Dokud ho ovládal vztek, chtěl vyřešit všechny problémy, které mu nedávají spát. Chtěl začít Jamesem, ale pochopil, že by nebyl nejlepší nápad, kdyby vtrhl do pokoje, sebral mu deku a zakřičel na něj, že je naivní idiot, který si neumí vybrat holku.

Proto zamířil do Velké síně, kde se zrovna všichni nacpávali na snídani. Při chůzi zatínal ruce v pěsti v naději, že nikoho cestou nechytne pod krkem. Nebyl si jistý, jestli by se ovládl, kdyby na něj kdokoli promluvil.

V síni se posadil na Jamesovo místo vedle Siriuse. On byl další, pro koho měl pár slov, a odmítal na něj hulákat přes stůl plný brzkého vánočního cukroví.

„Remusi? Už jsme se báli, že tě sežrala zaživa,“ poznamenal Sirius.

Podíval se na něj. Už si dokonce připravoval prst, jímž chtěl zdůraznit každé své slovo, ale… jakmile otevřel ústa, aby vyslovil to, co mu chtěl předat, nevydal ze sebe ani hlásku. Všechen ten vztek a narychlo nabytá odvaha byly pryč.

S ústy dokořán a očima tak velkýma, že by jim tenisáky mohly závidět, hleděl na zmateného kamaráda. Měl přiravených několik frází, jimiž by ho upozornil na to, že by neměl do všech problémů zatahovat i jeho, ale včas si uvědomil, co dělal.

Sirius za nic z toho nemohl. Byl oběť, stejně jako on. Nezasloužil si, aby na něj křičel.

„Remusi?“ zopakoval.

Zatřepal hlavou. Potřeboval se zbavit té chvilkové ztuhlosti, do níž se sám přivedl. Teprve poté vytáhl koutek do nepovedeného úšklebku a odvrátil pohled na stůl.

„Řekl jsem jí, co si o ní myslím,“ odpověděl na nevyslovenou otázku.

„A to je?“

„Že je mrcha, která si jen užívá Jamesovu pozornost. Ve zkratce,“ zamumlal.

Možná na ni byl moc hrubý. Ale kdyby se teď vrátil, řekl by jí to samé. Nic by na tom neměnil.

Zaslechl, jak spadla lžíce na stůl. Okamžitě se podíval před sebe na zaraženého Petera, jehož prsty stále předstíraly, že lžíci pevně drží.

„Dobrá práce, Remusi,“ pochválil ho Sirius.

„Nechtěl jsem… nic z toho říct. Ale bylo toho na mě strašně moc a…“

Ani nedokázal dokončit větu. Styděl se za sebe. Ta hrdost byla pryč stejně rychle, jako se objevila.

„Chápu,“ přitakal Tichošlápek a nabral si do dlaně plnou hrst cukroví.

„Neříkej mi, že to –“

Než to dořekl, hrst zmizela v ústech. Několik kousků vanilkových rohlíčků spadlo zpět na stůl, ale většinu z nich si dokázal udržet. I tak to nebyl nejhezčí pohled.

„No tak nic,“ zamumlal si pod nosem.

Nemohl po nich chtít podporu. Peter byl věrným služebníkem jakéhokoli z Pobertů – kromě Remuse. A Sirius… byl Sirius. U něj jeden nikdy nevěděl, co očekávat.

Podíval se na druhý konec stolu. Všiml si, že mezi brunetkami neseděla ta ohnivě zrzavá, s níž ještě před pár minutami prohodil pár slov. Na chvíli se dokonce bál, že jí ublížil natolik, že se neodvážila přijít na snídani.

Z tohoto omylu ho vyvedl Peter, který mu poklepal na rameno a ukázal ke vchodu. Přicházející dvojice si všiml jako první.

Remus se zastyděl, když si všiml, jak se při chůzi třásla. Uhýbala pohledem pokaždé, když ji někdo pozdravil. Což nebylo moc lidí vzhledem k její povaze. Nedivil se, že moc přátel neměla.

„Vypadá hrozně,“ zahuhlal Sirius s napůl plnými ústy.

„Netušil jsem, že… jí to ublíží,“ bránil se Remus.

Vždyť to bylo nelogické. Nemohla se na něj zlobit, nemohla kvůli němu brečet. Jen jí řekl to, co si všichni mysleli už nějakou dobu. Musela si to přece uvědomovat.

S jedním pohledem se však setkal. Nepatřil Evansové, nýbrž jejímu podobně náladovému společníkovi, který s ní srovnával krok.

Cítil, jak se zmenšuje. Ta vina, již k němu vysílal, ho rozpouštěla na kaluž hanby. Ačkoli věděl, že byl v právu a měl pravdu, toho špatného pocitu se zbavit nemohl.

Otočil se zpět čelem ke stolu. Dobrá nálada byla pryč. Vrátil se k tomu vytíženému vlkodlakovi, jenž pokládal cizí problémy nad svoje a pokaždé na to doplatil.

„Tak to ne.“

Podíval se na Siriuse. Než se ho zeptal, na jakou hloupost pomyslel tentokrát, zvedl se od stolu. Nechal na něm i ty zbytečky rozkousaného cukroví, jež by nikdo nechtěl riskovat.

„Kam jdeš?“ zajímal se.

Odpovědi se nedočkal. Jeho kamarád si vyhrnul rukávy pomačkané bílé košile. Potom následovalo uvolnění těsné kravaty, kterou měl upravenější než obvykle.

„To, co jsem měl udělat už dávno,“ odvětil a bez dalšího zdržování si to vykročil ke dvojici.

Remus nepřemýšlel. Okamžitě se postavil s úmyslem kamaráda podpořit. Zastavit ho nechtěl. Mělo by se to konečně vyřešit, ať může zase klidně spát.