Minerva seděla ve Velké síni, pomalu se přehrabovala v jídle a sledovala hejno sov, které právě vlétlo dovnitř a roznášelo mezi studenty dopisy a balíčky. Několik opeřenců zamířilo i ke stolu profesorů. Minervino srdce na malou chvíli poskočilo, poté ale smutně kleslo a začalo bít zase ve stejném, klidném, neměnném tempu. Sama sobě se chtěla vysmát. On přeci zemřel...

Byl den svatého Valentýna. Za okny zuřila sněhová vánice, která v tomto dni, který již po staletí patří všem láskou sužovaným duším, působila jaksi nepatřičně. Kdo vlastně vymyslel den zamilovaných v únoru? Minerva v tento den nikdy neprožívala žádnou emoční bouři. Dokonce ani jako dívka. Připadalo jí nesmyslné vyčlenit jeden předepsaný den pro milostná vyznání. Přesto letos nedokázala poručit svému srdci.

I když se to jeví jako klišé, každoročně právě na Valentýna jí chodil dopis. Psal ho muž, který ji natolik miloval, že na ni dokázal čekat více než čtvrt století. Každý rok v tento den přilétala sova s dopisem, který ovšem Minerva povětšinou neotevřela. Nyní si nic nepřála více, než rozlomit pečeť a začíst se do nádherných slov. Na rozumové úrovni to sama odsoudila jako bláhovost. Její duše se ale chtěla soužit pocitem marnosti.

„Minervo, u Merlina, jste v pořádku?" uslyšela z ničeho nic vedle sebe. Otočila se a musela zamrkat, aby zaostřila. V hlubokém zamyšlení si neuvědomila, že se jí z očí začaly koulet slzy.

„Jistě, Filiusi, to bude dobré," přikývla maličkému kolegovi a otřela si slané kapky z tváří cípem rukávu. „Nic to není," dodala, ale musela se zastydět za to, jak se jí zlomil hlas. Nikdy to už nejspíš nebude v pořádku. Její čas vyhrazený pro štěstí uplynul. A nastala chvíle, aby se to v sobě pokusila uzavřít.

„Nejsem sice znalý záludností ženské duše, ale troufám si tvrdit, že takhle průhlednou lež jsem dlouho neslyšel," odporoval jí Albus, který ji také sledoval s ustaraným výrazem. Věděl o Minervě mnoho, dost možná víc, než jakýkoli jiný smrtelník. Proto také chápal, čím si profesorka právě dnes prochází.

„Jsem v pořádku, děkuji," procedila Minerva zoufale, jenom na půl úst, a nasadila svůj obvyklý přísný výraz. Plně se soustředila na svůj dech a přála si, aby mohla své slzné kanálky pro jednou vzít pod Imperius a poručit jim, aby se ucpaly.

„Pokud byste přesto chtěla nebýt sama se svými myšlenkami, ocenil bych dnes odpoledne zdatného soupeře pro partii šachu," nadhodil ředitel a vyzývavě povytáhl obočí.

„V tom případě se s vámi jistě rád utká tady Filius, že?" odpověděla Minerva a dala tím jasně najevo své stanovisko. „A nyní mě, pánové, omluvte. Ráda bych se připravila na první hodinu." Vstala a dlouhými kroky odcházela od téměř nedotčené snídaně. Ve dveřích ji zastavily prsty obtočené kolem jejího předloktí.

„Minervo, jestli potřebujete trochu času pro sebe, rád se ujmu vašich dnešních hodin. Vím, že to dnes to hodně bolí," promluvil k ní vlídně ředitel. Další slzy si našly cestu ven z pod Minerviných víček.

„Své povinnosti si splním, Albusi," zavrtěla hlavou a zadívala se do jeho pomněnkových očí.

„Víc než kdokoli jiný máte dnes právo truchlit, Minervo," nesouhlasil s ní ředitel. Obdivoval její vůli, přesto nemohl souhlasit s tím, aby sama sebe trápila.

„Albusi, mám jistou hranici, za kterou už zajít nemohu. Nechte mě jít učit," požádala ho a spolkla další vzlyk.

„V tom případě vám nebudu bránit. Pokud si to ovšem během dne rozmyslíte, víte, kde mne najdete. Rád bych si zase zopakoval, jak se vede hodina Přeměňování," pousmál se ředitel, ale jeho tvář nezahrnovala ani náznak žertu. I on věděl, kdy není prostor pro legraci, přestože to tak mnohdy nevypadalo.

„Děkuji," přikývla a on ji konečně pustil.

„Mohu nějak pomoci, Albusi?" ozvalo se náhle vedle ředitele. Albus byl hluboce zamyšlený, když sledoval, jak se Minerva pomalu vzdaluje a za chůze si znovu otírá oči, proto mu chvíli trvalo, než shlédl dolů na maličkého profesora Kouzelných formulí.

„Položil jsem si dnes několikrát stejnou otázku, Filiusi," povzdechl si ředitel a znovu se zadíval do chodby, ve které zmizela profesorka.

„Láska je opravdu krutý, tvrdý soupeř, že?" zamyslel se Kratiknot nahlas.

„Vskutku," přitakal mu ředitel. Sám miloval a ztratil, musel proti svému protějšku dokonce bojovat. „Doufám, že bude mít Minerva dost sil, aby tuhle válku vyhrála, aniž by zničila sama sebe."

„Jestli něčemu věřím, pak je to její zdravý úsudek. Pokud lze některou ženu vůbec nazvat rozumnou, pak je to právě Minerva. Je jen s podivem, že studovala ve vaší koleji a ne v té mojí," odpověděl na nevyřčenou otázku. Oba muži se na sebe podívali, přikývli a rozešli se za svými povinnostmi.

***

Minerva stála v učebně Přeměňování a dívala se na prozatím prázdné lavice. Za chvíli se již budou hemžit studenty. Hlavou se jí honila ředitelova slova. Mohla by si skutečně říct o den volna? Co by ale dělala? Vpravdě se jí nechtělo vyplakávat si oči do polštáře. Pohled na liduprázdnou učebnu jí přivolal do mysli jednu ze vzpomínek, které tolik bolely...

,Končila poslední hodinu toho dne a chystala se právě vypustit tu divou zvěř do víru venkovních radovánek. Bylo to v druhé polovině března, už na jaře, přesto se v okolí Bradavic stále povalovaly namrzlé hroudy zašlého sněhu, na který skotské slunce zatím nestačilo. Zuřila válka a byla cítit už i tady, ve škole.

„Tak, to je pro dnešek vše," zatleskala a studenti rázem ožili. „A nezapomeňte na dvoustopé pojednání o přeměňování kapalin, které máte odevzdat ještě před Velikonoci," sjela studenty přísným pohledem a téměř se pousmála nad tím, jak před chvílí startovali, jako čertíci z krabičky, a nyní schlípli jako po studené sprše.

Propustila je a vyšla na chodbu hned za nimi. Její pozornost hned upoutal mladý Sirius Black, který se promenádoval po chodbě v červené mudlovské mikině a černých riflích.

„Pane Blacku, co to má znamenat? Srážím Nebelvíru deset bodů. V pátém ročníku už byste měl vědět, že po dobu vyučování jste povinen nosit předepsaný hábit," začala kárat toho mladého rebela. Chápala jeho vzpouru vůči rodině, ale on by si měl uvědomit, kdy je vzdor vhodný a kdy je to jenom hloupá a samoúčelná provokace.

„Já to vím, paní profesorko, omlouvám se," začal Sirius svou obhajobu. „Ale s mými hábity si někdo pohrál. Mění barvu podle nálady. Celé ráno jsem blikal jako vánoční stromeček! Tohle mi přišlo jako menší zlo," pokrčil nakonec rameny.

„Pane Blacku, v tomto případě jste to měl řešit. Víte přeci..." nedomluvila. Objevil se před ní přízračný ježek, Patron její matky Isobel, a promluvil jejím hlasem:

„V Caithness zaútočili Smrtijedi. Malcolm a Robert se vydali na pomoc mudlům, já jsem vzala do bezpečí tvého otce. Robert bojuje o život. Stihli dostat mimo riziko všechny, až na McGregorovy. Dougal a jeho rodina uhořeli ve vlastním domě."

Srdce jí sevřela ledová pěst. Její malý bratr, čerstvě ženatý, a Dougal... Kupička svitků s domácími úkoly jí vypadla z náruče. Minerva přestala vnímat okolí. Mechanicky zacouvala zpět do učebny Přeměňování, zajistila ji proti vyrušení a povolila uzdu svým emocím. Zakřičela. Zoufale, bezmocně, zlomeně. Sesunula se na zem, složila hlavu do dlaní a rozplakala se.

Dveře učebny se otevřely a Minerva na ně namířila hůlkou. Stál v nich Albus, s rukama nad hlavou a bolestí v očích. Kdo jiný by také šel a jenom tak prolomil její ochranná kouzla, že? Beze slova si přisedl k ní na zem a objal ji kolem ramen. Nemusela mu nic říkat, všechno už věděl. Drby se v Bradavicích šíří rychleji než jarní povodně ve skotské nížině.

Proseděl s ní celé odpoledne, nejprve na kamenné, studené podlaze učebny, potom v křeslech v její pracovně. Nepromluvili mnoho slov, ale ticho mezi nimi nebylo prázdné. Albus ji tehdy opakovaně ujistil, že si nesmí Dougalovu smrt vyčítat. Jen Merlin ví, zda by ho mohla ochránit. Také by snadno mohla zemřít s ním.

Ještě téhož večera přiletěla sova se vzkazem, že Robert McGonagall svůj boj o život prohrál. Přestože ho dokázali přemístit ke Svatému Mungovi, bylo pro něj pozdě. Ani lékouzelníci nejsou všemocní. Dítě, které se má za tři měsíce narodit, tedy svého otce nikdy nepozná...'

„Paní profesorko, jste tam?" ozvalo se náhle před ní. Hned za otázkou se ozvalo zachichotání.

„Slečno Tonksová, co...?" zavrtěla hlavou Minerva. Asi se lehce zapomněla v minulosti. Učebna byla plná studentů, kteří se evidentně bavili její krátkodobou nepřítomností.

„No nic, já jen, že už tu ňákou chvíli sedíme," zamrkala na ni přidrzlá Mrzimorka, zatřepala hlavou a změnila své mentolově zelené vlasy na tradiční zvýkačkově růžové. „Tady je někdo zaláskovaný," zašveholila směrem ke třídě v žertu, aniž by tušila, že ťala do živého.

„Srážím Mrzimoru deset bodů za vaše nevhodné poznámky, slečno Tonksová," odpověděla jí Minerva úsečně. Nechala probublat na povrch tu trochu vzteku, kterou v sobě dusila. Pokud by to neudělala, mohla by se rozplakat a rovnou zrušit hodinu.

Dopolední vyučování prožila jako v mrákotách. Ani si nebyla jistá, jestli třídám zadala nějakou práci do příští hodiny a co vlastně s kterou skupinou dělala. Potácela se mezi bdělostí, aby snad během výuky nedošlo k nějaké nehodě, a vzpomínkami, které se jí v různě dlouhých útržcích mihotaly v hlavě jako neposedné vločky sněhu ve větru. A stejně, jako sněhové vločky zebou do dlaní, studily tyhle kousky její minulosti zevnitř.

,Stála nad otevřenou rakví, ve které ležel její bratr. Tak mladý, celý život měl před sebou. A z pohledu své matky četla němou výtku. Isobel McGonagallová to nikdy neřekla nahlas, ale její oči křičely, že kdyby Minerva zůstala doma, mohl její bratr žít. Bylo by tam o jednu bojeschopnou hůlku víc.'

,Podruhé se na místním hřbitově v Caithness ocitla hned další den. Dougal a jeho rodina měli pohřeb jenom o den později. Minerva znovu upřímně plakala, sdílela svou bolest s jeho rodiči, přestože netušili o jejich románku kdysi před lety. Považovali její slzy a upřímná slova lítosti za zdvořilost.'

,Další rakev a tentokrát v ní byl její manžel. Albus ji držel kolem ramen, ruku jí pevně svírala Poppy. Oba jí byli největší oporou, přestože se pohřbu zúčastnila i její rodina.'

Vybavila se jí i následná hádka s matkou.

,Ještě téhož večera, když už se její blízcí chystali k odchodu, vzala si ji Isobel stranou.

„Jak se to chováš, Minervo?" vyjela na ni. Minerva byla dokonale zmatená. Jak by se měla chovat?

„Co tím myslíš, mami?" zatřepala na ni hlavou.

„Na pohřbu vlastního manžela se objímáš s cizím chlapem?" udeřila Isobel. „Takhle se nechová slušně vychovaná žena, ale leda tak černá vdova!"

„Tak to není, Albus..." vyjekla Minerva zoufale a neubránila se proudu slz.

„To jsme od ředitele Brumbála pokročily nějak rychle, ne?" ušklíbla se Isobel.

„Mýlíš se! Je to dobrý přítel a vlídný rádce! Nic víc!" křičela už i Minerva.

„To jsi o Elphinstoneovi tvrdila dobrých dvacet let a pak jsi mi poslala sovu, že se budete brát. S tou další sovou laskavě počkej alespoň do doby, než tvůj muž vychladne!" vyprskla jedovatě a z místa se rovnou přemístila do Caithness.

Minerva nevěřícně zírala na místo, kde její matka ještě před malou chvílí stála a vyčítala jí tu trochu podpory, o kterou si dovolila prosit.'

S touhle vzpomínkou před očima vešla do své pracovny a složila na stůl kupičku pergamenů. Oběd se rozhodla vynechat. Do očí se jí znovu tlačily slzy. Tahle hádka, která se odehrála před pár měsíci, její vztah s matkou definitivně pohřbila. Přestože se jí matka později omluvila, Minerva věděla, že už k ní nebude schopná cítit tak neochvějnou důvěru, jako dříve. Od té doby se před matkou uzavřela a její dopisy nabyly neosobní strohost. Omezila je na jednoduché zprávy, že se má v rámci možností dobře, zdravotně je v pořádku a sem tam připojila nějakou tu studentskou vylomeninu, aby se měl otec čemu zasmát.

Přešla k zásuvce, kterou neotevřela od chvíle, kdy se z malého domku v Prasinkách odstěhovala zpět do Bradavic. Nemohla tam zůstat. V každém koutu jejich chaty cítila jeho přítomnost. Dýchaly tam na ni vzpomínky a braly jí spánek. Vybavila se jí ta nejhorší, která ji pronásledovala v prvních týdnech i tady.

,Vracela se z porady sboru před začátkem školního roku. Byl horký letní den a plánovali se Elphinstoneem jít osvěžit k jezeru. Před jejím odchodem se trochu pohádali, ale díky Merlinovi nepadala žádná příliš zlá slova. Elphinstone přišel se svým názorem na její přítomnost ve škole, když jsou ještě prázdniny, ale odešel s jejím názorem týkajícím se plnění povinností profesorky a zástupkyně ředitele.

Minerva prošla hlavní ulicí Prasinek a zahnula ke klidnější, vzdálenější části vesnice, kde byly menší domky. Cestou si chystala omluvu, protože měla pocit, že přeci jenom byla při předchozí výměně názorů zbytečně ostrá. On to myslel dobře...

Vešla do domu, ticho ji nepřekvapilo. Její muž miloval četbu a vydržel u dobré knihy klidně tak dlouho, dokud ji nedočetl, aniž by se pohnul nebo vydal jakýkoli zvuk kromě tichého šustění stránek a pravidelného dechu. Přestože celý život pracoval jako úředník a jeho práce byla poměrně rutinní, zůstal mu neutuchající zápal pro vědění všeho druhu, tak typický pro členy koleje Roweny z Havraspáru. Toto nadšení s ním Minerva sdílela, přestože sama do Havraspáru nechodila. I když to tehdy při zařazování bylo dosti sporné.

„Jsem doma, drahý," houkla směrem k obývacímu pokoji, kde očekávala jeho přítomnost. Odpovědí jí bylo ale jenom ticho. Prošla celý dům, ale manžela nenašla, dokonce ani vzkaz nenechal. Přemýšlela, jestli opravdu jejich poslední hádku nepřehnala natolik, aby se naštval a urazil. Ona přeci chce být s ním, ale má i nějaké pracovní povinnosti, ne snad? S hlavou plnou vířících myšlenek vyrazila na zahradu, aby si ve stínu blahokeřů odpočinula a vyčistila hlavu.

Jakmile otevřela zadní dveře, krve by se v ní nedořezali. Místo zděšeného výkřiku zůstala stát jako přimražená, mozek odmítal zpracovat, co viděly oči.

Na druhém konci zahrady ležel Elphinstone, tváří k zemi, naprosto nehybně a nad ním se tyčila chapadla úponice jedovaté. Minerva se k němu rozeběhla a poklekla bez ohledu na riziko, že by úponice mohla zasáhnout i ji. Elphinstone už ale nejevil známky života. Nejspíš tu takto ležel už pár hodin. Minerva si jeho bezvládné tělo přitáhla k sobě a rozplakala se. Prosila Merlina i všechny zakladatele, aby to byla jenom odporná noční můra, ze které se brzy probudí. Její strážný anděl ji ale dnes opět nechal napospas krutému osudu.

Z šoku se probrala ve chvíli, kdy se po ní ta vzpurná rostlina také ohnala. V Minervě se vzedmul vztek a dřív, než si to stihla rozmyslet, upálila tu odpornou kytku Zložárem. Prý, že je nezvladatelný... Nesmysl! Minerva ho zacílila naprosto dokonale a za pár chvil zbyl po úponici jenom očouzený kořenáč s malou hromádkou popela...'

Minerva zatřásla hlavou, aby tuhle vzpomínku zahnala. Vytáhla ze zásuvky štůsek dopisů secvaknutých kolíčkem s ozdobou ve tvaru typického skotského bodláku. Tahle psaní pro ni měla zvláštní význam, přestože většinu z nich nikdy neotevřela. Byly to dopisy od Elphinstonea. Od jejího odchodu z práce na ministerstvu jí psal každý rok. Vždy na Valentýna ji navštívila sova a přinesla jí list plný něžných a krásných slov, které sice hřály pro svou vlídnost, ale také jistým způsobem mrazily. Zadívala se na první dopis, hned ten vrchní, který četla několikrát. Přišel krátce poté, co ji Elphinstone požádal o ruku. Na ten den si pamatovala...

,Elphinstone ji navštívil v Bradavicích. Byla z toho velice překvapená, ale připadalo jí to milé. Vyrazili spolu do Prasinek, celou cestu si měli o čem povídat. Elphinstone se rozplýval nad tím, jak je ve Skotsku zima pohádková. Zasněžené kopce působily okouzlujícím dojmem. A když jí během chvilky nepozornosti hodil hrst sněhu za límec, nejprve leknutím vyjekla, ale potom se uvolněně rozesmála.

„Připadám si zase jako studentka," usmála se, zatímco se snažila zbavit se toho studeného pocitu za krkem.

„I já si tu připadám znovu mladý. Tohle je vážně kouzelné místo," přikývl jí a galantně ji pozval na hrnek horkého čaje k madam Pacinkové. I když tou dobou to byla ještě slečna... Oba vzpomínali na svá školní léta a hovor nenuceně plynul. Minerva mu vyprávěla, jak při zařazování málem skončila v Havraspáru a Elphinstone jenom kroutil hlavou nad tím, že se Moudrý klobouk tak dlouho nemohl rozhodnout.

Už se pomalu chtěla rozloučit, aby se vrátila ke svým povinnostem, když z ničeho nic Elphinstone poklekl a požádal ji, zda by nestrávila zbytek života po jeho boku. Nikdy v životě se necítila více v rozpacích a nepatřičně. Nedokázala mu říct důvod. Zvládla se mu jenom omluvit, zavrtět hlavou a statečně utéct. Nechala ho tam dokonale zmateného a sobě zajistila několik bezesných nocí.'

Smutně se pousmála na obálku, jejíž obsah znala. Nakonec jí to ale nedalo, a dopis znovu otevřela. Usmívala se, přestože jí z toho čtení bylo úzko.

Drahá Minervo,

předem mého dopisu se Vám chci omluvit.

Vím, co znamená „ne" a jsem přesvědčený, že jste pro své odmítnutí měla závažný důvod. Nechci se Vám vnucovat, přesto bych Vás rád ubezpečil, že mí city jsou upřímné a není to lecjaké pobláznění. Dlouho jsem přemýšlel, zda se Vám z nich vyznat, ale mám dojem, že máte právo to vědět.

Upřímně Vás miluji a má nabídka nebyla pouhými slovy do větru. Prosím, zvažte svou odpověď. Nemohu Vám nabídnout nezměrné bohatství, ani prestiž významného jména. Nač je ale život v přepychu, když mnohá srdce musejí chodit almužnou?

Rád bych Vám dokázal, že jsem hoden Vaší přízně, ale pochopím, když to nebudete chtít ani zkusit. Budu vděčný, když se budeme nadále vídat jako přátelé, když tedy můj poslední čin nezničí naši vzájemnou důvěru. Přísahám při všem, co je mi svaté, že na Vás nebudu naléhat.

Předem děkuji za zprávu, ať už bude jakákoli. Rád bych Vás znovu viděl, i když porozumím, pokud alespoň prozatím nebudete chtít.

Navždy Váš, Elphinstone Urquart

Minerva se znovu pousmála, přestože již přestala potlačovat slzy. Bylo neskutečné, že jí v dopisech vykal, přestože si při osobních setkáních tykali. Bylo to na jednu stranu příšerně patetické, ale na stranu druhou to jeho dopisům propůjčovalo určitou eleganci a rozhodně jim to neubíralo na upřímnosti.

Vzpomněla si, jak dlouhé hodiny přemýšlela, co má odpovědět. Velice si tehdy přála zachovat jejich přátelství, ale nebyla si jistá, zda mu tím nebude ubližovat. Nakonec si s ním domluvila schůzku a promluvili si jako dospělí lidé. Na konci se objali a slíbili si, že se budou vídat, jako kdyby se mezi nimi nic nestalo. A také to dodrželi, dokud dalšího roku 14. února opět nepřišel dopis, ne nepodobný tomu prvnímu.

Poté se z toho již stala tradice a Minerva jeho dopisy přestala číst. Věděla, co v nich je, byť jistě nebyly psané přes ministerskou šablonu. Byly upřímné, ale Minerva odmítala psát své „ne" neustále dokola.

Nyní už to mohlo být jedno. Náhodně sáhla do kupičky. Po tolika letech od jejího připevnění zlomila pečeť z vosku a začala číst.

Drahá Minervo,

uplynul další rok ode dne, kdy jsem si uvědomil, co pro mě znamenáte. Další rok, kdy jsem na Vás nemohl přestat myslet. Je to už deset let. Na rozumové úrovni chápu, že o mne nemáte zájem. Ale nejsem dost silný, abych si zakázal vůči Vám stále cítit lásku. Neumím si poručit netoužit po Vaší náklonnosti, blízkosti.

Nejspíš bych Vás pro Vaše odmítání měl začít nenávidět, ale nejsem toho schopen. A nikdy ani nebudu. Nenávidím však z hloubi duše toho, kdo Vám ublížil natolik, že máte strach pustit někoho dalšího do svého srdce. Přál bych si ho poznat. Chtěl bych mu říci, jak zlý a krutý byl.

Ublížit ženě, nádherné, moudré a laskavé, by mělo být čtvrtou kletbou, která se nepromíjí. Snad ani polibek mozkomora není dostatečným trestem pro toho, kdo se opovážil zlomit Vaše srdce.

Vím, že se opakuji, Minervo, ale miluji Vás.

Nemám zdání, zda si tento list někdy přečtete, ale doufám, že ano. Je toho tolik, co bych Vám rád řekl. Ale napsané vše působí jako klišé z přeslazených románů pro ženy. Život je ale spíš hořký, to víme oba. Bolí mne, že toho o hořkosti života a nejspíš i odmítnutí víte mnohem víc, než já.

Rád bych Vás, alespoň jako přítel, sevřel ve své náruči. Nikdy to ale neudělám. Ve chvíli, kdy bych se Vás směl dotknout, nemohl bych zaručit, že nepřekročím hranici Vašeho pohodlí. A odmítám být dalším, kdo Vám jakkoli ublíží.

Nebudu Vás nutit, abyste mě milovala. Ale prosím Vás, zkuste znovu někoho pustit do svého srdce. Kohokoli.

Pokud mi pošlete dopis s oznámením, že se našel takový muž, kterého jste ochotna zkusit milovat, budu nejšťastnějším člověkem, který kdy chodil po naší krásné zemi. Byť budu umírat žalem a bolestí, že tím vyvoleným nejsem já. Miluji Vás však natolik, že jsem ochoten nechat Vás jít, pokud to bude cesta ke štěstí.

Je přede mnou další rok plané touhy a marných citů. A až uplyne, znovu zasednu k brku a kalamáři, opět se Vám vyznám z citů. A věřím, že jednou, jednou budu moci napsat poslední dopis. A bude v něm stát, že jsem šťastný. Pro Vás... 

 S nehynoucí láskou a posvátnou úctou, vždy Váš Elphinstone Urquart

Znovu se naplno rozplakala. Tentokrát brečela pro všechny ty roky plné štěstí, o které se připravila. Ronila slzy i pro děti, které mohla mít, kdyby se netrápila pro Dougala, jehož se sama rozhodla opustit. Elphinstone byl skvělý. Každý jeho úsměv, dotek i polibek léčil hluboké rány v jejím srdci. Naplno si uvědomila, jak šťastná a úplná se během jejich krátkého manželství cítila.

Dočista zapomněla na čas. Hltala očima další a další dopisy, které nikdy nečetla, až se venku zcela setmělo. Napadlo ji, že kdyby nebyla tak tvrdohlavá a alespoň jeden nebo dva otevřela, mohlo být všechno úplně jinak. Přestože bylo pozdě plakat nad vybuchlým kotlíkem, nemohla si pomoci. Četla dál a dál, až se pročetla k první opět otevřené obálce s datem odeslání 14. 2. 1983.

Elphinstone svou tradici valentýnského dopisu neporušil ani po svatbě. Minerva si s bolestivým úsměvem vybavila jejich zasnoubení.

,Elphinstone ji navštívil v Bradavicích těsně před koncem školního roku. Do odjezdu studentů na prázdniny zbývaly už jenom pouhé dny. Vyrazili tehdy na dlouhou procházku okolo Černého jezera, aby zmizeli z dohledu všem zvědavým párům očí. Minerva si zakládala na tom, že její osobní život zůstane skutečně soukromý.

Dlouho si povídali, když se Elphinstone osmělil, poklekl a znovu ji požádal o ruku. Už před jejich schůzkou byla rozhodnutá, že tentokrát neodmítne, pokud jí Elphinstone znovu nabídne manželství. Když se zeptal, nedokázala se vyslovit, proto poklekla k němu a místo odpovědi ho políbila. Hned na to se málem rozesmála při pohledu na jeho šokovaný výraz. Dokonale toho distinguovaného muže vyvedla z míry.

„To mělo znamenat ano," usmála se a políbila ho ještě jednou. Pevně si ji přitáhl do náruče a položil ji do voňavé, sluncem rozpálené trávy.

„Miluji tě, miluji tě tak moc," šeptal proti jejím ústům mezi polibky. Sklouzl rty k jejímu krku. „Jsi tak nádherná, nemohu tomu uvěřit."

„Tady ne," zastavila ho. Zdálo se, že chce zbořit všechny hranice mezi nimi hned. Přestože i v Minervě bublalo počínající vzrušení, neměla zájem o to, aby je tu někdo přistihl. Tím spíš, když to klidně mohli být studenti.

„Omlouvám se, jsem příliš horlivý," odpověděl a odtáhl se. „Chápu, že chceš víc času a rád ti ho dám."

„Nechci ztratit už ani jedinou minutu," usmála se na něj a znovu na krátko spojila jejich rty. „Ale ani nechci mít nevítanou společnost v podobě někoho třetího."

„Tvé přání je mi rozkazem," usmál se a přemístil je do svého bytu v Londýně. Než docela zapomněli na svět, poslala Minerva svého Patrona Albusovi, že by bylo milé, kdyby za ni vzal dnešní večerní dozor, protože má vskutku naléhavou záležitost osobního charakteru, která již nesnese odkladu.'

Jakmile zahnala vzpomínku na jejich první společné milostné okamžiky, znovu si prošla valentýnku, kterou obdržela hned ten první rok po svatbě.

Drahá Minervo,

již řadu měsíců mne činíš nejšťastnějším mužem pod sluncem. I když umíš být divočejší než rozbouřené moře, jsi i mým ostrovem. Narodit se básníkem, znal bych tisíce krásných slov, kterými bych Tě mohl zahrnout. Jsem ovšem úředník, proto se Ti pouze vyznám ze svých tužeb slovy muže, který to umí vyjádřit lépe, než já:

Dotkni se každé části mého těla,

sedři mi ústa do krve.

Miluj se se mnou do popela,

jako když to bylo poprvé.

Zaryj své nehty do mých tkání,

ať máš co studentům zamlčet.

Miluj se se mnou do svítání,

jako kdyby to bylo naposled.

Odmítám čekat do večera. Čekám na Tebe ve Tvém kabinetu. A jestli nepřijdeš brzy, začnu opravovat eseje Tvých studentů, abych si ukrátil chvíli.

S láskou, Elphinstone

Dodnes si pamatovala ruměnec, který se jí rozlil po tvářích, když jí jeden z bradavických skřítků tenhle dopis spolu s kyticí rudých gladiol přinesl na oběd. Nejprve si nadávala, že jej vůbec otevřela. Zvlášť, když si jejích rozpaků všimla Poppy a začala ji popichovat. Měla tu situaci před očima živě, jako kdyby to snad bylo včera.

,Minerva odešla od nedojedené polévky. Na zádech cítila upřené pohledy některých kolegů a slyšela i jak se Poppy o své postřehy polohlasně dělí s Albusem, který se pochechtával a pronášel nějaká rádoby moudra o nevybouřeném mládí. Vyrazila ke svému kabinetu, aby manželovi vyčinila, že ji před ostatními uvedl do rozpaků.

Vpadla do své pracovny jako velká voda, než se ale stihla nadechnout k nějaké té výtce, Elphinstone ji pevně objal a umlčel ji dlouhým polibkem.

„Jsi mizera," vyčetla mu, když se od ní konečně poodtáhl.

„A ty jsi tak neuvěřitelně zodpovědná," odpověděl jí a znovu se domáhal jejích úst.

„Co blázníš, vždyť mi za chvíli začíná hodina," bránila se a pokusila se vymanit z jeho objetí. Elphinstone se podíval na krásné, ručně malované hodiny na krbové římse.

„Za 21 minut přesně. Za takový čas se dá stihnout mnoho," zvedl na ni vyzývavě obočí.

„Pamatuješ si můj rozvrh?" přimhouřila na něj oči.

„Zajisté, má drahá, a velice rád ti ho pro jednou trochu naruším," dodal, znovu si ji přitáhl a tentokrát jejich polibek prohloubil, rukou sjel níž a stiskl jí zadeček. Minerva ještě chvíli vzdorovala, ale spíš už jenom pro formu. Její nebelvírské já se tetelilo blahem při představě adrenalinu, který prožije při rychlém milování v pracovně, kde by je mohl kdokoli načapat. Minerva hádala, že tolik vášně tahle místnost neviděla ani dohromady za celé ty roky, co tu stojí.

Když potom jen tak tak dorazila na čas na první odpolední hodinu, musela pracně skrývat uzardění, které se jí hnalo do tváří.'

Minerva si otřela poslední slzy. Tahle vzpomínka byla jednou z těch skutečně hezkých. Litovala, že jich nemá víc podobných, ale o to víc si ji hýčkala. Nakonec sebrala všechnu svou nebelvírskou odvahu i havraspárskou moudrost, vzala si čistý list pergamenu a začala psát.

Drahý Elphinstonee,

nikdy Tě nepřestanu milovat.

Lituji každého dne, který jsem marnila, když jsem Tě nechávala čekat. Čtvrt století jsem si bránila ve štěstí a teď si mohu oči vyplakat pro všechno, co jsem nikdy nezažila. Kéž bych tehdy byla rozumnější. Asi jsem v koleji Godrica Nebelvíra skutečně právem. Její členové jsou nejenom stateční a čestní, ale také lehkovážní a velice tvrdohlaví. Mít skutečně havraspárskou rozvahu, mohla jsem po Tvém boku prožít mnoho šťastných let.

Přesto Ti děkuji za těch pár chvil, během kterých jsem vedle Tebe mohla poznat pravé štěstí. Vím, že si to nikdy nepřečteš. Jak bys také mohl? Ale z celého srdce doufám, že jsi umíral s vědomím, jak moc Tě miluji a jak moc mi budeš scházet. A až jednou přijde i můj čas, budu si přát, abys tam na mne znovu čekal. I kdyby to mělo trvat další čtvrt století.

Buď, prosím, trpělivý, znovu se mne dočkáš a potom už nebude, co by nás rozdělilo.

S láskou, Minerva

Dopsala, složila list do obálky a zapečetila ji. Poté ji vložila dospodu hromádky, kterou znovu secvakla a uložila do přihrádky. Započala tím další sérii dopisů, které nikdo nebude číst. Alespoň ne za jejího života.

Na její srdce se nabalilo několik ledových krystalků a definitivně zmrazily tu část jejího já, která by snad mohla někdy toužit po blízkosti někoho jiného. Zbylo v ní dost lásky pro rodinu, přátele a studenty, pro případného partnera však už ne. Rozhodla se zůstat sama a každý rok na Valentýna napsat muži, který jako jediný byl natolik trpělivý, že ji dokázal bezvýhradně milovat.

Když toho dne dorazila na večeři, Albus jí nadšeně poděkoval, že mu přeci jenom půjčila pár studentů, aby si s nimi zopakoval základy Přeměňování. S drobným, ale upřímným úsměvem mu poděkovala a nezapomněla se poněkud jedovatě zeptat, jestli její učebna ještě stojí. Pobavila tím dobrou polovinu profesorského sboru.

Přesto si za jejími zády Albus a Filius vyměnili ustarané pohledy. Vypadala až podezřele vyrovnaně a oba rychle pochopili, že se rozhodla pohřbít v sobě ženu a stát se už jenom profesorkou. Tehdy se Albus rozhodl, že tohle její rozhodnutí zkusí zvrátit. Nikomu není dobře samotnému.