Noc utekla mnohem rychleji, než by si přál. Ráno se stal obětí zloděje dek, který se přikradl k nim do pokoje a vybral si konkrétně Remusovu postel, která byla jako jediná dost blízko podlahy na to, aby se po tmě nepřerazil.

„Náměsíčníku!" volal na něj nadšený hlas.

Chvíli měl za to, že je to Peter. Dokonce se chystal otevřít ústa, aby ho od sebe odehnal svým ranním dechem, který byl svěží maximálně pár minut po pročištění zubní pastou, ale dotyčný ho popadl za ramena a zatřásl s ním dřív, než stačil vypustit jedinou hlásku.

„Musíš vstávat! Máme jen chvilku, než se to spustí!" křičel na něj James.

Ani on se netrápil nad tím, že by jeho dech zavraždil i vánoční pudink. Ovšem Remus to cítil už z bezpečné hygienické vzdálenosti. Když ho od Jamese dělilo jen pár centimetrů, proklínal svůj nos, že letos netrpěl na rýmu.

„Jamesi, je sedm ráno..." zamumlal.

Nebyl zvyklý na to, že by se James budil před osmou. On byl vlastně jediný, kdo se odvážil vytáhnout nohy z postele dříve než pět minut před začátkem první hodiny. Proto byl překvapen, když spatřil, že ani James není sám.

Peter seděl na jeho posteli s rukama v klíně. Matrace se pod jeho vahou prohýbala tak moc, že Remusovy nohy sklouzávaly k epicentru, o němž se nedalo mluvit jinak než o Peterově enormně velkém zadku.

Nikdy si neuvědomil, že je na tom s láskou k jídlu tak vážně.

Jeho poslední kamarád moc nadšeně nevypadal. Stál u stěny co nejdál od postele, ramenem se opíral o bílou zeď. Dlouhé nerozčesané vlasy mu padaly do obličeje, zachytávaly se v levém koutku úst. Nevypadalo to, že by ho to trápilo.

Netušil, jak dlouho tu bledou tvář sledoval, než se jejich pohledy setkaly. Chladná modř ho polila ledovou vodou, plamen vzteku se roztančil na jeho potem orosené kůži. Kdyby pohled uměl zabíjet, bál by se odhadnout, jestli by to Sirius dokázal.

Dlouho na sebe nekoukali. Brzy celé jeho zorné pole zabral James, který se třásl nedočkavostí. Připomínal mu Petera mnohem víc než Peter samotný.

„Musíme pro jemy," nenechal se James odbýt Remusovou zdrženlivostí.

Až teprve nyní si všiml toho, že všichni tři měli kolem krků obmotané proužkované šály s barvami jejich koleje a přes ramena přehozené dlouhé kabáty. Dokonce i Sirius přestal dělat cavyky a oblékl se normálně - ačkoli celkově neupravený vzhled vypovídal o tom, že ho k tomu nejspíš přinutili násilím.

„Blázníš? Venku je ještě tma. Nic neuvidíme," zkusil to znovu.

„Akce nebude úspěšná, pokud nebudu mít všechno potřebný. Ty víš, kde to roste, no tak."

Tiše zamručel. Pokusil se zvednout, aby mohl schovat hlavu pod polštář, ale když se po něm pokusil chmátnout, utekl mu přímo před nosem. Mohl tušit, že se Peter zvedne a udělá cokoli, aby na Jamese udělal dobrý dojem. I po tolika letech byl stále předvídatelný.

„Fajn," zamručel Remus nakonec a vytáhl se do sedu. „Ale až nás venku někdo uvidí, je to na tebe, Jamesi."

Mohl si to opakovat mnohokrát, ale tu skutečnost, že v tom byli namočení všichni, popřít nedokázal. Kdykoli se do něčeho jeden Poberta zamotal, byli v tom automaticky i ti ostatní. Předvídatelnost využívali i zdejší profesoři.

Ven se jim podařilo proplížit snadno. Díky tomu, že měl Peter talent na ztrácení se v neznámých chodbách a zákoutích, měli zmapovanou většinu hradu - včetně tajných chodeb, které vedly, kamkoli potřebovali.

Cestou spolu moc slov neprohodili. Remus za to byl vděčný. Opravdu netoužil po dalším školním trestu - hlavně ne tak blízko úplňku.

Peter šel v čele. Normálně by to nepovolili, ale potřebovali někoho, kdo bude držet hůlku a bude se hodit jako první viník, pokud je najdou. Remus to neschvaloval, ale byl přehlasován většinou. Dokonce i Peter pro sebe hlasoval, když si všiml, že Sirius se Jamesem to chtějí.

Měl je všechny před sebou. Nemíchal se mezi dva vedoucí party, dokud to nebylo opravdu nutné, proto se s postem posledního lumpa smířil. Ani mu to moc nevadilo, alespoň se nemusel zapojovat do konverzací, které se občas pokusili zapříst.

Když vylezli ven, byla stále tma. Nebyla však tak temná, jak předpokládal. To usoudili i jeho přátelé, proto Petera přesvědčili, aby kouzlo ukončil a skryl je v tom šeru před zraky školy.

Nedokázal pochopit, že na tohle přikývl. Věděl, že souhlasem si pod sebou podřezává větev. Přesto by ho nejspíš tížilo svědomí, kdyby kamarádovi nepomohl.

„Dobře, tak kde to roste?" zeptal se James.

„Na stromech," odvětil Remus, když se postavil vedle něj.

„Jako ovoce?"

„Jako parazit," opravil ho a natáhl si šálu ke rtům, aby mu chlad nebral teplý dech.

„Mluvíš jako mudla, Náměsíčníku."

Měl sto chutí poznamenat něco o tom, že nadšení ze jmelí a brzké vstávání patří mezi mudlovské činnosti také, ale udržel jazyk za zuby dost dlouho na to, aby se do toho vložil Sirius.

„Tak sebou pohněme. Chci stihnout snídani."

Rozumnější slova dnes ještě neslyšel. Byl mu vděčný za to, že to vyslovil nahlas - kdyby to řekl on, nebrali by ho příliš vážně. Přikývl na souhlas a pomalu vyšel k nejbližšímu stromu.

Zastavil se těsně pod ním. Zaklonil hlavu, aby viděl až nahoru. Měli štěstí, chuchvalce jmelí vyrůstaly jen pár metrů nad zemí. To by nemusel být problém dostat.

„Je to tam," oznámil jim.

„Super. Vylezeš pro to?"

Zamračil se. Už za ně nastavoval krk dost, proč by měl nebezpečí připravit na podnos celé své tělo?

„Proč nejde Peter?" slyšel se vyslovit.

Cítil se zahanbeně, že to vůbec navrhl. Nerad využíval toho, že opluskaný chlapec neměl skoro žádnou vlastní vůli, ale opravdu se mu tam nechtělo. Vlastně si přál se vrátit do své teplé postele.

„Je moc tlustý," odpověděl James. „A ty tyhle mudlovský věci ovládáš."

Už začínal chápat, proč mu Sirius letos pomáhat nechtěl. Opravdu to byla otrava.

Dostat se ke jmelí takový problém nebyl. Naštěstí si Remus jako dítě hrával u babičky na stromech, kde naháněl rezavé veverky, které mu braly svačinu, proto nějaké základy šplhání po stromech měl.

Dolů to šlo mnohem hůře. Jakmile ukořistil to, pro co sem dnes přišli, pokusil se vycouvat zpátky stejnou cestou, jakou se sem dostal. Kvůli šeru však neviděl pod nohy. A ani námraza, jež větve stromu obalila, mu to neusnadňovala.

Dalších několik sekund se událo tak rychle, že mu chvíli trvalo si uvědomit, že spadl. Naštěstí narazil na něco měkkého, takže pád ani nebyl bolestivý. Ale jakmile mu došlo, že to měkké, na co přistál, není polštář ani matrace, ztuhl.

Peter tiše kňučel a naříkal. Remus se z něj okamžitě zvedl.

„Petere?"

„Máš to?" zajímal se chlapec s kulatými brýlemi.

„N-no... ano," přitakal Remus.

Pohled z kamaráda však nespouštěl. Netušil, kdo mu jmelí z ruky vzal. A ani se o to nezajímal. Jen sledoval Petera, který se pomalu zvedal na nohy a u toho si cosi mumlal pod nosem.

Co to bylo, Remus neslyšel. Ale k jeho uším se dostala jedna tichá věta, o jejíž pravdivosti pochybovat nesměl.

Takhle jednou dopadneš taky.

Naprázdno polkl. Možná v tom měl Jamese nechat. Nebo Evansovou prosit na kolenou, aby alespoň letos předstírala zájem.