla prsty a malou škvírkou jedním okem opatrně nahlédla do koule. Na jednu stranu se jí ulevilo, na stranu druhou ale byla ráda, že se už před nějakou dobou přestala ládovat. Zpod přikrývky stejně rudé, jako je nebelvírská zástava, teď spatřila čouhat: „Co? Tři nohy a jedna... nahrubo opracovaná větev?" vydechla nahlas. Pak si uvědomila, že Moody má dřevěnou nohu a hlasitě zaúpěla.

Měla sto chutí mrsknout orbitou proti zdi, v tu chvíli se však vize rozplynula a nahradil ji nový obraz. Teď byli pro změnu v kabinetu Obrany proti černé magii. Moody tam stál, u nohou mu ležel tváří k zemi černovlasý chlapec, pod kterým se rozlévala kaluž krve. A Moody se smál smíchem šílence. Vtom se rozlétly dveře a Minerva se vřítila dovnitř jako bohyně pomsty. Jakmile zalapala zděšeně po dechu, přestal se Moody šíleně smát a vážně se na ni zadíval.

I když výjev neměl zvuk, odhadla Sybilla, že Minerva nechápe, co se děje a vyptává se. Moody se začal znovu smát a před šokovanou kolegyní, milenkou, se začal měnit. Ráz na ráz shodil pár kilo, měl obě nohy a obě oči a dlouhé prošedivělé vlasy se změnily ve slámově žluté a o mnoho kratší. Také o dost omládnul. Potom mávl hůlkou a otevřel cestovní truhlu.

„Co? Vždyť ten už tam je?" vyjekla Sybilla, když omlazený Moody vytáhl z truhly Moodyho v bezvědomí. Minerva se nezmohla na slovo, výraz její tváře však ztvrdl a vytáhla svou hůlku. Mladík se slámovými vlasy před ní o pár kroků ustoupil.

Sybilla se naklonila k orbitě blíž, aby lépe viděla a nic jí neuniklo. Tohle ji zajímalo o mnoho víc, než ty čuňárny před chvílí. Za Minervou ve stále otevřených dveřích se najednou objevil mozkomor. Jakmile vplul dovnitř, Sybilla sebou tak trhla, že sklouzla z křesílka na zem. Bylo jí to ovšem jedno. Dál měla oči přišpendlené k výjevu v orbitě.

Jakmile mladý muž spatřil mozkomora, hbitě se prosmekl kolem Minervy, jíž z očí sršely blesky a vypadala, že ji buď v nejbližší minutě raní mrtvice, nebo toho mladíka rozsápe na maličké kousíčky. Dotyčný se chytil mozkomora za jeho odporný hnijící pařát a pokusil se skrýt za jeho zády. Minerva i Sybilla před orbitou se od nich odvrátily ve chvíli, kdy mozkomor stáhl svou kápi a začalo se schylovat k dalšímu vášnivému polibku. Sybilla se v křesle opřela a zvrátila hlavu dozadu.

„Tohle se nesmí stát, tohle se nesmí stát," opakovala si. I když ctila zásadu, že nahlížet do budoucnosti nedává žádné právo pokoušet se ji měnit, tomuhle jednoduše musela zabránit. Moody podle všeho není Moody. A i když se k ní její kolegyně nechovala právě přátelsky, Sybilla ji měla natolik ráda, že nehodlala připustit, aby se jí smekly nohy s někým, o kom ani neví, kdo to doopravdy je. Rarach vem toho zabitého kluka, ale čest kolegyně je nutno hájit.

Než ale zvládla vymyslet, jak Minervu přesvědčí, aby ji alespoň jednou v životě poslouchala a brala vážně, démon alkohol nad ní rozprostřel svá široká křídla a Sybilla usnula, jako když ji do vody hodí.

***

Druhého dne ráno, tedy spíš krátce po poledni, se Sybilla probudila s úpornou bolestí hlavy a nemohla se narovnat. Spala celou dobu v křesle, navíc podivně prohnutá, a k tomu ta příšerná kocovina. Když se obratel po obratli pomalu, ale zato s hlasitým křupáním narovnala, padl jí pohled na nakřáplou orbitu a nedojedené, nyní už nepěkně oschlé, hranolky vedle.

„Do háje zelenýho," zaklela, když se jí matně vybavilo, že musí někoho varovat. „Ale koho?" ptala se sama sebe. Ani za mrtvolu bývalého manžela si nemohla vzpomenout, co přesně v noci viděla v naprasklé orbitě, ale byla si naprosto jistá, že to bylo něco velice šokujícího a natolik znepokojivého, že s tím musí něco dělat.

„Proklínám toho blázna, co vymyslel režnou. Zpropadený výrobce oken!" láteřila, zatímco se belhala do koupelny, aby se probudila ledovou sprchou.

Pod proudem vody si namáhala paměť, jak jen mohla, nebylo jí to však nic platné. Od chvíle, kdy do sebe začala spolu s Charitty obracet panáky režné, měla všechno v mlze. Několikrát jí z té mlhy vystoupila Minerva McGonagallová, ale co se kolem ní mělo dít, na to si věštkyně nedokázala vzpomenout, ať se snažila sebevíc.

„No, co?" mávla nad tím nakonec rukou, když už pod studenou sprchou jektala zuby. „Minerva by mě s varováním stejně poslala do prdele, tak se děj vůle Merlinova," ujistila sebe samu, zastavila vodu a natáhla se pro ručník.

„Však ono to nějak dopadne. Ještě se nestalo, aby někdy něco nějak nedopadlo," dodala filozoficky, zatímco se oblékala, aby si poté mohla přivolat skřítka a poručit si hořkou černou kávu a hemenex s kyselou okurkou.

„Ještě, že jsou ty prázdniny," vydechla, když si sedala zpět do křesla a čekala na svou odpolední snídani.

***

O několik pater níž byla profesorka Přeměňování dávno na nohou a kromě snídaně stihla už i oběd ve Velké síni. Když se včera vrátila do svých pokojů, vedla dlouhý rozhovor sama se sebou, při kterém si definitivně ujasnila, že ty staré city bude lepší nechat u ledu a pro jistotu se už nebude pokoušet ani o navázání přátelského vztahu s tím stínem někdejšího Alastora, se kterým se nyní potkávala.

Nikdy to už nebude jako za mlada a Minerva se usnesla, že bude lepší, když se s tím smíří. Bude se jí o mnoho lépe dýchat. A koneckonců, Alastor za pár měsíců z Bradavic odejde a po všem zůstane už jen vzpomínka. A i ta časem trochu vybledne.

***

Alastor Moody se probudil a zarazil se. Neležel na tvrdém, studeném dně své vlastní truhly, jak čekal. Ležel v měkké posteli, zachumlaný do peřin a někdo ho držel za ruku. Jeho sebepohrdání z toho, že se nechal přemoct a uvěznit, vystřídala zvědavost. Otevřel oko, aby zjistil, že to druhé, čarodějné nemá nasazené, stejně jako svou dřevěnou nohu. ,Jestli mi s nima ten zmetek Skrk něco provedl, najdu si ho a tu svoji dřevěnou hnátu mu zarazím do prdele tak hluboko, že bude kašlat třísky,' umanul si v duchu.

Poté se ale znovu zasoustředil na dotek, který cítil na své ruce. Otočil hlavu a zjistil, že zkroucená v křesle vedle jeho postele sedí a zřejmě spí Minerva. Zadíval se v šeru noci na její tvář. Pořád mu připadala hezká, i když i jí přibylo právě tolik let, co jemu, a byla na ní vidět nezměrná únava. Přesto držela i ve spánku jeho ruku, jako kdyby to bylo včera, kdy se naposledy viděli, a ne před čtyřiceti lety. Opatrně zkusil vymanit ruku z jejího sevření, aby naopak svou dlaní mohl překrýt tu její. Minerva se s trhnutím probudila.

„Jsi vzhůru," hlesla a musela přemáhat slzy.

„Jo, to jsem, ale i tak mám pocit, že se mi tohle všechno jen zdá," odpověděl chraplavě a Minerva mu hned pohotově pomohla do sedu a podala mu sklenici vody. Vypil ji na jeden zátah.

„Také jsem v to doufala. Modlila jsem se, aby to byl jenom zlý sen," přisvědčila mu a znovu si sedla do křesla. Protáhla si ztuhlá záda.

„Jak dlouho tu jsem?" zeptal se Alastor věcně.

„Od večera," řekla Minerva. „Pár hodin."

„A jak..." začal Alastor, ale všiml si, že se Minervě mírně roztřásla brada. „Co se stalo?"

„Alastore, On se vrátil," hlesla a nechala si po tváři stéct několik slz. „Ty-víš-kdo se vrátil." Před Alastorem se nikdy za své city nestyděla a teď s tím nehodlala začínat. Proto mu ukázala svůj strach i smutek. Věděla, že on to pochopí. Pořád to byl ten Alastor, kterého znala. Musel být.

„Tak to tomu zmetkovi nakonec vyšlo," procedil Alastor skrz zaťaté zuby a přilil do své studny sebepohrdání další vědro. „Potter?" zeptal se.

„Spí támhle, tři postele od tebe," ukázala Minerva. „Zase měl víc štěstí než rozumu."

„A mladej Skrk?" zvedl Alastor obočí.

„Ten..." zajíkla se Minerva a roztřásla se. Pořád se jí ta ohavná vzpomínka vracela pořád jí z ní bylo stejně nevolno. „Vyslechli jsme ho pod Veritasérem, přiznal všechno. Chtěli jsme ho s Albusem předat ministerstvu, ať ho také vyslechnou a začnou jednat, když On je zpátky. Ale ten idiot Popletal si zavolal mozkomora a..."

„A Skrk už neřekne ani popel," dokončil za ni Alastor a pevně sevřel její ruku. „Pojď ke mně," vyhrkl náhle a volnou rukou poodtáhl peřinu.

„Co blázníš?" zavrtěla hlavou Minerva, kterou tím vytrhl z opětovného sledování mozkomorova polibku a vrátil ji do reality.

„Hádám, že se odsud do rána nehneš a jestli zůstaneš na té sesli, ráno se nehneš doslova. U mě je místa dost," usmál se na ni, pustil její ruku a poplácal místo vedle sebe.

„Nejsme tady sami," bránila se chabě Minerva a po očku se podívala na spícího Pottera.

„Neříkej mi, že ho stará dobrá Poppy nenadopovala tak, aby spal nejmíň do poledního," zvedl na ni Alastor obočí a tlumeně se zasmál. „No tak, potřebuješ obejmout," dodal.

„Ty ses vůbec nezměnil," povzdechla si Minerva, když si přisedla na okraj postele a nechala se vtáhnout do objetí.

„A to je špatně?" zeptal se Alastor poté, co ji políbil do vlasů.

„Ne, jen je to důkaz, jak moc jsem hloupá," přiznala Minerva, když se v jeho náruči uvelebila a Alastor přes ně přetáhl deku. „Měla jsem to poznat. Mělo mi dojít, že to nejsi ty."

„Nemohla jsi udělat vůbec nic," ujistil ji Alastor. „Ten zmetek zkaženej podfoukl i Brumbála."

„Ale to je něco jiného," zavrtěla hlavou Minerva. „Jste sice staří kamarádi, ale my dva..."

„No, kdyby ses mu hned první den vrhla kolem krku a vášnivě ho políbila, asi bys poznala rozdíl," zamyslel se Alastor nahlas a Minerva po něm střelila přísným pohledem. „Pak bys to ale pro změnu nebyla ty. A navíc byste mě nejspíš nikdy nenašli, protože až bys zjistila, že tě líbá někdo, komu jsi to nedovolila, zbyl by z něj tak akorát mastnej flek," dodal a nechal se od Minervy plácnout přes rameno.

„Jsi příšerný chlap," zavrtěla hlavou, ale nechala Alastora, aby si ji lépe urovnal v náručí.

„A ty jsi zase skvělá ženská," odpověděl jí stejně vřelým tónem. Poté oba podlehli únavě a po tolika letech zase jednou usnuli vedle sebe.

***

Když se asi dvě hodiny poté přišla Poppy Pomfreyová podívat na své pacienty, zda pořád klidně spí, zůstala na dvojici na nemocničním lůžku hledět s dojetím. Sice bylo jejich jednání krajně nepatřičné, ale pro jednou se rozhodla to přejít. Její romantické já jí říkalo, že se tu dost možná rodí něco krásného. Švihla proto hůlkou a roztáhla kolem Alastorovy postele neprůhlednou plentu, aby jim zajistila soukromí, kdyby se Potter náhodou vzbudil dřív než ti dva.

Lidičky, únor je skoro v čudu, to to zase uteklo. Mám tu poslední povídky letošní únorové výzvy, a ani tentokrát nemůže chybět věnování. Dnes je to pro Wertscha. Námět na tuhle povídku mi tak nějak podsunula do hlavy při jedné z našich památných komentářových debat, která byla tak hluboká, že jsem nedohlédla na dno. Dlouho jsem přemýšlela, jak námět s Minervou, která je zamilovaná do Pošuka už během Turnaje tří kouzelníků zpracovat tak nějak důstojně, nebo aspoň s jistou úctou k Minervě. No, jak se to povedlo, můžete posoudit sami.

Zároveň děkuji všem autorkám, které se letos do výzvy zapojily se mnou. Moc jsem si užila všechny vaše příběhy (pár si jich ještě užiju). Ikdyž jsem na jednu stranu ráda, že je hotovo a snad si konečně vedle 365ky najdu chvíli i na povídky, které už nějakou dobu čekají na dokončení. Tak, tady to utnu, ať tu nemlátím zbytečně prázdnou slámu. Mějte se krásně a budu se na vás těšit nejen u další své tvorby, ale i za rok zase u Čtvera. Vaše Apolena