Vzbudil jsem se brzy, a byl jsem značnou dobu ještě v polospánku. Proto, jsem si až asi po deseti minutách uvědomil, že jsem v objetí Williema...
Ihned jsem cítil jak rudnu. Přez ramena mě ovíjel pár svalnatých, krásných- u prokletého, hold se mi líbí! Pokusil jsem se z toho vykroutit, a z pod peřiny vyklouznout, a potichu odejít pryč. To byla alternativní realita, kde jsem nebyl nešikovnej, rozespalej, a prostě já- Žďuchl jsem do něj loktem, a hned byl vzhůru.
,,Osi, koblížku, dobré ráno," zívl rozespale, a usmál se na mě. K-k-koblížku?!
,,D-dobré." Kývl jsem, a už jsem chtěl zmizet, ale chňapl mě za ruku, a přitáhl k sobě zpět do postele.
,,-ani nevíš jak krásně jsem se vyspal. Kupodivu, vzhledem k tomu že jsem pil," Zase mě obejmul, ,,a vzhledem k tomu, že je tohle malá postel, a ty jsi byl vedle mě." Jeho tichý, zvonivý smích zaplnil místnost.

     Postavil jsem na stůl kávu, svou ranní dávku léků, a šel se přesunout k lince. Udělám snídani pro sebe a Williho. Po té malé narážce s postelí a přezdívkou jsem se rozhodl mu ukázat, že to tentokrát zvládnu. Takže dnešek je první den mé nové diety! To slovo nemám rád. Otázkou je, co je normální, zdravá snídaně? Zeleninu tu nemám, a- um sýr? Co si namlouvám, tohle nezvládnu, po tom jak jsem to zkazil v létě už ne-
,,Ty se do toho přecevzetí vážně pouštíš?" Ozvalo se za mnou. Nevím jak dlouho jsem civěl na linku, ale mluvilo to za mě.
,,Ano. Pomohl by si mi s tím, prosím?" Otočil jsem se na něj. Už byl ve svém oblečení, upravený a učesaný, narozdíl ode mě.
,,No jasně, Oswalde. Rád s tebou půjdu třeba do fitka-"
,,Ne, to ne!" Slyšel jsem hned poplašený hlas. Nemám rád ostatní lidi, jasný? Nechci být před ostatními- natož tak kdy budu uřícený, spocený-
,,Ale notak, tohle překonáš." Strčil do mě přátelsky, a šel si vzít kafe. Povzdechl jsem si, a sáhl po suchém kusu chleba. Tohle mi bude zatím stačil.

     Bylo brzké ráno, sychravo. Park byl zahalen v paletě teplých barev, byla ještě trošku tma, Slunce teprve vycházelo. Sledoval jsem obláčky páry co mi šly z úst, a snažil se nevnímat okolí. Přece jen, nikdo tu není. Nikdo mě neuvidí- ne? I kdyby, je to jedno...jen podprůměrný mladík co se snaží popadnout dech po pár metrech běhu.
Dobře, tak k tomu velkému dubu, jak je poblíž lavička. Není to zas tak daleko, to přece musím zvládnout. Trochu jsem se protáhl, tedy, pokusil se o to, a jal se běžet. Po chvilce jsem už lapal po dechu, slyšel jsem své splašené srdce, a nohy mě už nenesly. Ale i tak jsem šel dál, dokud jsem se nezhroutit na trávník u dubu, kde jsem se jak široký tak dlouhý rozplácl na záda, a jen zíral na šedé nebe. Nedokázal jsem absolutně popadnout dech, plíce jsem měl v jednom ohni, a málel jsem zvracel. Až s děsem jsem si uvědomil, že mé představy jak na tom jsem byly správné.

    Nějaké další pokusy jsem nechal až po práci. Ono by to stejně nebylo zrovna inteligentní, zrušit se před pravým začátkem dne.
Myslel jsem si že nějaké kliky, dřepy nebo sedy-lehy budou lehčí.  Že to v pohodě zvládnu. Mýlil jsem se-U prokletého Montaguinea, jak já jsem se mýlil. A do toho mého jistého sebelitování mi zazbonil telefon. Hned jsem to zvedl.
,,Jaký jsi měl dnes den? Jak šlo to tvé přecevzetí?" Spustil Willi.
,,Jako vždy- ujde to, už je to lepší než bývávalo. Co se týče toho...no, zkoušel jsem cvičit." Přiznal jsem.
,,Oh, to je skvělé. Příště jistě půjdu s tebou!" Bylo mi do pláče. Celý den jsem byl domlácený, unavený. Nechtěl jsem ho zatěžovat svou špatnou náladou. Asi jsem mlčel až moc dlouho.
,,Osi, jsi tam ještě? Co si chystáš na večeři?" To mě zarazilo. Zrak mi sklouzl na pizzu, co jsem chystal dát do trouby. A jéje. Jsem já vážně takové pako?-
,,Přijď ke mně na večeři!" Již zase geniálně vyčetl vše z ticha. A za to jsem byl rád.

    ,,Jaké máš cíle?" Ozval se po dost dlouhých minutách ticha. Polk jsem sousto ryby, a zadíval se na něj. Bylo mi u něj doma příjemně. Rozhodně je to lepší než minulé setkání u něj.
,,J-já...ještě jsem si je nestanovil," přiznal jsem, ,,doporučuješ mi nějaké?" Napil jsem se zase čaje. Celkem mě zajímá, co by si představoval, žebych měl zvládnout. Nasadil zamyšlený výraz.
,,Uběhnout půlmaraton? Čtyřicet kilo? Porazit Donatela v gymnastice?" Málem jsem čaj vyprskl, jak jsem se začal smát.
,,Děláš si srandu, že jo?"
,,Jasně že ano...Donatelo je hypermobilní, klouby si dokáže dle libosti vykloubit," ujišťoval mě hned. Takže to předtím myslel vážně? Do háje-
,,Kolik si vůbec myslíš že vážím?" Napadla mě další otázka. Úsměv mu na tváři zmrzl, a ponořil se do ticha.
,,Um...rozhodně něco přes-" otočil se ode mě, a předstíral že se rozkašlal. Super, takže mi nic do očí neřekne...

    Hodiny ukazovaly půl páté. Jen jsem se otočil na druhý bok, a zas zavřel oči. Můžu spát, nebo se o to aspoň pokoušet, ještě aspoň dobrou půlhodinu. Nemusím jít do parku, a jen si zas a znova dokázat, jak neschopný jsem.
Copak to vzdáváš? Notak- Ozval se jakýsi můj vnitřní hlas. Protiargument, co jsem sám vyřkl, ale jen v mysli. Ale přece jen, stejně je to k ničemu. Nezměním se, i kdyby ano, nebude to nikdy dost. Nikdy nebudu nijak speciální-Nebudu vynikat. A nic z toho co si představuje Willi nezvládnu.
A záleží na tom? Sakra, děláš to vše pro sebe. Teď momentálně pro své zdraví. Tak se zvedni z postele, naval do parku, a běž dokud třeba neodpadneš! To jsem se už urychleně převlékal.
Sakra, zvládneš to! Kašli na Donatela, ten je úplně mimo, víš co? Kašli na všechny! Nikomu není nic do tebe, do toho jaký jsi, ani jak vypadáš. Tohle děláš jen a jen pro sebe. Chceš se dožít aspoň padesáti, ne? Tak do toho- zas k tomu velkému dubu! S nově nabytým odhodláním jsem se rozběhl.