Sofia Gayle

Musela jsem znovu usnout, protože když jsem se probudila, za závěsy prosvítalo sluneční světlo. Rozhlédla jsem se kolem. Byla jsem tu sama.

Opatrně jsem se posadila a protřela si oči.

„Kde je?!"

Vyděsil mě křik, ale vzápětí jsem se uklidnila. Poznávala jsem ten hlas.

„Okamžitě mě pusť dovnitř nebo přísahám, že ti rozmlátím ten tvůj pěknej ksicht!"

Zamračila jsem se, ale hned potom jsem uslyšela dusot bot po dřevěném schodišti.

„Za tohle zaplatíš, to si pamatuj." Zavrčel ještě přede dveřmi pak vstoupil. Uvítala jsem ho naštvaným pohledem.

„Kristiáne! Jak se považuješ s ním takhle mluvit?" řekla jsem, ale on nevypadal na to, že by mi chtěl odpovědět. Stál mezi dveřmi jako přimražený.

„Kristiáne?" oslovila jsem ho znovu, když ke mně udělal tři kroky a natáhl ruku k mé tváři. Jeho pohled sklouzl o něco, níž na levou stranu mého krku a já věděla, že je zle.

V tu chvíli se ve dveřích objevil William, ve stejný okamžik se Kristiánovy oči rozšířily pochopením a vzápětí, dřív, než jsem stihla říct, byť jen jedno jediné písmeno, se Kristián otočil k Williamovi a dal mu pěstí.

Vykřikla jsem a snažila jsem se vymotat z přikrývek.

„Ty parchante!"

„Kristiáne ne! On to nebyl!" křičela jsem na něj a nejlíp jak mi dovolovala má zranění jsem vylezla z postele. Kristián se mezitím snažil Williama očividně zabít, nehledě na to, že to nebylo možné.

„Dost proboha, nech toho!" chytla jsem se Kristiánovi ruky, která se znovu napřahovala k ráně. On se otočil a druhou rukou mě prudce odstrčil takovou silou, že jsem zavrávorala a podlomily se mi nohy. To konečně donutila Williama zasáhnout. Velkou rychlostí zablokoval Kristiánovu další ránu, popadl ho za rameno, mrštil s ním o křeslo a než jsem stačila mrknout byla jsem zpět v posteli.

„Co to do háje ... „začal Kristián, který e vzpamatoval z toho, co se stalo. William mě políbil na čelo a pak se znovu obrátil k němu.

„Nepochybuji o tom, že to, co k ní cítíte je ryzí a také nepochybuji o tom, že jste si domyslel, kdo jsem ... „promlouval k němu William a pomalým krokem se blížil ke křeslu kde seděl Kristián.

„... ale ještě jednou vztáhnete na Sofiu ruku, byť jen omylem a bude to to poslední co za svůj lidský život uděláte." Dokončil svou hrozbu a Kristián se na mě podíval.

„Nechtěl jsem..." vztáhl ke mně ruku a postavil se.

„Já vím." Špitla jsem.

„Sednout." Zavrčel William a Kristián si poslušně sedl zpět do křesla, kde ještě před pár hodinami seděl dědeček.

„Kristiáne, on to neudělal." Vysvětlila jsem to nedorozumění.

„To jeho bratr." Dodala jsem a podívala jsem se na Williama.

„A ten je kde?" vyhrkl Kristián bojovně. Nepochybně se do něho chtěl pustit.

„Je mrtvý." Řekl William.

„To si i ty." Vyplivl Kristián, já se zamračila a William si povzdechl. Bylo zřejmé, že svoje tajemství nechce sdílet s někým jako je Kristián.

„Ano to je pravda, ale můj bratr je mrtvý upír. Zabil jsem ho." Kristián se zatvářil nechápavě.

„Je to komplikované." Vložila jsem se do toho.

„Williame, mohl bys nás nechat chvíli o samotě, prosím?" zaprosila jsem a on beze slova okamžitě opustil pokoj. Nadechovala jsem se, k tomu něco říct, ale tím rychlým útěkem mě zaskočil.

„Sofio?"

„Ach ano, promiň. Jde o to, že se mi o jeho bratrovi zdálo. O něm a jeho matce..." začala jsem a zamluvila jsem tak rozčarování kvůli Williamovi.

„To nechápu."

Kristián se zvedl, přešel k mé posteli a posadil se na její okraj.

„Ani já to nechápu, ale důležité je, že se to stalo. Kousl mě mrtvý upír a mě nezbývá moc času Kristiáne."

„Co mi tím chceš říct?! Že se z tebe stane upírka?!"

„Ne, to bohužel ne. Budu spíš jako zombie, co místo mozků pije lidem krev, ale tak daleko to zajít nenechám. Nechci ... chci ..." zadrhla jsem se a z očí se mi začaly koulet slzy. Až teprve teď když jsem to vyřkla nahlas na mě dolehla tíha toho všeho.

„Sofio, počkej cože?" nechápal Kristián.

„Já ... umřu Kiki. Nechci být nic z toho co se ze mě stane, co ze mě Oskar udělal. To radši zemřu dřív, než to zajde tak daleko."

Soukala jsem ze sebe mezi vzlyky a někde v polovině mojí věty mě Kristián pevně objal. Naplno jsem se rozplakala a když jsem otevřela oči skoro jsem vykřikla. Moje ruce, pokrývka, a dokonce i Kristiánovo triko byly od krve.

„Tvoje slzy..." zašeptal Kristián, který si mě prohlížel.

„Už to začalo." Ozvalo se ode dveří a oba jsme se tam podívali. Stál tam William s úzkostlivě staženým obočím.