Sofia Gayle
,,Kristiáne! Kristiáne!" volala jsem na něj už od domu pana Matwensa, což byl náš soused, a Kristián, sekundu na to, vyběhl z domu. Na sobě měl mou zástěru a já se na místě zastavila, on udělal to samé a zírali jsme na sebe dobrých pár sekund než jsem se rozesmála jako blázen.
,,Bože můj, co-co..." koktala jsem a jen stěží jsem viděla jeho zmatený výraz.
,,Sofio, co se děje?" zeptal se a udělal pár kroků ke mě. Snažila jsem se ten smích zastavit, ale prostě to nešlo.
,,Co to máš, pro rány boží, na sobě?" podařilo se mi ze sebe dostat a ještě pořád jsem se zakuckávala smíchy.
,,No co by, zástěru." řekl jakoby nic a já se chytla za hrudník abych se trochu vydýchala z prvotního šoku.
,,Málem jsem umřela smíchy, Kristiáne! Sundej to prosím." smála jsem se.
,,No jo, no jo." mumlal si a za chůze k obchodu si zástěru sundaval.
,,Nebuď uražený, slušelo ti to, jen...jen si vypadal strašně legračně." pohladila jsem ho po rameni a on jen souhlasně, ironicky kýval hlavou a pak mi zástěru podal.
,,Proč si na mě tak volala?" vzpomněl si a já se při nasazování zástěry zarazila. Proč vlastně? Tím jak vypadal, mě naprosto vyvedl z míry.
,,Víš, že ani...jo vlastně! Byla jsem u pana Jamese a to bys nevěřil koho jsem tam potkala." začala jsem a Kristián se zamračil, zřejmě mu to došlo.
,,Neříkej, že toho tajemného pana Williama." prohodil ironicky a já se zašklebila. Nelíbilo se mi, že ho takhle předčasně odsuzuje.
,,Ano." řekla jsem jen a sundala jsem si růži, kterou jsem ještě pořád měla za uchem. Byla jsem ráda, že můj běh, vydržela bez újmy. Otočila jsem se ke Kristiánovi zády a přivoněla k ní. Její vůně byla přesně taková v jakou jsem doufala. Svěží, sladká a svůdná, skoro jako čokoláda. Pak mě něco napadlo a doširoka jsem se usmála.
,,Kristiáne!" vykřikla jsem a znovu jsem se k němu otočila čelem. Stál pořád na tom samém místě, nerozhodný co má udělat. Pohled mu padl na růži v mých rukách.
,,Dostala jsem právě úžasný nápad." oznámila jsem mu a on se mi konečně podíval do obličeje.
,,Můžeš se prosím podívat, jestli jsou ve skladu ještě pořád ty sušené lístky růží?" poprosila jsem ho a on na mě zvedl jedno obočí.
,,Chceš to přidat do čokolády?" zeptal se a já začala horlivě přikyvovat hlavou.
,,Ano, to přesně chci!" smála jsem se a běžela jsem odložit růži do vázy, kterou jsem prozatím položila na pult vedle kasy. Cestou do zadní místnosti jsem si dooblékla zástěru a dala jsem rozehřívat čokoládu, tentokrát bílou.
,,Tady to máš, Sofio." vyrušil mě Kristián a podával mi sáček se sušenými lístky růží. Usmála jsem se a sáček si od něj vzala. Byla jsem tak nadšená z toho co mě napadlo, že jsem si dlouhou dobu nevšimla jak je Kristián najednou zamlklý. Když jsem si to konečně uvědomila, otočila jsem se k němu a podívala sem se mu do obličeje. Jeho věčně dobrá nálada byla pryč.
,,Kristiáne, co se děje?" zeptala jsem se.
,,To nic není, Sofio." odbil mě a začal rovnat bonboniéry, nehledě na to, že to nebylo potřeba.
,,Kristiáne, poznám na tobě, že se něco děje, tak mi to řekni...prosím." požádala jsem ho a vzala jsem ho za ruku, kterou rovnal krabice, abych ho v tom zastavila. Povzdechl si a podívala se na mě.
,,Já žárlím, Sofio. To je všechno, nech to být." zamumlal a chtěl ode mě odejít, ale já ho pevně držela za ruku. Podíval se na naše ruce a propletl se mnou prsty.
,,Ty žárlíš? A na co proboha? Nebo na koho?" nechápala jsem a on udělal ten zvuk pusou, jakoby mi říkal -ty nevíš?
Chvíli jsme tam jen tak stály a mě to došlo.
,,Ty žárlíš na toho chlapa ze Strašidelného domu?!" vyhrkla jsem a v jeho očích jsem poznala souhlas.
,,Ale Kristiáne, já ho ani neviděla! Stála jsem k němu zády když mi dal tu růži, nevím jak vypadá, ale jeho hlas...byl tak zvláštní a svým způsobem mě děsil. Je to jen tajemství které chci odhalit, víš přeci jak zvědavá jsem. Marie mi říkala, že ho viděla projet na koni. To je vše co o něm vím. Nemáš přeci nejmenší důvod žárlit." usmála jsem se na něj, ale on mi úsměv neoplatil.
,,Kristiáne, vždyť už nějaký ten pátek víš jak to mezi námi je." řekla jsem smutně a on na malý okamžik zavřel oči. Stále mě miloval, věděla jsem to, ale co jsem mohla dělat? Dát mu naději na falešnou lásku nebo mu být kamarádkou?
,,Já vím, Sofio. Promiň mi to, jen mi nějaký čas potrvá vyrovnat se s tím, že...že jsem prostě na druhé koleji." odpověděl mi a já ho objala. Zabořil obličej do mých vlasů a vdechl jejich vůni tak jak to dělával pořád.

♡♡♡
Zdravím, moc se omlouvám za zpoždění, ale jak jsem nemocná tak jsem unavená a nic nestíhám. Snažím se...opravdu ano...
Další kapitolu přidám v neděli 19.2.2017
Beatrisie Rosseau
♡♡♡