Sofia Gayle
Tahle návštěva se zdála divnější než jsem si poprvé myslela. Seděli jsme všichni tři u jednoho malého stolku v kuchyni, která se rozhodně nemohla rovnat ani Williamově předsíni.
Já jsem v ruce svírala ten notes co mi dal William a umírala jsem touhou podívat se do něj. William seděl po mé levé ruce a díval se kolem sebe a kdykoliv zachytil můj pohled na něj, usmál se. Dědeček, ten bedlivě pozoroval nás dva, jakoby jsme byli milenci, nezletilý milenci.
,,Takže z toho co vím, jsi dnes byla mimo čokoládový ráj. Tady u pana Williama. Je to pravda, Sofio?" začal dědeček a já se zoufale podívala na Williama. Kdyby sem nepřišel, dědeček by se to nedozvěděl.
,,Nedívej se na něj tak, on mi nic neřekl. Kristián mi volal v šest hodin."
Otevřela jsem pusu, tak tohle jsem nečekala. Ne od Kristiána...takový podraz.
,,Pane Gayle, jestli mohu. Za tohle můžu já. Měl jsem hodně práce a nemohl jsem se zastavit pro svou objednávku. Sofia byla tak laskavá, že mi jí donesla a já jí za to jsem vděčný. Potřebuji tu čokoládu ke své práci." vložil se do toho William a já s dědečkem jsme na něj němně zírali. Řekl právě, že tu čokoládu potřebuje ke své práci?
,,K vaší práci?" zeptala jsem se a William otočil své šedé oči ke mně. Mé srdce na to znovu reagovalo po svém a já měla pocit, že přehlušilo i kukačkové hodiny vedle dveří do předsíně.
,,Ano Sofio, to jsem vám chtěl zítra ukázat. Ovšem jen za předpokladu, že vám to dědeček dovolí." usmál se na dědu, ten se opřel do židle a založil si ruce na prsou.
,,Nelíbí se mi jak se na Sofiu díváte." zabručel si pod vousy a já zrudla. Teď momentálně jsem si nepřála nic jiného než zmizet a nebo se alespoň schovat pod stůl. Proč mu něco takového vůbec říká?
,,Víte..." začal William a podíval se na mě. Už jsem asi věděla co tím dědeček myslel. U Williama doma, mě ten pohled děsil, ovšem teď jsem ten pohled dokázala pojmenovat. William se na mě díval jako na umělecké dílo, tak jako se malíř dívá na svůj hotový obraz. V jeho pohledu byla veškerá zbožnost a úcta, jakou věnuje skladatel své životní písni. Jako bych byla poklad který hledal, nebo vzpomínka kterou zapomněl.
,,Dlouhou dobu jsem hledal někoho jako je Sofia. Nedokážu vám to vysvětlit, je to pocit...celistvosti. Mám všechno co si přeji, tolik peněz o kterých se ostatním lidem ani nesní, ale něco v mém životě už dlouhou dobu chybělo. Jste velmi šťastný muž, že ji máte a Kristián má štěstí, že ho tak dokonalá bytost miluje." řekl a já se při jeho posledních slovech zarazila.
,,Tak moment. Já Kristiána nemiluju." ohradila jsem se a William se na mě překvapeně podíval.
,,Ale já myslel...to u dveří..." poukázal na tu pusu co mi Kristián dal a já zakroutila hlavou.
,,S Kristiánem je to složité...on mě miluje už dlouhou dobu, ale já jeho ne...nedokážu ho brát jako něco víc než dobrého kamaráda. Pořád se snaží i když zná pravdu." uvedla jsem celé to nedorozumění na pravou míru a přísahala bych, že se na krátkou chvíli usmál.
,,To jsem netušil." řekl William a věnoval mi jeden ze svých pohledů, při kterém mi srdce chtělo proskočit hrudníkem.
,,Ve Strašidelném domě, před dlouhou dobou, žil někdo podobný vám, Williame. Byl stejně záhadný, zlověstný a všichni z něj měli strach. Jmenoval se Oskar." přerušil, Williamův oční kontakt se mnou, dědeček.
V tu chvíli kdy vyslovil to jméno, William zatnul ruce v pěsti takovou silou až mu zbělaly klouby a na předloktí mu naběhly žíly.
,,Zdá se, že ho znáte." usmál se dědeček, ale mně to k smíchu vůbec nepřišlo. Tohle od něj nebylo hezké a udělal to určitě schválně, musel vědět, že ho William zná.
,,Ano, znal jsem ho. Před jeho smrtí. Naučil mě to co znám a dělám doteď." odpověděl mu William klidně, ale v jeho hlase se nedala přehlédnout ta nenávist jakou k tomu muži ještě pořád chová. Co se mezi nimi asi stálo?
,,A co vás konkrétně naučil? K čemu ta čokoláda?" vyptával se děda dál, ale mně už přestala docházet trpělivost.
,,O co se tu snažíš?" vyhrkla jsem na dědu a ten se na mě podíval, jakoby zapomněl že tam jsem.
,,Ale o nic drahá Sofio. Jen se snažím zjistit víc o muži, který tě samotnou vlákal do svého domu."
,,Nechápu na co tím narážíš. Donesla jsem mu jeho objednávku, o nic nešlo. Vlastně, tady jsou peníze." řekla jsem dědovi s patřičnou hořkostí v hlase a podala jsem mu svazek bankovek. Ten na mě vyvalil oči a balíček si ode mě vzal. Hned na to se nevěřícně podíval na Williama.
,,To je dvakrát tolik než co ta čokoláda stála." promluvil děda když peníze přepočítal. Ohromeně jsem se podívala na našeho hosta, který se tvářil jakoby to byly drobné.
,,Řekl jsem Sofii, že jí cestu zaplatím. Navíc si to zaslouží i za tu speciální čokoládu, kterou jsem si neobjednal a kterou jsem našel až dodatečně."
Podíval se při tom znovu na mě a já zase jednou zrudla.
,,Čokoládu?" zvedl obočí dědeček.
,,Ano...víš, byla jsem u pana Jamese a ten tam měl nádhernou kytici růží..." začala jsem vyprávět a při té vzpomínce jsem se musela podívat na Williama. Jeho hlas ve mě pořád zanechával stejné pocity jako poprvé. Hlavně když mluvil přímo ke mě a jeho hlas byl o trochu tišší.
,,Tak kytice byla pro mě. Má matka měla dnes narozeniny." doplnil William a já se usmála.
,,Vaše matka musela mít radost, ta kytice byla úžasná."
,,To by jistě měla, ale je už tři roky mrtvá. Vracím se ze hřbitova."
Tim mě William připravil o veškerá slova. I děda vypadal zaraženě.
,,Já...to je mi líto." vysoukala jsem ze sebe a úplně jsem při tom zapomněla na čokoládu na kterou se mě děda ptal.
,,To nic Sofio. To proto znám Oskara, Pane Gayle. Byl to můj bratr a zabil naší matku."
Bylo ticho.
Co se na tohle tohle dalo říct?

♡♡♡
Oooooooo další část Williamova života:)
Nechte mi tu vaše pocity :)

Připomínám že jen do konce března budete mít možnost přečíst si příběhy já vlkodlak a Forest nejvyšší vlkodlak.
Pak budou smazány protože se budu pokoušet vybrat dostatek peněz na tisk skutečně knihy :)

Další kapitolu čekejte V pondělí 20.3
Beatrisie Rosseau
♡♡♡