,,Ahoj holka."někdo, kdo se vedle mě zjevil, bouchl rukou do zdi po mé pravé straně a tím mi svou rukou zaterasil cestu. No ták, jdu pozdě na dějepis! Učitelka bude zuřit! Když mi došlo, komu ruka v rudém rukávě patří, na dějepis jsem zapomněla.

,,To se nedělá odcházet z návštěvy předčasně! Tvůj kamarádíček to schytal."semkla jsem rty a chtěla odejít. Pohnout jsem se ale neodvážila. Sakra, proč jsem já hloupá nezůstala doma!?

,,Sis při tom útěku překousla jazyk či co?"ušklíbl se a snažil se tak skrýt, jak je z mého mlčení vytočenej. Chtěl mě zas něčím uzemnit, ale protože jsem mu neodpovídala, nebylo to pro něj tak lehké.

,,Takže mluvit nebudeš."pokrčoval ve svém monologu. Ve vteřině mi chytil ruce a zacpal pusu. Učebnice mi upadly. Sykla jsem bolestí. Kim mě vši silou popohnal do předu směrem ke vstupní bráně. Na silnici jsem viděla zaparkované drahé auto.

Snažila jsem se vrtěním hlavy setřást z úst jeho ruku. Očividně hloupej únosce začátečník, jseš hochu ve škole, dole budou studenti na přestávce a ty mě zachrá-

Ono se vlastně už zvonilo... Jsem v háji.

Dostrkal mě k autu a surově mě do něj strčil. Díky mé výšce jsem se jen tak tak neflákla o rám dveří. Dopadla jsem na sedadlo a hned se připravila škrábat, kousat, udělat cokoliv pro záchranu. Pořád jsem nemohla pochopit, v jakým průšvihu jsem. Unesl mě vrah!

Na chvilku jsem se přestala soustředit a on nasedl do auta. Zkušeně mi svázal ruce a zvolal na řidiče, ať jede. Pak se obrátil zpátky ke mně. Jen z jeho úchylného pohledu mi přejel mráz po zádech.

,,Odpočiň si."

A uhodil mě tupým předmětem tak, až jsem omdlela.

---

-Adrienův pohled-

,,Ta kráva! Co si jako myslí, že dělá?! Chce fakt chcípnout!?"přecházel jsem rozčíleně po růžovém pokoji. Proč mě to tak štvalo? No proč asi, Adriene, závisí na ní tvůj život! To ale není to, co mě štve...

Na moment jsem se zastavil a opřel se o psací stůl. To přecházení po pokoji mě fakt vyčerpalo. Moje tělo na tom je fakt špatně... Zvedl jsem hlavu a setkal se s modrýma očima. Modrýma jak oceány. Ne, jak nebe! A vlasy barvy noční oblohy... S její fotkou.

Ne! Nesmím si to přiznat! Vždyť... Vždyť na ní není nic vyjímečného! A přitom mi vyjímečná příjde... A nesnáší mě... To je na ní to vyjímečné! Co to kecáš za slaďárny, Adriene? Vzpamatuj se, nepanikař! Jen šla sama do školy, co by se jí mohlo stát? Má tolik kamarádů, přece nebude sama... V tom jsem sykl bolestí a chytil se za pálející hruď.

Marinette!

Něco se děje!