,,Co se tady stalo!?"rozkřikla se vyděšeně mamka, když roztáhla závěsy, co měly vysklené okno skrýt.

,,Marinette?"zavolal mě taťka a já neochotně sešla dolů. Stanula jsem před naštvaným otcem a vystrašenou matkou. Cítila jsem se ták maličká! Taťka ukázal na okno.

,,Jaktože je to okno rozbitý?"vzhledem k tomu, že jsem jako jediná byla odpoledne v bytě, chápala jsem jejich obvinění. Já přece za nic nemohla, ono samo! Teda... Někdo samo... Fajn, možná jsem je mohla informovat... Sakra, cítím víc provinile, než bych potřebovala! Adrien to ze schodů pozoroval s výrazem 'já ti to říkal'.

,,Přísahám, že jsem ho nerozbila. Odpoledne, když jsem vařila, sem někdo hodil kámen."na důkaz svých slov jsem si dřepla a zpod dlouhé záclony vytáhla šutr. Ten jsem rodičům omluvně podala.

,,Netrefil tě? Nejsi zraněná?! Jsi v pořádku?!"mamku to ještě víc vystrašilo a vrhla se mi kolem krku. I taťka změknul při obtěžkávání šutru.

,,Víš, kdo by to mohl být?"otcovy oči mě provrtávaly. Je jasné, že to bude chtít řešit. A to já nechci...

,,Řekni mu to."ozval se blonďák. Zněl vážně. Jako by se o mě opravdu strachoval. To je ale blbost. Semkla jsem rty.

,,Řekni. Jim. To."to, jak se křídloun hned objevil u mě, mě vylekalo. Opět. Z jeho tónu hlasu šel strach.

Ještě víc jsem semkla rty a zavrtěla hlavou. Tím jsem odpověděla jak taťkovi, tak dotěrnému blonďákovi. Napětí se uvolnilo.

,,Zítra to okno spravím. Dneska už je moc pozdě."promnul si spánky a vydal se do ložnice.

,,T-ty nezavoláš na policii?"pustila mě mamka. Viděla jsem na ní, že ona by to nejraději udělala. Otec jen zavrtěl hlavou a pokračoval v cestě.

,,Buď opatrná, beruško."pohladila mě a rozhodně taky zamířila do ložnice. Jaj, taťka bude mít dlouhé kázání... Prásknutí dveří to jen a jen potvrdilo. S povzdychem jsem vystoupala schody do pokoje. Točící židle s Adrienem se otočila kolem své osy čelem ke mně. Vypadalo to celé komicky, až na Adrienův výraz. Taťku seřve mamka, mě seřve on... Tati, soucítím s tebou, ale mám to horší.

,,Musíme si promluvit."zahřměl. Bránila jsem se smíchu. Teď když atmosféra v rodině povolila, cítila jsem se líp. Ale atmosféra tady byla mnohem horší než dole. A mě blbce trvalo moc dlouho si to uvědomit.

,,Zníš hloupě... Tak jsem jim to neřekla, třeba dá Kim pokoj."pokrčila jsem s úsměvem rameny. Blonďák s kamenným obličejem ukázal na zeď. Po zdi stékala krev tvořící nápis 'coura'. Pod tou spouští na neuklizeném stole leželo černé koťátko. Mrtvé koťátko. Jeho zelené oči se upíraly přímo na mě. Zalapala jsem po dechu.

,,Pořád doufáš, že dá pokoj?