Sofia Gayle
Jídelna byla zařízena ve stejném stylu jako vstupní hala. Uprostřed byl obrovský dřevěný stůl a ten výhled z oken byl přímo úžasný. Okna vedla na západ a tak teď celou místnost osvětlovalo oranžovočervené světlo zapadajícího slunce.
,,To je nádhera." vydechla jsem a přistoupila jsem blíž k jednomu z oken.
,,Myslím, že jsem psal, že je to krásné místo." promluvil za mnou William a podával mi šálek s čajem. Chvíli jsem na něj nepokrytě zírala, to ho měl už připravený nebo kdy to stihl?
,,Čaj." připomněl mi William a já zamrkala. Nejspíš jsem se znovu někde zapomněla.
,,Ano, jistě." odpověděla jsem a vzala jsem si od něj purpurový šálek s černým okrajem.
,,Jak dlouho už tu jste? Tedy chci říct, zahrada je tak krásná, dům i brána opravené. Nevěřím, že to někdo stihl za jeden den." začala jsem se svým výslechem. William pomalým elegantním krokem přešel k tomu velkému stolu a posadil se do čela. Tím mi dal prostor abych se rozhodla kam se posadím, a to bylo opravdu dilema. U stolu bylo totiž celkem osm židlí, na jedné seděl William, sedm tedy zbývalo. Na druhý konec jsem si sednout nechtěla, vypadalo by to hloupě a byla bych příliš daleko. Proto jsem se po chvíli váhání posadila po Williamově levé ruce, tak abych viděla ven z okna.
Ten zvláštní muž mě celou dobu pozorně sledoval a teprve tehdy když jsem se posadila se nadechl k odpovědi.
,,Zřejmě jste si nevšimla, že tu už po nějakou dobu pracovali dělníci a tak, když jsem sem dnes ráno přijel, bylo už vše připraveno." odpověděl mi na mou otázku a já sama nad sebou v duchu protočila očima. Strašidelný dům byl tak daleko od všech, že nebyl problém si tu nějakých lidí nevšimnout.
,,Jistě, tedy...to se dalo čekat, nevím proč mě to nenapadlo." usmála jsem se a nervózně jsem si zastrčila pramen vlasů za ucho. William mě pořád tak zvláštně sledoval a připadalo mi, že zkoumá a analyzuje každý můj pohyb. Hodnotil mě, nebo mi to tak alespoň přišlo.
,,Přinesla jsem tu čokoládu co jste si objednal. Můj bože! Já jí nechala venku!" vzpomněla jsem si a vyskočila jsem ze židle. Když jsem totiž poslouchala za dveřmi, odložila jsem košík na verandě. Chtěla jsem teď pro něj dojít, ale William byl v sekundě vedle mě a držel mě za loket.
,,Dojdu tam." řekl chladně a mou ruku okamžitě pustil, skoro jako bych byla jedovatá a on si to až teď uvědomil.
Neřekla jsem ani slovo a znovu jsem si sedla. Tak trochu mě to vyvedlo z míry, ta jeho prudká reakce...třeba tu něco schovává.
William byl během pár vteřin zpět i s košíkem. Odložil ho vedle mě, po mé levé straně na stůl, a znovu si sedl na své místo. Teď jsem si všimla, že on čaj nemá.
,,Myslela jsem, že si dáte se mnou." podotkla jsem a napila jsem se ze svého šálku. Byl to nějaký bylinkový čaj, a i když je nemám ráda, tenhle byl moc dobrý a krásně voněl. Jako louka plná květin.
,,Málem bych zapomněl." usmál se a znovu se zvedl aby si došel i pro svůj šálek. Celou dobu mi připadal podivně napnutý a ty jeho zkoumavé pohledy mě znervózňovaly. Když si opět sedl znovu se na mě zadíval.
,,Proč si mě pořád tak prohlížíte?" zeptala jsem se rozpačitě a znovu jsem se napila čaje. Tuhle otázku jsem mu nechtěla položit, ale třeba se tím dostanu k tomu proč chtěl abych přišla sama.
,,Jste velice krásná žena, Sofio." odpověděl mi a já věděla s určitostí na milion procent, že se mi v tu chvíli obličej zbarvil do ruda.
,,Přeháníte, to proto jste chtěl abych přišla sama? Abyste mě mohl uvádět do rozpaků a být úžasný tak jak jste?" spustila jsem a když jsem si uvědomila co jsem řekla, chtěla jsem si nafackovat. William se ale usmál.
,,Přeceňujete mě, Sofio." řekl s úsměvem a já byla tak ráda, že to nijak dál nerozváděl.
,,Čím se vlastně živíte?" napadlo mě a v tu chvíli jeho úsměv zmizel, přes obličej se mu prohnal stín a on se na malý okamžik zamračil.
,,Omlouvám se jestli je to příliš osobní otázka. Jen...jen málo lidí, vlastně žádní, si u nás objednávají tolik čokolády. Obyvatelé Daydale jsou starousedlíci, kteří nemají moc rádi změny a pak se tu ukážete vy a celá vesnice je u vytržení. Víte, strašidelný dům, tedy váš dům, každý léta obcházel a jediný kdo tu kdy byl jsme byli my jako děti. Co si pamatuji nikdo tu nikdy nebydlel a no...lidi si myslí, že jste zlý." vyprávěla jsem mu a on mě poslouchal do té doby než jsem skončila, ani jedinkrát se nepodíval nikam jinam než na mě a mě to trochu děsilo.
,,Chápu, že to lidem může přijít divné, ale když jsem tudy před půl rokem projížděl, zamiloval jsem si ten dům a musel jsem ho mít. Je tak krásný, daleko od lidí, vidím tu na celou vesnici a dál do hor..." odmlčel se a vstal aby se postavil proti oknu za kterým už skoro zapadlo slunce.
,,Přijďte zítra, ukáži vám na čem pracuji." řekl najednou a znovu se ke mě obrátil čelem.
,,Ale musíte mi slíbit, že to nikomu neřekněte, není to bezpečné, ale vy..." znovu se odmlčel, udělal pár kroků ke mně a za ruku mě zvedl ze židle. Byla jsem jako ovečka vedená na porážku. Zmatená ze všeho co mi řekl a jak se najednou změnilo jeho chování.
Bez toho abych protestovala jsem se postavila a podívala jsem se mu do tváře. Jeho oči se do mě vpalovaly nepopsatelným žárem a mě se svíral žaludek.
,,Slibte mi Sofio, že zítra přijdete. Vím, že musíte přes den pomáhat dědečkovi, ale později odpoledne byste snad..." nedořekl to a zvedl svou druhou ruku k mé tváři. Stála jsem bez hnutí zcela ovládaná jeho kouzlem a když se mé tváře dotkl hřbetem prstů, po páteři mi přejel chlad.
,,Musíte přijít." zašeptal a spustil svou ruku zase k tělu. V té druhé, ale pořád držel mou ruku za kterou mě zvedl ze židle.
,,Přijdu." kývla jsem a v tu chvíli jakoby slunce znovu vyšlo. Bylo to jako kouzlo když ode mě odstoupil a já se snad poprvé mohla pořádně nadechnout.
,,Je pozdě. Měla byste jít." řekl najednou, podal mi svazek bankovek a já, pořád omámená, si je od něj vzala.
,,Běžte Sofio, váš dědeček brzy přijde domů." naléhal a rukou ukázal na hodiny které ukazovaly půl sedmé. Skoro jsem vykulila oči, kdy ten čas tak rychle uběhl?
,,Děkuji Williame." poděkovala jsem když mi otvíral dveře a on se zarazil.
,,Je hezké slyšet mé jméno ze rtů tak krásné bytosti." usmál se, ale pak znovu zvážněl.
,,Běžte."

♡♡♡
Zdravím, vím že jsem tu kapitolu slíbila už na včera...ale prosím omluvte mě jestli teď nebudu stíhat plnit svoje termíny.
Rozhodně, ale s příběhy neskončím, jen prostě občas nemám náladu na psaní...řeším trochu vážnější věc. Tak mi držte palečky ať všechno vyjde :)
Další kapitolu vydám v pondělí 6.3.2017
Beatrisie Rosseau
♡♡♡