Stála bez pohnutí s měřivým obličejem, ruce sepjaté v němé modlitbě.

 Do zad se jí zapíral studený vítr a čechral dlouhé vlasy, ale ona chlad nevnímala, ani slova kněze, která jí měla ulevit, ani písně, které zpívali truchlící hosté.

... Nevnímala nic.... Jen ukrutnou bolest na hrudi a dokola si kladla otázku, na kterou už od počátku světa nikdo neznal odpověď.

,,Proč? Proč jsi ho k sobě Pán povolal? Proč teď?," řekla si v duchu pro sebe a nezvedla hroudu hlíny a nehodila ji do jámy v zemi jak by se dalo čekat. A jen se dívala, jak se na zabalené tělíčko vrství černá země.

 Nedokázala odtrhnout lesknoucí se pohled z hrůbku s kamenným křížem, zcela ponořená do smutku a bolesti, která pramenila z hloubky srdce a duše a přerostla jí skrz na skrz a obalila ji do děsivé agónie, ze které neexistovala cesta ven.

,,... Vyryla jizvu, rozervala vnitřek,

 který už nikdy nikdo nedokáže zacelit..."

 ,,..Pohřbila své dítě.

 A část její duše zemřela s ním..."

To věděla, i když obřad dávno skončil a dědice pohrobka kněz doprovodil na poslední cestě a pokropil ono místo posledního odpočinku svěcenou vodou a vymodlil mu Boží milost.

 Dav truchlících se v tichosti rozešel, zvony dozvonily, ale pouze ona odmítla opustit své místo... Nemohla... Nedokázala se ještě rozloučit... Ne navždy.

... A vzpomínala na to jak ještě nedávno ho držela v náručí... Zpívala mu písně, tlačila si jeho drobné tělíčko na hruď... Smála se...

,,Jako by od té doby přešly věky," zdálo se.

 A ona zůstala sama v děsivém tichu posvátného místa, s tíhou na prsou, která ji nakonec srazila na kolena a padla na zem a ruce se jí zabořily do černé hlíny... a z její hrudi jí unikl srdceryvný výkřik... který se nesl v povětří prosycen smutkem a nepopsatelnou bolestí matky, která přežila svého syna.

,,... Ženy, která opět přežila i svého muže..."

 „Už pojďte, paní moje... musíte ho nechat jít," zaslechla za sebou tichý, třesoucí se hlas své služky, která se ani nesnažila potlačit pláč.

 „Ne... ještě ne...," hlesla, nasávajíc vzduch do plic a hledajíc alespoň jeden, jediný důvod, proč má ještě vstát a žít...

 ,,Copak se narodila jen proto, aby nikdy neodložila smuteční šaty?," znělo jí v hlavě a jako modlitbu svá slova zašeptala do ticha.