Byl slušně vychovaný, proto věděl, že osm hodin po hádce je rozebírání se třetí osobou zakázané. Nevadilo mu to, alespoň měl čas si to všechno v hlavě srovnat a uvědomit si, co že se to vlastně stalo.

Bylo to jako v mlze. Nepamatoval si, čím se Sirius přesně oháněl. Co věděl jistě, bylo to, že od té doby vrčel i na Remusův pudink. A to si myslel, že na něj se nikdy nikdo zlobit nemůže.

James se na snídani neukázal. Což už samo o sobě bylo zvláštní, protože on nikdy snídani nevynechával. Dokonce ani když plánoval past na Evansovou. Ta vnitřní prohra ho očividně zničila víc, než se Remus domníval. Možná ho neměli nechávat samotného.

Domníval se, že se ukáže alespoň na vyučování, ale ani tam nedošel. A – což bylo hodně zvláštní – neviděl ho ani na dnešním famfrpálovém tréninku, který byl posledním před vánočním turnajem.

Byl ovšem jediný, kdo si o Pottera dělal starost. Peter skákal kolem Siriuse, nadšený, že se Tichošlápek vrací zpět do zaběhnutých kolejí. Sirius zahodil svou vnímavost a zájem o kohokoli jiného. Když už promluvil, nevynechal slovo já, v jakékoli formě a tvaru.

Odhadoval, že alespoň jeden problém se vyřešil. Když si to bratři vyříkali – a Sirius si zaštěkal i v lidské podobě –, nebylo co dalšího řešit. Nebo alespoň tak to vnímal Sirius. Nebo se jen rozhodl, že jsou všichni na světě idioti a pouze on jediný je normální. Remuse by to nepřekvapilo.

Dnes byl poslední den školy. Před Vánoci. Neznamenalo to, že se učili méně, nebo že by jim dali učitelé volno. Právě naopak, před Vánoci doháněli vše, na co neměli čas dříve, aby dodrželi všechny osnovy a plány.

Nevadilo mu, že měli na prázdniny spoustu práce. Popravdě si nedokázal volno představit bez vůně učebnic a inkoustu. A neustálého fňukání a kňourání jeho přátel, jimž se to ani trochu nezamlouvalo.

„Víte, kde jsme celý prosinec nebyli?“ vyhrkl do ticha Sirius.

„Udivuje mě, že víš, že je prosinec,“ poznamenal Remus.

„Náměsíčníku, nekaž vánoční náladu,“ upozornil ho a opřel si nohy o stolek. „Tři košťata nás dlouho neviděla.“

„A zajímá tě, že James doteď nevylezl z postele?“

„No jasně, že zajímá. U máslovýho ležáku přijde na jiný myšlenky. Už jsem mu pod peřinu hodil překvapení, který ho z postele zaručeně dostane,“ pochlubil se a vytáhl koutky do širokého úsměvu.

Remus zvedl zrak od knihy. Ani netušil, o čem byla. Nedokázal se do ní začíst, když ho neustále rušil otravný Sirius.

„Víš, že má z hadů hrůzu, že?“

„Proto jsem to udělal,“ přitakal spokojeně.

„Ty si koleduješ, Siriusi. Měl bys brzdit.“

Do jejich rozhovoru se vložil Peter. Nadšeně zatleskal. I jemu se nápad s výletem do Prasinek zamlouval. Hlavně pokud to znamenalo, že se zastaví u místního obchodu s cukrovinkami.

Proti dvěma neměl šanci. Ovšem, kdy by ji mohl mít? Peter nikdy na jeho straně stát nebude. A Sirius si dává záležet, aby se s ním hádal o každé blbosti. Odhadoval, že poslední slovo bude mít až po rozvodu.

Odložil knihu vedle sebe a založil paže na prsou. Odpor byl marný. Když už byl Poberta, znamenalo to, že pokud vybočí z řady, dostane hada do postele on. Nebo něco mnohem horšího.

„Už jsi mu to řekl?“ zajímal se.

Sirius se na něj otočil.

„Co?“

„To o tvé matce.“

„O čem to mluvíš?“

Bylo na něm znát, že se snažil do hlasu nedávat obavy a strach.

„Nevzpomínáš si na ranní rozhovor s tvým bratrem? Regulusem?“ snažil se mu Remus připomenout.

„To sem teď nepleť. Sova k ní doletí někdy zítra. A vždycky se můžu přestěhovat k Potterovým,“ prohlásil s jistotou.

Remus obrátil oči v sloup. Že se vůbec snažil. Někdy si mezi nimi připadal jediný téměř dospělý. Někdy dokonce jediný náctiletý. 

Opět si musel připomenout, že jeho slovo tady nic neznamenalo. Musel se pouze přizpůsobit, nic jiného. A to tak těžké nebylo, stačilo se chovat jako idiot pokaždé, když se Remus pokusí říct vlastní názor.

Zaslechl dívčí křik. Už se chystal rychle zvednout a rozhlédnout se po ostatních studentech, jestli se tam někdo nepůjde podívat, ale včas si uvědomil, že tu výšku poznává. A že se Jamesovo pištění za těch šest let, co ho zná, nezměnilo.

Sirius zatleskal a plácl se do stehna. Jeho smích byl po chvíli hlasitější než pištění, jež se ozývalo z chlapeckých ložnic. V ten moment pochopil, že pro obnovení bezstarostnosti Blackovi stačí jen strčit hada pod peřinu.

Bál se, co vymyslí příště, až se bude cítit pod psa.