Blížil se svátek krvavého úplňku, můj nejoblíbenější svátek roku.
Uznejme, co je lepšího, než se navléct do nějaké masky, vykoledovat kilo cukrovinek, následně se jimi předávkovat, a usnout na podlaze v pokojíku–Jop...takhle to vypadalo každý rok, dokud jsem už nebyl viditelně na to starý. Dnešní úplněk ale bude o něco jiný–bude s Williemem, Rrazebem, Tobiasem a Simonem.

     Jsem rád že už nejsem tak nervózní když cokoliv jím na veřejnosti. Teď jsem seděl naproti Williemovi, pohupoval nohama pod stolem jak nadšené dítě, a sledoval svého společníka, co upíjel čaj z hrnku. Normálně, on se vážně pořád usmívá! To bude těma očima...
,,Jaké máš plány, Willi?" Slyšel jsem svůj celkem sladký hlas. Dnes mám vážně dobrou náladu. Nakonec jsem rád, že mi doktor pozměnil dávkování, a předepsal jiné léky. Opravdu mi napomohly.
,,Půjdu na oslavu, pár známých ji pořádá," natáhl svou dlouhou ruku přez stůl ke mně, a vzal mě za dlaň, ,,Byl bych rád kdybys šel se mnou..." Ihned jsem přikývl, že ano. Široce se usmál.
,,Skvělé! Teď jen vymyslet za co půjdu-"Krátce se rozesmál tím svým zvonivým smíchem.
,,Mettaton!" Probliklo mi myslí. Hodil na mě nechápavý pohled. Hned jsem vytáhl mobil, a za pár kliknutí jsem mu už ukazoval obrázek této herní postavičky.
,,Wow...Vypadá dobře!" Usmál se široce.
,,Hodí se k tobě! Rád ti s tím pomůžu." Zazubil jsem se na něj, třeba ho přemluvím ať si i tu hru, ze které je, zahrajeme. To by bylo skvělé!
    ,,A za co jdeš ty, Osi?" Zarazila mě jeho otázka. Né žebych neměl nějaké nápady, znám toho dost, ale...co si mohu dovolit nosit?
,,T-to bude překvapení!" Prohlásil jsem uspěchaně, což mu stačilo.

    Dopoledne dalšího dne jsme strávili u něj doma, kde jsem mu pomohl s kostýmem. Nebylo to nijak těžké- má hromadu oblečení, stačilo jen doladit nějaké detaily. Zbytek času před večeří jsme strávili hraním, a já se snažil vysvětlit mu celý příběh hry, a jak se postava co costplayuje chová. Bylo to skvělé!
    Zbytek večera jsem řešil svůj kostým. Nakonec jsem zvolil asi nejlehčí převlek co jsem mohl....Williem Afton, alias Purple guy...Šílenec v fialovém. Je to barva, kterou mám rád, když jsem tedy ve skříni našel sitě fialovou košili, bylo rozhodnuto. Byla trochu víc na tělo, než jsem zvyklý, což mi dělalo starost. Na druhou stranu, i Williem mi už kladl na duši, ať nenosím vše o několik čísel větší. Černé ryfle, kravata, šráky a boty už nebyli problémem.

     Tobias šel za upíra, a musím říct- Nic tak roztomilého jsem ještě neviděl. Hned za ním se vynořila působivá maska pavouka-Simon, a za chvilku na nás zpoza stromu vyskočil Rrazeb, samozvaný zabiják s motorovkou. Celá naše partička exotů už za chvilku byla před místem domluveného setkání, kde jsem zahlédl Williema.
,,Tak...to je on?" Optal se Toby. Přikývl jsem.
,,Teda, je sexy! Je to fakt tvůj přítel?" Zařval skoro Rrazeb, čímš na nás upoutal jejich pozornost.
,,Zbláznil ses?" Sykl jsem na něj, ale on se jen zazubil. To už byl Willi u nás, a objímal mě.
,,Fialová ti sluší! A tohle musí být tví přátelé, co?" Prohlédl si ty tři, a za chvilku už jsem je seznamoval.
     Vše bylo vcelkem v pořádku, v klidu jsme šli k domu, kde měla oslava být, než se k nám připojili jeho známí, mezi nimi i Daniel a Donatelo. Donatelo šel za stejný charakter...A hodlal to rozebírat.

    ,,Tlustý vrah by asi těžko utíkal před rukou zákona, ne?" Zakřenil se. Zbytkem skupiny se nesl smích. Otočil jsem se na Williema, ale ten jen sledoval zem, zrudlý studem.
,,Řekl ten, který vypadá jak oživlá mrtvola!" Odvětil jsem. Protočil jen očima.
,,Tak ať rozhodnou ostatní, kdo vypadá líp!" Prohlásil, vytáhl svůj mobil a než jsem stihl protestovat, vyfotil se vedle mě, a dal to na svůj profil.
,,Skoro ses do záběru nevešel," začala další vlna smíchu. Rudl jsem vzteky.
,,Tak hele! Pokud hned nezavřete zobáky, tak si mě nepřejte, protože se teď nepokrytě smějete prakticky i mně!" Ozval se Tobias, co byl na tom podobně jako já. Asi by se zase začali smát, kdyby za malým upírem nestál nasupěný pavouk a osoba s motorovkou.

     Byl tu hluk, hromada lidí co jsem neznal, a Williem s ostatními se kamsi stratil v tom davu kostýmů. Nutnou chvíli jsem jen postával v rohu, a vše sledoval. Nakonec jsem se přesunul k občerstvení, že tam snad bude Toby, ale marně.
,,Já být tebou, což tedy díky Galaxie nejsem, tak bych se na jídlo radši ani nedíval, natož cokoliv jedl. Ty knoflíky na košili toho moc nevydrží..." Prohlásil pobaveně Donatelo, co se bohužel nikam nestratil, a ZASE se mě těmi svými pařáty dotkl.
,,Ještě jednou, a začnu řvát že mě sexuálně obtěžuješ, jasný?!" Sykl jsem, a silou ho od sebe odstrčil, až vrazil do jednoho svalovce. Ten se na nás hned otočil, zamračený. Sakra...byl to jeden z Williho známých...
    Donatelo byl taky vyděšený, hned se začal rychle omlouvat. Šlo vidět že se ho bojí.
,,Už vás nějakou dobu sleduju, a vážně vás nechápu," začal, založil ruce v bok, ,,Hele hoši, oba dva vypadáte nezdravě, a máte přes sebou dlouhou cestu, než budete fyzicky i psychicky zdraví. Tak proč do sebe tolik rýt? Hlavně ty, Dony, nech ho..." Zamumlal, a poplácal ho po rameni než odešel. Jen jsem povzdechl a sklopil zrak, měl pravdu.
,,Já už jsem u konce své cesty. Za chvilku budu perfektní, jen ještě zhubnout pár kil..." Slyšel jsem přes hudnu naštvané mumlání Donatela, co už šel taky svou cestou.

     Williem byl trošku opilý, a nechtělo se mu jít hned domů, tak se mě jal doprovodit dost dlouhou cestou ke mně. Ovšem když jsme dorazili do mého bytu, alkohol z něj už vyprchal a byl ospalý jak borůvka. Sotva si vymyl z vlasů černou barvu, než si lehl do mé postele, s tím že u mě přespí. Neprotestoval jsem.
   Sám jsem se jen rychle vysprchoval, sundal si kontaktní čočky a nasadil zas brýle. Nešel jsem do pyžama, jen si nechal spodní prádlo a navlékl se do županu. Bylo mi na nic. Nakoukl jsem do ložnice, kde Williem, taky v županu co si vypůjčil ode mě, seděl na okraji postele a prohlížel si něco na telefonu. Opatrně jsem k němu došel, a vyrušil ho z jeho činnosti.
,,Prosím, vyfoť mě..." Hlesl jsem, a podal mu můj mobil.
,,No...dobře. Smím se zeptat, proč Oswalde?" Podíval se na mě trochu nechápavě.
,,Chci....mít hmatatelné porovnání, až...se dám do kupy. Fyzicky." Slyšel jsem svůj dutý hlas. Ani nevím, proč jsem to neřekl nějak normálně. Přikývl, a nachystal spoušť. Přesunul jsem se na nejprázdnější místo svého bytu, vyrovnal jsem se jak jen jsem mohl, a sundal ze sebe župan.
    Nejdřív jsem se mu nedokázal podívat do tváře. Naposledy mě takhle odhaleného viděl v plavkách někdy v létě. Tehdy jsem na tom byl lépe...Nechtěl jsem vidět, nechtěl jsem se ujistit, že bude zhusený z toho co vidí. Zavřel jsem jen oči, a zhluboka se nadechl.
,,Osi...jsi...v pořádku?" Slyšel jsem jeho jemný hlas. Ne, nejsem! Měl jsem chuť zařvat. Sakra, nejsem, vždyť ses mě ani skoro nezastal! Bylo ti trapně, když tě se mnou viděli, pro to, jak vypadám. Stydíš se za mě, za mou váhu, ale do očí mi to neřekneš, jak je ti mne líto! A mě to tak mrzí, a bolí, a nechci...nechci to takhle. Už ne.
   Otevřel jsem oči, a pohlédl na něj. Vypadal zkroušeně. Jeho pomněnkové oči nabraly studenejšího odstínu, zorničky se pomalu hýbaly, jak si mne prohlížel. Znovu jsem se zhluboka nadechl, a vydechl, vyrovnal se, spustil ruce volně podél těla, nasadil neutrální pohled, a zrak zafixoval na něm.
,,Tak foť..."