Každý den chodila k onomu hrobu a modlila se za to aby už i ona nalezla konečně klid, protože černá barva a smutek, teď byly jejím věrným společníkem.

Seděla u hrobu dlouho až skoro do noci a pokaždé když se vracela, tak dávala peníze potřebným lidem z jejího malého sídla.

Takhle to už trvalo možná měsíc, nebo dva, co se zahalila do smutku a odmítala z něj vyjít ven.

Nechtěla už dál žít a každou noc, vždy když se ukládala do postele se modlila za svou smrt, protože už si přála aby byl jejího života konec...A pokaždé vždy když si večer noc co noc rozpouštěla své dlouhé a krásné vlasy, které si rozčesala a dívala se přitom do zrcadla před sebou...tak vždy tam kromě sebe, viděla i svého muže. Stejně tak jak ho viděla poprvé po jejich svatbě kdy za ní v noci přišel.

A vzpomínala na to co všechno krásného s ním zažila.

Vzpomněla si i na to když mu poprvé řekla že čeká jeho syna...a když pak porodila, tak byl štěstím bez sebe.

,,Jejich dítě, jejich vytoužené dítě. I to už teď nemá a zůstala už na všechno jen sama. V tichu a prázdnotě, kde je už jen smutek jejím společníkem," znělo jí v duši a pak se zase opět rozplakala.

,,A nepočítala kolik to už bylo nocí, 

které proplakala a prolila svými slzami smutku."

Jednou takhle k večeru kdy už bylo venku šero za ní přišel Otec Tomáš, kněz z farnosti u jejího sídla a promlouval jí hluboko do duše.

,,Má paní, netrapte se už tak. Vždyť se utápíte stále se smutku a přitom jste ještě tak krásná," řekl jí Otec Tomáš když se posadil a pohlédl na ní svým pohledem.

,,Pro mě už stejně slunce dávno nesvítí, Otče Tomáši," odpověděla na jeho slova a z pod černého závoje jí z očí ukápla slza.

,,Ale vždyť se nemusíte tak trápit paní. Netrapte se už a raději buďte ráda že jste ještě mezi živými. Protože váš manžel, ani váš syn, by rozhodně nechtěli aby jste se trápila," dodal Otec Tomáš a na tváři se mu objevil výraz plný laskavosti.

,,Co vy o tom víte. Co je to smutek a žal. Když pro mě už dávno na světě zůstala jen čerň, přes kterou už nikdy nepronikne světlo. A klidně se takhle budu trápit až do konce života. Protože bez mého muže, už mě svět stejně netěší," řekla tiše a pak odešla do svého pokoje, kde se zamkla a znovu se rozplakala.

Slyšela ještě volání Otče Tomáše aby otevřela, ale stejně neměla sílu ani smysl to udělat...protože její srdce i duši, už navždy pohltil černý smutek, tma a bolest.

,,Kterou jen dokáží pochopit slzy,

 které už potoky vyplakala."