Narcissa si podepřela hlavu a mermomocí se snažila udržet oči otevřené. Po dvouhodinovém konkurzu do famfrpálového mužstva a hodinovém psaní pojednání pro Křiklana, se jí už klížily únavou. Ještě pořád jí však zbývala dopsat minimálně jedna celá stránka. Zvedla hlavu, když zaslechla zaskřípání židle. Někdo si sedl naproti ní. Otráveně obrátila oči v sloup, když v příchozím studentovi zaznamenala Billiuse Weasleyho. O něco vřeleji pohlédla na jeho kamaráda, Diggoryho.

Od té první hodiny Bylinkářství spolu byli ve dvojici ještě jednou. Nemluvili o moc více, než předtím. Diggory jí pouze podrobně vysvětlil, co má dělat a pak už pracovali mlčky. Přesto to byl jeden z mála Nebelvírských studentů, kterého hodlala akceptovat—rozhodně nebyl tak otravný, jako Weasley. Potkávala ho teď v knihovně nějak podezřele často. Nemohla pochopit, co tu najednou dělá. V předešlých ročnících tu tolik času rozhodně netrávil.

Ne že by ji to zajímalo. Weasleyho učební plán jí byl naprosto ukradený.

„Čau, narcisku,“ zvolal Billius bodře, jako by byli staří přátelé. Několik studentů se po nich se zamračenými výrazy otočilo. Narcissa schovala obličej za učebnici a rozčileně zaskřípala zuby. Jak se opovažuje nazývat ji narciskem?„Jak se vede?“ pokračoval stejně vesele, jako by si vůbec nevšiml vražedných výrazů, které po něm házela.

„Ahoj,“ pozdravil ji i Diggory a otevřel si učebnici Bylinkářství. Několik mladších studentek, které se objevily u vedlejšího stolu, se spiklenecky zahihňalo a okouzleně na nebelvírského krasavce zíralo. Kdyby to aspoň dělaly nějak nenápadně. Pomyslela si Narcissa s opovržením a pak zaznamenala, s jakou nenávistí pohlédly i na ni, načež daly hlavy dohromady a znovu se začaly chichotat. Krávy. V mžiku Narcisse proběhl hlavou chytrý plán, jak jim to oplatit.

Zářivě se na Diggoryho usmála. „Ahoj, Diggory, co to čteš?“

Jak Diggory, tak Weasley k ní zvedli překvapené pohledy, zatímco dívky u vedlejšího stolu zmlkly a s otevřenými ústy teď čekaly, co se bude dít.

„Ehm... Roztodivné rostliny z Jižní Ameriky,“ odpověděl nejistě a poklepal na obal knihy, kterému vévodila postava staršího čaroděje s náručí plnou různých květin.

Narcissa nasadila výraz plný zájmu. „To zní celkem zajímavě. O čem to je?“

„Že by o roztodivných rostlinách z Jižní Ameriky?“ vložil se do toho Billius a ironicky se ušklíbl. Narcissa cítila, jak ji polévá horkost. Studentky se daly do smíchu a ani se nijak nepokoušely ho utlumit v dlaních. Cítila se poníženě a zlostně.

„S tebou jsem se nebavila, Weasley,“ mrskla po něm tím nejchladnějším pohledem, jakého byla schopna, prudce vstala a začala si horečně balit věci do tašky. Weasley vypadal zaraženě. 

„Hej, no tak, počkej! To byl jen vtip,“ bránil se. „Nemusíš přece hned odcházet!“ dodal a položil ruku na učebnici Lektvarů, po které právě sahala, aby ji sbalila.

„Pusť ji!“ procedila a prudce s ní trhla, takže se jí podařilo, uzmout ji z jeho sevření. V uších jí stále zněl posměšný dívčí smích, který se najednou proměnil. Už nebyla v bradavické knihovně a ten kdo se jí smál nebyla skupinka studentek. Byla zase malou holčičkou, stála u nich doma v obýváků, naprosto rozklepaná a snažila donutit myš létat. Nad ní stál její otec a řval, jelikož jí to nešlo. Pak vešla matka a hodila po ní opovržlivým pohledem.

„Ta nicka nedokáže z hůlky ani vyvolat jiskry, nech ji být. Je hloupá. K ničemu. Kéž bych ji nikdy nepřivedla na svět!“ hlasitě se rozesmála. Táhla z ní whisky a nenávist. Malou Narcissu zaštípaly v očích slzy. S nadějí se obrátila na otce a doufala, že se jí zastane, ale setkala se jen s jeho chladným pohledem.

„Znovu!“ zaječel na ni a tvrdě ji uhodil do tváře. Málem upadla na stůl, ale včas se zachytila jeho okraje. „Co jsem řekl? Zkus to ZNOVU!“ zopakoval pan Black rozzuřeně. Roztřeseně zvedla hůlku.

„W-wingardium le-leviosa,“ koktala roztřeseně. Měla už tak rozházené nervy, že sebou myš samozřejmě ani necukla.

„Tak ty to neuděláš? Ty mě neposlechneš?“ Hlas jejího otce byl najednou hrozivě klidný. Vytáhl z hábitu svou hůlku. Narcissino srdce naplnil děs. Už věděla, co bude následovat.

„Otče, prosím...“ zašeptala přiškrceným hlasem zoufale. „Prosím tě, já ne... ne...“ Její další slova zanikla v zoufalém pláči. 

„Tak ona prosí!“ ozvala se opět její matka a pobaveně se rozesmála. „To sis měla rozmyslet dřív, ty líné budižkničemu. Otec to dělá pro tvoje dobro! A jak se mu odvděčuješ?“ 

Narcissa zavřela oči a zaryla si nehty hluboko do dlaní. Věděla, že už s tím nic nezmůže. Její otec to zase udělá. Pozvedl hůlku, namířil ji na ni a krutě se usmál. Vyděšeně před ním ustupovala ke zdi, byla naprosto ochromená strachem. Tak moc, že to svěrač jejího močového měchýře nevydržel. Cítila, jak jí po noze stéká teplá, žlutá tekutina. Její matka se rozesmála ještě víc. 

„Pochcala se. Ona se pochcala!“ smála se a smála. Narcissa tam stála, roztřeseně zírala na otce, který s úšklebkem sklonil svou hůlku a beze slova odešel. Zůstala tam jen se svou matkou, která se pořád smála a nemohla přestat. Smála se jí.

„Blacková? Jsi v pořádku?“ Ten opatrný, ustaraný hlas ji vrátil zpět do reality. Uvědomila si, že stále ještě stojí u stolu, s učebnicí Lektvarů v rukou a zírá někam do prázdna. Trhla sebou, aby zaplašila nepříjemné vzpomínky, které ji zaplavily. Přece si na ně zakázala myslet! Jenže ten jejich smích. Když si vzpomněla, co tu vzpomínku spustilo, rychle hodila učebnici do batohu a hodila si ho na záda.

„Můžete se dál bavit na můj účet,“ zašeptala chladně směrem k Weasleymu. Musela ze všech sil mrkat, aby zabránila slzám. Přála si moct se teď schoulit do náruče svých sester. Otočila se na podpatku a vyběhla ven z knihovny. Bylo jí jedno, jestli tím akorát zvýší jejich pobavení. Možná budou mít zábavnou historku na celý týden. Jenže na tom nezáleželo, teď chtěla hlavně co nejrychleji pryč.

Byla už několik metrů od knihovny, když za sebou zaslechla zvolání: „Blacková, počkej přece!“ Weasley. Co po ní ještě chce? Nestačilo mu ji ponížit před všemi těmi lidmi v knihovně? Ať ji nechá na pokoji! Ani se na něj neobrátila, akorát zrychlila. Chtěla být co nejdál od něj. „No tak, Blacková!“ nevzdával to. „Narcisso!“

Když zvolal její jméno, na chvíli ji to tak zarazilo, že trochu zpomalila. To Billovi stačilo, aby ji dohnal a chytil za paži. „Narcisso,“ zopakoval a obrátil ji k sobě.

Rozzuřeně se mu vytrhla. „Nesahej na mě!“ vyjekla. Zvedl ruce v obranném gestu a trochu od ní ustoupil. 

„Jasně. Fajn. Sorry. Nebudu na tebe sahat. Jen chci vědět, co se stalo. Jen jsem si dělal srandu. Nemyslel jsem to zle.“

Překvapilo ji to. Hledala v jeho očích stopy po posměchu, ale našla tam jen upřímnou starost. Nestála však o jeho účast. Ne když šlo o Weasleyho z Nebelvíru. „To není tvoje starost. Prostě mě nech na pokoji,“ odsekla nepřátelsky. „Už jednou jsem ti řekla, že nejsme přátelé.“

„Fajn! Jen jsem se tu chtěl omluvit!“ opáčil Bill. Narcissa cítila, jak se jí slzy derou přes víčka a kousla se do jazyku. V žádném případě nesměla brečet před ním, to by nepřežila.

„Já o tvoje omluvy nestojím!“ zaječela zoufale a znovu se dala na útěk. Tentokrát už ji nepronásledoval. Zůstal zaraženě stát uprostřed chodby a jen mlčky zíral za její vzdalující se elegantní postavou. Vedle něj stanul Silvestr Diggory, který se za Narcissou pustil krátce za ním, takže slyšel její poslední slova. Poklepal svému kamarádovi na rameno.

„Manželská hádka?“ nadhodil s pobaveným šklebem, ale Bill se jeho pokusu o vtip nezasmál. Ani nepozvedla koutky úst. Setřásl ze sebe jeho dlaň.

„Zmlkni,“ zavrčel, s pohledem upřeným na roh, za kterým mladá blondýnka před chvílí zmizela. Měl obrovskou chuť do něčeho praštit. Něco rozbít. Vztek se v něm hromadil a bobtnal, takže se jen stěží ovládal. Silvestr zaskočeně nadzvedl obočí. Takovou reakci nečekal a nechápal ji.

„Hej, kámo, v pohodě. Byl to jen vtip. Ale musím souhlasit s Molly. Blacková se k tobě nehodí,“ poznamenal po chvíli. Tím ovšem jen rozdmýchal Billův hněv. Prudce se k Silvestrovi otočil, z očí mu šlehaly blesky.

„Říkal jsem, ať držíš hubu. Zřejmě si myslíš, že to ty by ses k ní náramně hodil!“ vykřikl.

„Cože?“ Silvestr otevřel ústa v překvapení. „Já že bych se k ní hodil? O čem to mluvíš, Bille?“

„Mluvila přece s tebou, ne? Smála se na tebe. Jste spolu v Bylinkářství!“ chrlil ze sebe tak rychle, že mu bylo jen těžko rozumět a popadl Silvestra za hábit. „ZAMILOVALA SE DO TEBE! Tak jako vždycky. Každá holka se vždycky zamiluje do dokonalého Silvestra Diggoryho!“

Diggory konečně pochopil. Vytrhl se z Billova sevření a změřil si ho chladným pohledem.. „Jistě. Přemýšlej proč asi. Já nejsem ten, co ji uráží.“ Billovo nařknutí ho urazilo. Nehodlal sebou nechat takhle zametat. Tohle si nezasloužil. „Ale třeba sis aspoň konečně uvědomil, že jsi do ní naprostej blázen,“ dodal ještě, narovnal si pokrčený hábit a s naštvaným výrazem se vydal zpět do knihovny. Bill na chodbě zase osaměl. Zavřel oči a frustrovaně si povzdechl.

Silvestr měl samozřejmě pravdu. Byl do Narcissy Blackové zamilovaný až po uši od té srážky na nádraží. Jen si s tím novým pocitem vůbec nevěděl rady. Navíc bylo naprosto jasné, že ona ho nenávidí, už jen kvůli jeho původu. Nikdy se nebude bavit s krvezradcem.

Nikdy se nebude bavit s někým, jako je on.

Vyjádřila to přece dost jasně: Já o tvoje omluvy nestojím.

Jenže za co se jí vlastně omlouval? Neměl tušení, co ji tak rozrušilo. Najednou úplně celá zbledla a vypadala, že se snad každou chvíli rozpláče. Při vzpomínce na její bolestný výraz se z něj pomalu vytrácel hněv na Silvestra i na ni. V jeho nitru zůstala pouze zlost sama na sebe.