Když dorazili ke dveřím do dívčích komnat, Remusovi se začaly potit ruce. Nechtěl dát na sobě znát, jak je nervózní, tak si dlaně nenápadně otřel do vnitřních stran rukávů. Doufal, že nikdo nic nepozná a že se nerozhodne to na poslední chvíli vzdát. Byl by už horší jak Petr.

S každou uplynulou vteřinou si uvědomoval, že vlastně nepřišel kvůli dívkám. Jak pomalu vycházeli schody, držel se těsně za Siriusem, který se na něj každou chvíli otáčel s uklidňujícím úsměvem.

Těsně před půlnocí už byli všichni uvnitř vyteplené dívčí ložnice, Sirius s Jamesem a Petrem na postelích a Remus v křesle. Na každém lůžku seděla alespoň jedna krásná dívka. Sirius jich měl několik, na každou se zářivě usmíval a občas každé z nich něco pošeptal. Remus se snažil nedívat. Snažil se v tom nehledat nic vážného, ale čím déle tam seděl a poslouchal jejich tlumený smích, tím více si uvědomoval, že se v něm vzbouzí vztek.

Věděl, že nežárlí na Siriuse, ale na ty dívky, které kolem něj sedí.

Když mu tahle myšlenka znovu proběhla hlavou, celý se otřásl. Nedokázal si přiznat, že člověk, kvůli kterému sem šel a kvůli kterému by se nechal hodit do ohně, je jeden z jeho nejlepších přátel. Jak pošetile muselo znít, že by s ním nejraději strávil každou minutu svého života?

Ve chvíli, kdy zvedl hlavu, se jeho pohled opět spojil se Siriusovým. Tak moc se snažil potlačit vztek a slzy, až ho oči začaly nesnesitelně pálit. Jediné co mohl udělat, bylo zavřít je a zhluboka se nadechnout. Nechtěl je znovu otevřít, neboť věděl, že kdyby se na jeho tvář podíval znovu, už by se nedokázal ubránit. A tak raději vstal, tichým hlasem se omluvil a vyšel ze dveří. Jakmile seběhl schody, tváře měl už celé mokré.

Chtěl vyběhnout, dostat se co nejrychleji do postele a vzpamatovat se dřív, než by se ho někdo začal vyptávat. Ale jakmile zašel za roh, ucítil na rameni něčí ruku.

"Pane Lupine, smím se zeptat, co děláte venku takhle dlouho po večerce?"