Sofia Gayle
Ze spánku mě probudilo zpívání ptáků za okny. Usmála jsem se a protáhla si ztuhlé končetiny. Jen co jsem to udělala jsem se znovu zahrabala do sněhově bílých peřin které voněli po levanduli a s blaženým úsměvem jsem znovu zavřela oči.
,,Sofio, vstávej z té postele!" ozval se dědečkův hlas z místnosti pod mým pokojem a já věděla, že sedí v kuchyni, pije svůj černý čaj a čeká až zavrzají prkna pod mýma nohama. Měla jsem dědečka moc ráda, ujal se mě když má matka zemřela, otce jsem nikdy nepoznala a ani jsem o to nestála. Dědeček byl moje rodina.
Starý muž s bílým plnovousem, který dřív býval dřevorubcem, potom když už na svou práci nestačil, otevřel si malý krámek s čokoládou který všichni milovali.
,,Už jdu dědečku!" odpověděla jsem po chvíli přemáhání se a vyskočila jsem z postele. Když jsem šla ke skříni pro oblečení, prkna pod mýma bosýma nohama zapraskala a já se znovu usmála. Na tenhle signál dědeček čekal, teď už ví, že jsem vzhůru a půjde do obchodu zapnout ohřívač čokolády.
Když jsem otevřela mohutnou dobovou skříň nepatrně jsem se zamračila. Nikdy jsem nebyla nijak zvlášť závislá na oblečení, ale myslím, že bych potřebovala něco nového na sebe. Můj šatník byl totiž až příliš jednoduchý. Dědečkovi flanelové dřevorubecké košile, hromádka různobarevných tílek, dvě trička a troje rifle.
,,No, chtělo by to nějaké nákupy." řekla jsem potichu a pak jsem pohledem sklouzla na velké růžové prasátko. Byla jsem si až příliš jistá, že jsou v něm pavučiny než nějaká hotovost a tak jsem s povzdechem vytáhla bledé džíny, triko s potiskem muffinu a černou košili. Nákupy nebudou.
,,Holčičko, máš tu snídani!" přerušil mé oblékání dědečkův hlas.
,,Už běžím!" odpověděla jsem, stáhla jsem si své neposedné vlasy do ohonu a seběhla schody do kuchyně. Dědeček už na mě čekal, usměvavý jako vždycky s brýlemi na nose a novinami před sebou.
,,Dobré ráno." pozdravila jsem ho a dala mu rychlou pusu na tvář.
,,I tobě Sofio. Neměla bys tolik ponocovat...s těmi kruhy pod očima si tě nikdo nevezme." káral mě jako skoro každé ráno a já se jen usmála. Ano, ponocovala jsem, byla jsem zase v knihovně a četla knihy o upírech, krvi...a upírech. Je to můj druh posedlosti.
,,A co když si nikoho brát nechci?" zažertovala jsem a starý pán naproti mě si povzdechl.
Zhluboka jsem se nadechla a posadila se na dřevěnou židli. V té čokoládě, co voněla celým domem, a v tuhle chvíli i celou vesnicí, bylo něco nového a moc pěkně to vonělo.
,,Zdá se mi to nebo je v té čokoládě něco jiného než obvykle?" zeptala jsem se dědečka a podívala jsem se směrem ke dveřím vedle velkého, zeleného krbu. Tam byl náš obchod. Čokoládový ráj.
,,Ano, dal jsem tam maliny a trochu máty. Myslím, že je to skvělá kombinace." odpověděl mi a já se znovu nadechla. Jako vždy měl pravdu, vonělo to úžasně.
,,Voní to úžasně." zdělila jsem mu svůj verdikt a on se šťastně usmál. Pořád zkouší něco nového.
,,Tak se najez a hurá do práce." řekl mi a já se s chutí zakousla do toustu s medem.
Zbytek snídaně proběhl v tichosti, dědeček toho nikdy příliš nenamluvil a já také ne. Bylo to ale takové příjemné ticho, ne to trapné a napjaté kdy chcete něco říct a nevíte jak začít. Tohle bylo zkrátka příjemné.
,,Máme dnes nějaké objednávky?" vzpomněla jsem si najednou a dědeček ke mě zvedl oči od novin.
,,Ano, jsou tam tři. Paní učitelka, ten milý pán z květinářství, kterému to budeš muset po obědě donést, a..." zarazil se a já zvedla obočí. Čekala jsem až mi řekne kdo další si něco objednal, ale dědeček mlčel a díval se do prázdna.
,,Dědečku?" oslovila jsem ho a on se na mě rychle podíval.
,,Kdo další?"
,,Ach ano, promiň mi to. Ještě jeden pán, říkal že se nastěhoval do toho domu na konci vesnice." odpověděl mi a já se prudce narovnala.
,,Do Strašidelného domu?!"
Bylo vyloučeno aby se tam nastěhoval kdokoliv kdo má zdravý rozum. Ten barák byl jako vystřižený z hororu, nebo z nějaké hodně nechutné pouti. Všichni se mu vyhýbali a jako malé děti jsme věřili, že tam straší.
,,Ano tam. Víš, vypadal zvláštně, něco se mi na něm nelíbilo a chci abys byla opatrná až se tu ukáže."
,,Ale no tak, sice nemůže být normální, když se nastěhoval zrovna tam, ale nezapomínej, že mám pod pultem schovanou brokovnici." zažertovala jsem, ale dědeček se pořád tvářil vážně a ani trochu se neusmál.
,,Myslím to vážně, Sofio. Na tohohle by ta tvá brokovnice stačit nemusela." zašeptal když se zvedl ze svého místa. Starost v jeho vrásčité tváři dělala starost i mě.
Až po pár minutách kdy jsem bezcílně míchala lžičkou kakao mi došel význam slov které mi děda řekl. Prudce jsem vstala, kakao se volilo na podlahu, ale já mu nevěnovala pozornost. Běžela jsem ven abych dohnala dědečka než odjede do města.
,,Už vím jak si to myslel!"

♡♡♡
Ahojky moji věrní a i ti nový čtenáři:)
Tak jsem tu s novým příběhem jak se vám zatím líbí?
Dám vám sem obrázek Sofii.

Nechte mi tu své dojmy ať vím jestli se vyplatí pokračovat:) hmm stejně bych pokračovala tak jako tak :P
Mějte se krásně a další kapitolu čekejte 8.2.2017
V ní se seznámíme s Kristiánem;)
Beatrisie Rosseau
♡♡♡