Sofia Gayle
Potom co nám William řekl to o své rodině se dědeček stáhl do obýváku k televizi a nechal nás samotné.
,,Williame...je mi moc líto co se vaší rodině stalo. Muselo to být hrozné...váš vlastní bratr..." začala jsem po chvíli kdy jsem nevěděla co říct. Nechtěla jsem se ho nějak dotknout, ale Oskar musel být pěkný bastard. Nedivím se, že William reagoval na jeho jméno tak jak reagoval.
,,Sofio, to co Oskar udělal...je to už dávno a zaplatil za to, i když za to svým způsobem nemohl. Naše matka byla...no byla tak trochu blázen. Vše vám řeknu, ale ne teď a ne tady. Moje prosba pořád platí drahá Sofio, přijďte prosím zítra." upřel na mě své oči a já znovu ucítila to příjemné chvění kolem žaludku.
,,Nevydržím čekat do zítra." vydechla jsem, znovu naprosto omámená jeho kouzlem. Usmál se, ale pořád se mi díval do tváře.
,,Vězte, že pro nás oba bude dnešní noc, a zítřejší den, dlouhé čekání, ale teď budu muset jít a vy byste měla jít spát drahá Sofio."
Zamračila jsem se. Já a spát? První co udělám je to, že se podívám do toho notesu který mi dal.
,,Myslím to vážně Sofio. Jestli zítra uvidím, že jste ponocovala, nic vám neřeknu." zasmál se škodolibě, ale já na něj koukala jako na boha. Stačilo ještě otevřít pusu.
V jednu chvíli se smál a pak naprosto zvážněl. Bylo to tak matoucí, celý William byl jako přízrak. Nepochopený muž který měl v sobě nějaké silné kouzlo. V jeho přítomnosti jsem jen stěží dokázala přemýšlet.
Zatímco já jsem vedla tenhle rozhovor sama se sebou on ke mně znovu zvedl ruku, tak jako v jeho domě, a položil mi jí na tvář. Byla chladnější než moje tvář a já to přisuzovala tomu, že se určitě červenám.
,,Jste to vy Sofio. To vás jsem celý život hledal. Jste to právě vy." zašeptal a pak mě pomalu, ale přesto nečekaně políbil. Všude na těle mi naskočila husí kůže, žaludek se mi stáhl na velikost oříšku a já se nadechla nosem. Jako reakci na mé tělo mě William zvedl ze židle a posadil na stůl. Jeho polibky nabívaly na síle a já myslela, že se všemi těmi pocity udusím. Pevně mě objal kolem pasu a já svoje ruce dala kolem jeho krku. Zdálo se, že sdílel můj strach, že bychom se rozdělili.
Celá udýchaná jsem vyslovila jeho jméno on se zarazil, podíval se na mě svýma planoucíma šedýma očima a pak je zavřel.
,,Omlouvám se, Sofio...já...neměl jsem to dělat, ale ty jsi...bože jsi to ty." mumlal mi do tváře a já se usmála tomu, že už mi konečně přestal vykat.
,,Ehm...no, nic se nestalo." řekla jsem nervózně a pro jistotu jsem slezla ze stolu. Kdyby tak přišel dědeček a viděl nás takhle...to by bylo něco.
,,Asi bych měl jít."
Tomu jsem dokázala jsem přikývnout. Nechtěla jsem aby šel, ale v tuhle chvíli to bylo asi to jediné správné.
,,Přijdeš zítra?" zeptal se mě mezi dveřmi a znovu mě pohladil po tváři. Na chvíli jsem zavřela oči a on mě znovu políbil. Tentokrát to byl jen něžný polibek bez toho ostatního kolem, i když jsem cítila jak drtí mé vlasy v pěsti.
,,Opravdu bych měl jít." zašeptal když opustil mé rty a tentokrát jsem to byla já kdo začal další polibek. Jenže jen co jsem se dlaněmi dotkla jeho hrudníku a naše rty se spojily, jsem za vadila o ten podivný medailon co nosil. Instinktivně jsem ho vzala do dlaně a podívala jsem se na něj. Jeho střed rudě zářil.
,,K čemu to je?" zeptala jsem se Williama a podívala jsem se mu do tváře, díval se na medailon stejně jako před malou chvílí já.
,,Tahle věc mě udržuje na živu, Sofio. Prosím, nechtěj po mně teď vysvětlení. To světlo znamená, že musím už jít. Zítra se vše dozvíš."
Tahle věc, že ho udržuje naživu? Ale jak? Měla jsem tolik otázek, ale věděla jsem, že odpovědi na ně dostanu až zítra.
,,Jsi nemocný?" zeptala jsem se a William se usmál. Měl tak krásný úsměv a tenhle teď patřil jen mně.
,,Dále se to tak říct." odpověděl mi a znovu mě pohladil po tváři.
,,Zítra se vše dozvíš a prosím, nezapomeň na to co jsem ti říkal. Už nechoď do té knihovny. Slib mi to." naléhal a já po malé chvíli kývla. Jestli je opravdu všechno v tom notesu, tak už nebudu mít důvod chodit do knihovny.
,,Děkuji."
,,Takže se uvidíme zítra?" zeptala jsem se. Nějaká malá část mě měla pocit, že je tohle celé jen sen nebo přelud.
,,Ano, uvidíme se zítra. Přijď jakmile budeš moci, budu na tebe čekat." odpověděl mi a vyšel ven ze dveří. Jeho kůň stál poslušně pořád na stejném místě. Bylo to nádherné zvíře, mohutný hřebec se žlutýma očima.
,,Je krásný." pochválila jsem koně Williamovi a ten ho pohladil po krku.
,,Pojď sem." pokynul mi William rukou a já šla ochotně za ním a tím velkým zvířetem. Sledovali mě oba dva, ale víc jsem byla nervózní ze žlutého pohledu toho koně. Mají koně vůbec žluté oči? Byla jsem přesvědčena že ne.
,,Neublíží ti, jmenuje se Mackbath."
,,Cože?" usmála jsem se a William ke mně natáhl ruku. Vzala jsem ho za ní a on si mě strhl do náruče, pak mě jemně otočil zády k sobě a čelem k tělu koně. Musela jsem alespoň na malou chvíli zavřít oči. Tahle jeho blízkost, být v jeho náruči, a strach z koně byla zvláštní kombinace.
,,Neměj z něho strach, je mi oddaný, nikdy by neublížil někomu na kom mi záleží. Ovšem...je hodně inteligentní, na zvíře." šeptal mi William do ucha a mezitím vzal mou ruku a položil jí koni na plece.
,,Mackbath." zašeptala jsem, kůň ke mně otočil hlavu a podíval se mi přímo do očí. V jeho pohledu bylo snad víc než jsem kdy viděla v pohledu člověka.
Promlouval ke mně skrz své oči, snažil se mě přesvědčit o tom, že jeho pán je to jediné bezpečí co existuje. A já mu věřila.

♡♡♡
Ahoj moc se omlouvám za zpoždění ale jak jste si možná všimli jsem nemocná a do toho řeším projekt Nejvyšší vlkodlak takže toho mám hodně no nezoufejte já na naše kapitoly nezapomínám :)
Další čekejte V pondělí 27.3.2017
Beatrisie Rosseau
♡♡♡