V ten den, na nějž všichni čekali, ani nemuseli být probuzeni budíkem. Postupně se posadili a podívali se po ostatních, aby zjistili, zdali jsou vzhůru všichni – a jestli jsou připraveni na sváteční den.

Každý se těšil na něco jiného. Peter básnil o bohaté snídani pro krále, jíž se údajně účastní každý rok, Sirius nemohl přestat mluvit o tom, jak bude zpívat koledy. Což nikdo z nich riskovat nechtěl, jeho hlas zněl hůře než alkoholik u švédského karaoke.

Jamesovi se za ty dva dny vrátila vánoční nálada. Opustil svou pevnost pod peřinou, dokonce na sebe navlekl vánoční svetr se soby, o nichž tvrdil, že to nejsou sobi, ale jeleni. A nikdo se neodvážil mu to vyvrátit.

Vlastně se to Remusovi všechno zamlouvalo. Nestačil vyřešit ani jeden z problémů, ale ukázalo se, že na svátky se vyřešily samy od sebe.

Sirius si na problémy s rodinou ten den ani nevzpomněl. Smál se, jako by se nic nedělo, hrdě pěl, až si ostatní zacpávali uši a pištěli, až přestane. Kupodivu ten, kdo nadával nejvíce, byl Peter Pettigrew – chlapec, který dostal nadělen vlastní názor.

Co zaslechl, na Jamese si údajně počíhala Evansová pod jmelím. Nevěřil tomu, James mohl klidně lhát, když to nikdo neviděl, ale podle pohledů, jež si ti dva vyměňovali, když se všichni sešli ve společenské místnosti, odtušil, že něco málo pravdy na tom možná bude.

A Remus? Ten si Vánoce užíval nejvíce ze všech. Sledoval strom, na němž visely jeho čokoládové vločky, chvíli nato se rozhlížel po místnosti, aby spatřil ty samé – jen s vlastním rozumem, problémem a citem.

Oni všichni byli unikátní čokoládové vločky. Ze stejné čokolády, ale s jinými tvary. A tak to mělo být. Jen blázen by chtěl, aby byli všichni stejní.

A to já nejsem, pomyslel si, když jim věnoval další chvilku své pozornosti.

„Remusi! Hej, Reme!“ zavolal na něj Sirius.

Chvíli mu trvalo, než ho našel. Hodně se divil, když si všiml malého zeleného chuchvalce nad jeho hlavou.

Zprvu nechápal. Poté zrudl až po špičky uší při myšlence, že ho láká pod jmelí. Ale nakonec byl Sirius rychlejší než jakákoli vyslovená slova. Nalákal pod jmelí všechny Poberty a ukázal nad sebe.

„Tak pojď, jmelí čeká,“ lákal ho.

Remus neváhal. Nemusel. Jeho přátelé na něj čekali pod jmelím.

Jakmile byl u nich na dosah paží, přitáhli ho do malé kuličky štěstí a radosti. Pobertovské paže se proplétaly mezi sebou, jako by zápasily o to, kdo z nich se dokáže zamotat více.

„Veselý Vánoce, přátelé,“ prohlásil Peter, jemuž se podařilo vytáhnout baculaté tváře z objetí.

„Veselé Vánoce, Poberti.“

Netušil, kdo z nich to řekl. Mohl to být i on sám. Ale netrápil se tím. Pro tento den existovali jen oni čtyři a štěstí.

O čem jiném by Vánoce byly?

K O N E C