„Přála sis někdy prostě zmizet?" zeptala se mě Jenny jednoho dne ve škole tiše. Její hlas byl tichý a  roztřesený, jako by si sama sebou nebyla jistá. Každý věděl, že Jenny Morrisová měla extrémně nízké sebevědomí, nosila vytahané svetry a pouzdro s houslemi. To byla její společenská nálepka, podle níž ji každý hned poznal. A ona jí s hrdostí dostála. 

„Jak to myslíš?" odvětila jsem a dál se nezaujatě s podepřenou bradou nimrala tužkou v gumě. „Jak jako zmizet?"

Jenny si povzdechla a já periferně zaznamenala, že pokrčila rameny. „Prostě odejít, chápeš? Zmizet, nechat svůj život za sebou a někde jinde začít znovu."

Zastavila jsem svou dosavadní činnost a obrátila se k ní. Rudé tváře se snažila skrýt za dlouhými vlasy. Třásla se a její oči vypadaly, jako by se měla každou chvíli rozplakat. Mluvila vážně.

„Proč bys to dělala?" zajímala jsem se a ona opět opakovala své předešlé gesto.

„Někdy nad tím prostě jen tak přemýšlím. Jaký by to bylo prostě všechno vymazat a být někým jiným..."

Větu již nestihla doříct, neboť zazvonil zvonek a ona jako vzorná žačka zmlkla. „To bys chtěla vymazat i mě?" prohodila jsem k ní ještě úsměvně a po chvilce zaváhání dodala: „Nebo Mika?"

Zůstala na mě zírat a její tvář působila ublíženě, jako kdyby si právě uvědomila, jak moc sobecky se chovala. „Promiň," řekla poté tiše, načež stočila svou pozornost k učiteli.

Její otázka mi ovšem stále zůstávala v hlavě. Jaké by to bylo? Kdybych odešla pryč a nechala vše za sebou. Tátu, mámu, Jenny. Linnu. Pokrčila jsem nad tím rameny. Neměla jsem ráda konspirační teorie. Neměla jsem ráda teorie celkově. Bylo zbytečné uvažovat nad tím, co by kdyby. Existovala jsem totiž tady a teď.

Zadívala jsem se na její drobnou postavu. Podpírala si bradu a přestože pečlivě zapisovala všechny poznámky, oči měla prázdné a smutné. Spodní ret se jí chvěl a vlasy jí padaly do očí.

Co se stalo? ptala jsem se tiše, ale nedovolila jsem si to říct nahlas. Nemusela jsem se vlastně ani promluvit, protože mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Nedokázala jsem však určit, kdo jí ublížil tentokrát. Byl to třeba Mike? Byli to její rodiče? Nebo někdo jiný? Přestože se mi Jenny často svěřovala, tušila jsem, že mi nikdy neříká vše.

I po takové dlouhé době našeho kamarádství jsem si stále jasně vybavovala dny, kdy mi ukázala jizvy na svých pažích. Držela jsem ji za křehká zápěstí a po dlouhé době plakala. Nedokázala jsem pochopit, kolik bolesti člověk musel nést, aby se uchýlil k ubližování sobě samému. Jak to vůbec někdo mohl udělat. A přestože mě ujišťovala, že s tím přestala, kontrolovala jsem ji každý den, abych dokázala v noci v klidu spát. Prohlížela jsem si její tenká stehna zohyzděná jizvami a útlý pas a nedokázala pomyslet na to, že ji konečně vidím nahou. I když byla neskutečně krásná.

„Nesmíš si ubližovat," řekla jsem jí tehdy a dala jí pořádnou herdu do křehkého ramene. „Nejsi sama. Máš mě. A nemůžeš mě tu nechat samotnou. Nemůžu být přece outsider na střední sama, ne?"

Myslela jsem si, že přestala. Začala mít ráda sama sebe. Milovala a žila. A teď to tu bylo znovu. Ten pocit méněcennosti a toho, že ji nikdo nemiluje. Život s Jenny byl jako na horské dráze. Jednou jste byli na vrcholu. Cítila se šťastná a milovaná. A zničehonic přišel prudký pád a opětovné stoupání se zdálo v nedohlednu. V krku se mi usadila hořkost a sevřela jsem pěsti pod lavicí. Nehty jsem zarývala do svých dlaní tak, že jsem cítila, jak protínají mou kůži.

„Půjdeme?" pípla tím ustrašeným tónem malého ptáčka. Hlavu měla sklopenou k zemi a její ústa byla zkroucená.

„Jasan," kývla jsem a vyběhla ze třídy, že se za mnou jen prášilo. Jenny mě pomalu následovala. Pomalu vyrazila pryč a nechávala mě za sebou. A já jen sledovala její záda a věděla, že jí tentokrát nemůžu pomoct. Že nemám sílu se jí ptát a utěšovat ji. Že nechci vidět její slzy a poslouchat, co se děje. Nebyla jsem ta pravá.

Je to sobecké? ptala jsem se sama sebe, ale nedokázala najít odpověď. A tak jsem ji jen následovala s jemným úsměvem na tváři a doufala, že kus své pozitivity přenesu na ni. Pokud jsem ovšem ještě nějakou měla.

Kdybych jí řekla, že ji miluju, nejspíš by se pro ni nic nezměnilo. Proto jsem mlčela.

Vykračovala jsem si dlouhými kroky s rukama za hlavou a jemně doplňovala naši chůzi pískáním neznámé písničky, která dnes ráno hrála v rádiu. Uzlíček neštěstí po mém boku se pomalu uvolnil a já si imaginárně oddechla.

Jenny byla důvodem, proč mi ostatní říkali, že jsem doslova "nahypovaná cukrem". Ona byla tím cukrem, který mě nutil se chovat šíleně a bezhlavě. Jedině tohle chování ji totiž dokázalo odvrátit o reality, které musela denně čelit, a pozvedlo koutky jejích úst.

„Hej, můžu se k vám přidat?" zazněl chodbou známý hlas a přiřítilo se k nám veselé tornádo s blond vlasy, které si málem si rozsekalo brýle o skříňky. Lidé na něj zírali s vykulenýma očima a bojácně si přidržovali své věci, jako by je měl Mike v nejbližší chvíli sejmout. Zároveň však hleděli s úctou, neboť přesně věděli, v čí přítomnosti se nachází.

„Však ani nevíš, kam jdeme," povzdechla jsem si teatrálně, jakmile se dav čumilů pomalu rozpustil a Mike ze země zvedl basketbalový míč, který v návalu emocí upustil.

„Mám tušení. Navíc mám trénink až za hodinu, takže se děsně nudím," mrkl na mě a pak se otočil k Jenny. „Tak jak se dneska máme?" ptal se se zářivým úsměvem.

Jenny jen sevřela pouzdro svých houslí a s drobným úsměvem odvětila, že tak dobře, jak to jen jde. Byla to lež, ale Mike to ještě nedokázal poznat. Neviděl do ní tak, jako já. Neznal ji tak, jako já. V hrudi mě bodl osten žárlivosti, když mě napadlo, že by její záchranou kotvou mohl být tentokrát právě on a ne já. Poprvé za dnešní den měla na tváři úsměv a stačilo k tomu pouze pět prostých Mikových slov.

„Co budeš dneska hrát?" vyzvídal tak, jako jsem to vždycky dělala já. Dvojice kráčela pár kroků před mnou a já se nemohla ubránit úsměvu při pohledu na ně. Slušelo jim to spolu. Jako by k sobě prostě patřili. A já za ně byla šťastná. I když jsem si najednou připadala jako páté kolo u vozu. Doběhla jsem je a jemně vrazila Jenny do zad, až skoro spadla.

Mike se jí líbil. Vlastně víc než to. Byl jejím světlem ve veškeré té tmě. Někým, na koho se nyní mohla každý den těšit a kdo byl důvod pro to žít do dalšího dne. Zmínila se mi o tom a její tváře tehdy hořely rudě.

Musím si s Mikem promluvit, napadlo mě, když jsme dorazili do sálu. Jenny zaplula za oponu, aby zapnula světla, a já si přitáhla židli na své obvyklé místo. Mike mé gesto zopakoval. Vládla mezi námi zvláštní atmosféra a já tak trochu tušila, že se mě bojí a je z mé přítomnosti nervózní. V duchu jsem se nad tím vítězně ušklíbla. Basketbalista se bojí malý holky. Ha!

„Hej," řekla jsem a zaznamenala, jak sebou trhl.

„Tyhle věci by většinou měli řešit rodiče, ale protože tu nejsou, vyřeším to za ně sama." Nechápavě na mě zůstal zírat s otevřenými ústy. Jako nějaké zmatené štěně. „Jenny je hodně citlivá duše a neměla to v životě lehký. Nemám právo ti vyprávět její příběh a ani to dělat nebudu. To je mezi vámi. Ale zaslouží si něco lepšího, než má, jasný?"

Odmlčela jsem se a zadívala se na jeho tvář. Pozoroval mě zpoza brýlí světle modrýma očima. „Aha," vypadlo z něj po chvíli, ale já ho za takovou odpověď nevinila. Viděla jsem na něm, jak marně hledá slova, která by řekl.

„Ty... ty ji máš opravdu rád, co? Záleží ti na ní?" vyzvídala jsem tvrďáckým tónem.

„No samozřejmě!" vyhrkl a nervózně se rozhlédl kolem, jestli není slyšet. „Mám ji fakt rád. Víc, než by sis dokázala představit."

Kdybych řekla, že mě jeho slova nezabolela, lhala bych. Dokázala jsem si to představit a v duchu doufala, že já sama ji mám ráda víc, než on. Možná jsem i měla. Přeci jen jsem ji znala od malička. Prožili jsme spolu všechno. Milovala jsem ji, ačkoli nikdo to nesměl vědět. Pro její dobro. Nemohla prožít další bolest tím, že by odmítla mou lásku. Nemohla jsem zničit jednu z posledních věcí, co jí zůstaly.

„To je dobře," řekla jsem. „Tak se podle toho taky chovej, Miku. Jinak víš co." Buď jí tím, kým já nemůžu.

Pouze s úsměvem kývl. Jak hloupoučký ten kluk byl. Naivní a nevinný. Nutilo mě to ho litovat. Netušil, do čeho jde.

„Tak co to bude dneska?" zasmála jsem se a laškovně zdvihla jedno obočí, když Jenny konečně vylezla a v rukou svírala noty, co si schovávala v šatně v zásuvce. Ona očima vyhledala Mika a usmála se. Ano, byl tu a kvůli němu nemohla zmizet.

„Hoď tam něco rychlého a veselého," požádal ji basketbalista po mé pravici a já jen mlčky přikývla. Nastala doba vymanit se z náruče smutku a sebelitování. Mike svůj úkol určitě zvládne na výbornou. Ač je těžký a bude ho mnoho stát. Věděla jsem to.

A Jenny hrála. Její ruka se smyčcem kmitala ze strany na stranu a čelo se jí orosilo potem. Tělo se jí míhalo v zápalu hry za strany na stranu do rytmu. Ocitla jsem se na louce plné slunečnic. Zavřela jsem oči a nechala se unášet hudbou pryč. Daleko mimo tenhle svět.

A pak kapse mi zabzučel mobil a já ho otráveně zapnula. Na obrazovce mi blikala jediná zpráva od člověka, z něhož se mi dělalo neskutečně zle.

Co takhle dneska někam zajít? Máš čas?

Slizoun, otřásla jsem se, když mi přejel po zádech mráz. Znechuceně jsem mobil zase vypnula a zaznamenala Mikův zvědavý pohled.

„Kde máš kámoše?" prohodila jsem jedovatě ale tak, abych nerušila skladbu.

„Myslíš Chrise?" šeptl mým směrem, ale jeho oči se ani na okamžik neodtrhly od Jenny.

Přikývla jsem a on jen pokrčil rameny. Na zprávu jsem nehodlala odepsat a můj den se zdál být horší a horší. Jak málo stačí k tomu se naštvat, pomyslela jsem si trpce a svezla se na židli trochu níž do pozice opravdu nehodné dívky. Zabořila jsem ruce do kapes a marně se pokoušela vychutnat si daný moment.

„Nemám páru," dodal ještě blonďák upřímně a tím ukončil veškerou konverzaci. A pak už jsme nemluvili, jen poslouchali.

Cesta domů byla osamocená. Bloumala jsem ulicemi našeho velkoměsta a přemýšlela nad Jenny. Ta právě nejspíš seděla vysoko na tribuně naší tělocvičny a pozorovala sexy zpoceného Mika, jak se honí za míčem. Hltala každý jeho pohyb a nevědomky se při tom usmívala.

V jednu chvíli jsem i pomyslela na to, že bych nakonec zvážila Chrisův návrh a jen tak z rozmaru s ním někam vyrazila. Do kavárny nebo třeba na koktejl, abych z toho aspoň něco dobrého měla. A také proto, abych se bez Jenny po mém boku necítila sama. Protože když byla pryč, pravdou stále zůstávalo, že jsem sama vážně byla. Všichni lidé z našeho okolí věděli, že veškerý svůj volný čas trávíme spolu a nikdo se mezi nás nemůže plést. A proto to také nikdo nezkoušel.

Znamená to teda, že nemám bez Jenny žádné přátele? uvažovala jsem a hned svou myšlenku zavrhla. Samozřejmě jsem měla přátel tolik, že bych z nich mohla vybírat. Určitě.

Nechtělo se mi vracet domů. Táta mi kdysi koupil kocoura, abych dny, kdy pracoval, nemusela trávit sama. Nazvala jsem ho Amor podle boha lásky a doufala, že mi vždy ho budu mít vždycky po svém boku. Ale nebylo to tak. Když ho zajelo auto, zařekla jsem se, že už dalšího mazlíčka nechci. Jedinou vzpomínkou na něj byla má nenaplněná láska k Jenny. Kdo ví, jak by to všechno dopadlo, kdyby Amor stále žil.

„Jsem doma!" vykřikla jsem mezi dveřmi. Na doby, kdy mi přišla odpověď, jsem si snad ani nevzpomínala, ale dnešní den byl z nějakého důvodu očividně zvláštní.

„Tady je moje červenka!" vyhrkl táta, když ve značném spěchu vyběhl zpoza rohu. Přes rameno měl přehozenou bachratou tašku a brýle měl posazené tak nakřivo, div mu nespadly. V rukách svíral tmavý kabát pro případ chladné noci a byl oblečený v typickém modrém doktorském oděvu.

„Neříkej mi tak," odfrkla jsem si a ještě v chodbě si založila ruce na hrudi. Nesnášela jsem tu přezdívku.

Táta se jenom usmál. „Už jsem si myslel, že tě nestihnu." Přiblížil se a chtěl mi věnovat letmý polibek na čelo, kterému jsem se obratně vyhnula. Položila jsem mu ruku odtažitě na hruď a řekla:

„Nejsem malá holka, tati."

„Máš pravdu," usmál se, sjel mě pohledem a velkou dlaní mi pocuchal můj rudý copak. „V tom případě si snad moje velká holka dokáže udělat něco k večeři sama, protože nestíhám. Mám naléhavou operaci."

„Klasika," poznamenala jsem a konečně uhnula, aby se kolem mě mohl protáhnout a utíkat pryč k autu. „Neboj, postarám se o sebe. Měj se."

Někdy se ke mně choval jako k malému dítěti. Trávil se mnou tak málo času, že mu skoro nedocházelo, jak moc jsem vyrostla. A nejspíš neměl ani páru, že ani ne za měsíc je mi sedmnáct a brzy mu odejdu pryč z domu. Jen jsem doufala, že tentokrát nezapomene a stráví se mnou aspoň jeden hloupý den jako otec s dcerou.

Jenny? O té neměl ani tušení a bylo to jen dobře. Rozebírat svou sexuální orientaci s doktorem a tátou v jednom by byl asi ten nejhorší nápad na světě. Ani jsem nevěděla, jestli by ho to zajímalo. Nejspíš by na mé vyznání jen nepřítomně kývl hlavou a dál se věnoval těm svým zatraceným papírům.

A pak tu byla věc s mojí mámou, kterou jsem tak zoufale chtěla rozluštit a která byla v naší „rodině" zakázaným tématem. Kam zmizela a kde je teď? Co dělá? Proč nás opustila? Jen zlomek otázek, na které jsem nikdy nedostala odpověď. To se ale mělo brzy změnit.

Tak konečně nové zazpívání. A tentokrát trochu temnější a smutnější než ta předchozí. Opět tu hraje roli drobná psychologie postav a s trochou chtíče by každý z vás měl dokázat rozluštit, co se děje a proč. Určitě buďte pozorní, protože pak budete moci číst mezi řádky.

Tentokrát na vás nemám bohužel žádné otázky, neboť mě ani žádné ani nenapadají. Přesto uvítám jakákoli vaše slova a názory v komentářích - no ještě aby ne, že?

S pozdravem, 

TnaKenov