„Vidíte ji?“ zašeptal James.

Hodnou chvíli trvalo, než Remusovi došlo, že myslí Evansovou. Ještě mnohem déle, než se odvážil předklonit nad pověstný vysoký pudink, aby dohlédl na konec stolu.

Najít ji bylo snadné. Ve změti blond, černé ani brunet se zrzavá ztratit nedokázala. Vedle ní byla hned další hlava, již si nemohl splést s žádnou jinou. Jeho vlasy černé jako uhel splývaly vedle uší, které obtékaly, jako by to byly ostrůvky v řece.

Evansová si společnost vyložené vybírala. Netušil, jaká měřítka měla, že jimi James neprošel, ale očividně ani neměla vysoké požadavky, když se kolem ní neustále motal Snape.

Remus proti němu nic neměl. Neznal ho. Věděl o něm jen to, že je král lektvarů a že by nebylo dobré si z něj dělat nepřítele. To by pak nemohl riskovat jíst ten výborný pudink, na nějž se těšil už od chvíle, kdy s Peterem opustil ošetřovnu a madame Pomfreyové slíbil, že už si dají příště pozor.

„Je u ní Srabus?“ zajímal se dál.

„Ano,“ přitakal.

Nelíbilo se mu, že ho takhle oslovovali. Sice ani se svou přezdívkou spokojen nebyl, připomínala mu, kým ve skutečnosti je a že to nikdy nezmění, ale tohle bylo jiné. Hrubé.

„Potřebuju, abys ji dostal pod jmelí.“

Odvrátil od dvojice zrak. Neuniklo mu, že se na něj tmavovlasý čaroděj od konce stolu podíval – a nebyl si jistý ani tím, zdali to byla nenávist, co plála v jeho tmavých očích, nebo jen příkaz k tomu, aby do ničeho nestrkal nos.

Opřel se lokty o stůl. Nejprve věnoval jeden chtivý pohled pudinku před sebou, až teprve poté se podíval na kamaráda.

„Myslel jsem, že ho budu držet,“ namítl.

„O to se postará Červíček,“ opáčil okamžitě a kývl na tlouštíka, který se mlsně olizoval nad stolem plným jídla.

Když už byl u těch přezdívek, možná to uspěchal. Peter ji měl mnohem horší než on. Ani si nedokázal představit, jak by mu bylo, kdyby mu začali přezdívat broučku.

„Ty si s Evansovou rozumíš,“ pokračoval James a vidličkou ukázal na druhou stranu stolu. „Vy chytří táhnete za jeden provaz, ne? Rozumíte si. Máte… svůj vlastní jazyk.“

„Nemůžeš automaticky předpokládat, že –“

„Teď jsem ti nerozuměl jediný slovo.“

„Pořád používám angličtinu,“ ohradil se Remus. „Podívej. Slíbil jsem ti pomoc. Ale nebudu lákat Evansovou do pasti. Ona není kořist a ty nejsi lovec.“

„Remusi, prosím,“ zakňučel.

To bylo poprvé za hodně dlouhou dobu, kdy ho oslovil jménem. Nemělo to na něj takový účinek, jaký by mělo mít, ale přesto pocítil něco jako provinilost. On mu to slíbil. A sliby by se měly plnit.

„Fajn. Dostanu ji pod jmelí.“

„A nějak zařiď, aby s ní Srabus nešel. Zavrč, nebo tak.“

„Taky si to můžeš udělat sám,“ zabrblal si pod nosem a sklopil zrak na pudink.

James ho neslyšel. To považoval za dobré znamení. Netušil, jestli by vydržel další kňučení, které by ho přinutilo kamarádovi z lítosti pomoct naprosto s čímkoli.

Se zhrozením zjistil, že dobrá polovina jeho pudinku zmizela. Už chtěl Petera obvinit a dát mu jasně najevo, že se to nesmí, ale naštěstí si rychle uvědomil, že si to zaslouží. Měl by mu ten pudink dát celý za to, že ho ochránil před tvrdým dopadem na zmrzlou zem.

„Stačilo říct,“ oznámil mu a poslal po stole talíř s rosolovitou kaší k Peterovi.

Sice se na něj těšil, ale mohl si dát cokoli jiného. Cokoli, u čeho by neseděl hodinu, co by mu nezpůsobovalo plynatost, která by ho mohla ztrapnit před kýmkoli, kdo by se rozhodl si stoupnout za něj. Proto byly nejvhodnější volbou dýňové koláčky, které byly možná malé, ale dokázaly velmi rychle zasytit.

„Jak dlouho bude trvat, než se prášek sesype?“ prolomil krátké ticho James.

„Jaký prášek?“

„To ten kouzelný. Nevzpomínáš si? Ten, který Evansovou přiměje se do mě bláznivě zamilovat.“

Měl sto chutí mu říct, že by mu nepomohl ani mnoholičný lektvar a kompletní změna osobnosti, ale za ty roky, co ho znal, se naučil držet jazyk za zuby. Jakmile se jednalo o Evansovou, neexistovaly hranice mezi vysněnou fantazií a realitou.

Pokrčil rameny, aby nemusel používat slova. Pro jistotu si ústa zacpal hned třemi koláčky, které vmáčkl někam za škraně, jako by si syslil zásoby na zimu jako křeček.

James přikývl a opět se předklonil, aby na zrzku viděl. Muselo se mu nechat, že mu zájem o ni vydržel déle než jeden týden, jako tomu bylo u každé jiné hezké slečny, jejíž kotníčky by jí mohla kdejaká vévodkyně závidět. A bylo na něm vidět, že kdykoli ji někdo zmínil, výraz jeho obličeje se dočista změnil.

Nebyl si jistý, jestli to byla láska, co u něj pozoroval. A i kdyby ne, bylo to tomu hodně blízké. Jen se James neuměl vyjadřovat jako jakýkoli normální čaroděj a musel využívat své přátele k intrikám a pastem, do nichž se má zrzavá kořist chytit.

Naopak Sirius vypadal jako někdo, komu vykradli kurník se zlatonosnými slepicemi. Jeho podivného chování si všiml už předtím, ale myslel si, že to bude jen další hodinová fáze trucu, která na ně čekala každé úterý.

Kdyby bylo úterý.

Rád by se ho zeptal, co mu přelítlo přes nos, ale to mohlo počkat. Alespoň tak den, než Jamese přestane bavit Remusovi dávat nezvladatelné úkoly.

Teď se musel soustředit na poslední úkol. Aby dostal Evansovou pod jmelí a připravil ji na cokoli, co si James přichystal, bude muset Snapea přesvědčit, aby ji nechal o samotě. I kdyby to znamenalo, že by ho musel odlákat on sám.

Podíval se na talíř, na němž ještě před pár minutami byl jeho pudink. V této slabé chvilce se přistihl, že pomyslel na to, že až bude další páteční pudink, hodí ho Jamesovi do obličeje – brýle nebrýle.