Sofia Gayle

  ,,Sofio!Sofio, probuď se!" třásl se mnou William a já prudce otevřela oči. Už podle hlasu jsem veděla, že je to on a to pro mě bylo vysvobození. Jakmile viděl, že jsem otevřela oči, objal mě tak silně, že jsem až zaskučela bolestí.

  ,,Bože, promiň, omlouvám se." 

Okamžitě mě pustil a opatrně položil zpět do polštářů. I když to objetí bolelo, chtěla jsem být zpět v jeho náruči, jenomže tu bylo něco co mi nahánělo strach. Oskar mě kousl a já ještě teď cítila tu pálivou bolest na krku. Najednou jsem si uvědomila, že mě William pozoruje.

  ,,Přemýšlíš." konstatoval a trochu se zamračil.

  ,,Co se stalo? Co se ti zdálo?" zeptal se a já nevěděla jestli mu o těch snech říct. Má starosti a tohle by mu moc nepomohlo, navíc, by si mohl myslet, že je to jen důsledek mých zranění.

  ,,Já...máš tu někde fotky tvé matky a Oskara?"

Nad mou otázkou se zamračil, ale já to chápala, vždyť nemohl vědět proč je chci vidět.

  ,,Zdálo se ti o nich?" zeptal se a já sklopila oči. Proč jsem se mu to jen bála říct?

  ,,Nejsem si jistá, proto chci vidět ty fotky." odpověděla jsem mu. Hlavně jsem ho ale na malou chvíli potřebovala dostat z pokoje a najít cokoliv v čem bych mohla zkontrolovat svůj krk.

  ,,Mám je v pracovně, myslím, dojdu pro ně."

pokusila jsem se usmát, ale mimika mého obličeje nespolupracovala. Cítila jsem z Williama napětí, nechtěl ode mě odejít a zřejmě se mu nelíbilo o kom se mi zdálo, ale teď jsem musela být chvíli sama. Doufala jsem, že se stihnu prohlédnout dřív než se stačí vrátit, neměla jsem nejmenší tušení kde má pracovnu ani v jaké části dumu vlastně jsem.

  ,,Williame?" zavolala jsem na něj ještě potichu když byl u dveří.

  ,,Děkuji ti." 

Odpověděl mi malým usměvem a pak potichu odešel. V tu chvíli jsem už zápasila s dekou, svými zraněními a slabotou, jen abych už byla venku z postele.

Přiznávám, že jsem hned po pár vteřinách usoudila, že to nebyl vůbec dobrý nápad. Nebyla jsem ještě natolik v pořádku, abych se bez zatnutých zubů vůbec pohnula, natož se pokusila vstát, ale neměla jsem na výběr.

Spustit nohy z postele se mi podařilo, ale jen co jsem si vzpomněla, že mám něco s rukou a obvaz na ní mi to pripomněl, hned se mé vyhlídky nezdály nejlepší.

Rozhlédla jsem se po pokoji, nikde jsem žádné zrcadlo neviděla, ale v rohu místnosti stála černá, obrovská váza, vysoká jako já. Mohla by stačit, ale to znamenalo projít kolem spícího dědečka, který byl metr od ní. To bude průser. Ani nechci vedět čím vším mě děda nazve až se probudí. Opatrně jsem se postavila na nohy, bolelo to, opravdu hodně to bolelo a při té bolesti jsem si vzpomněla na tu větvičku kterou jsem si vytáhla z lýtka.

Věděla jsem, že mám nahé nohy, na sobě jsem měla svoje staré triko a krátké kraťasy, ale odmítala jsem se dolů podívat. První krok jsem ještě udělala za pomoci kraje postele, ale další kroky byli jen na mě samotné. Pomalu jsem se pustila hrany postele a s velkou ranou jsem žuchla na zem. Skvěle.

  ,,Sofio?!" vykřikl děda, kterého ta rána probudila a než jsem se stačila byť jen pohnout, rozrazily se dveře.

  ,,Sofio!" vykřikl druhý hlas, který patřil Williamovi a já skoro protočila očima.

  ,,Ano, tady." pronesla jsem, ale zdá se, že nikoho můj vtípek nepobavil. Hned na to mě už William držel v náruči a dopravoval mě zpět do postele.

  ,,Co sis myslela, že děláš?!" obořil se na mě dědeček.

  ,,Chtěla jsem..." začala jsem, ale pak jsem si uvědomila, že lhaní asi nebude nejlepší nápad. Jenže jsem tímhle nechtěla vyděsit dědečka. Jak to jen udělat? Prosebně jsem se podívala na Williama, s nadějí, že mou prosbu vyslyší.

  ,,Tvůj děda ví, kdo jsem ,Sofio. Kdo skutečně jsem." odpověděl mi William na mou nepoloženou otázku a já zvedla obočí.

  ,,Opravdu?" zeptala jsem se spíš řečnicky a podívala jsem se na dědečka, který se opíral o patu postele.

  ,,Ano Sofio, znal jsem i Oskara, jeho bratra a i když nás nemohlo potkat nic lepšího, než že nás ho William zbavil, pořád je nemám rád."

On celou tu dobu věděl, kdo to je a nic mi neřekl?

  ,,Takže, co se tu stalo?" přerušil moje myšlenky William a já se k němu neochotně otočila.

  ,,Zdálo se mi o tvé matce a o Oskarovi." řekla jsem jedinou informaci, kterou už stejně věděl.

  ,,To vím, řekla si mi to." S těmi slovy mi podal dva obrázky v černých rámečcích. Byli to nepochybně oni.

  ,,No, to proto jsem vstala z postele...Oskar...mě v tom snu pokousal." vytlačila jsem ze sebe a ve vteřině, kdy se děda nadechl, mi William zvedl vlasy a zkontroloval mi krk.

  ,,Ten bastard!" zaklel a mě ruka vylétla k místu kde se zastavily jeho oči a kde jsem ještě pořád cítila Oskarovi zuby.

  ,Neříkej, že ji pokousal mrtvý upír." vložil se do toho děda se staženým obočím. William na to ale nic neřekl. Jakoby tu s námi ani nebyl.

  ,,Williame?" zašeptala jsem jeho směrem, ale nereagoval.

  ,,Williame?"