Tahle kapitola se mi neustále sama přesouvá do konceptů. Omlouvám se jestli upozornění o vydání nějak ruší. I když to nikdo nečte, tak to chci mít aspoň pohromadě xd

  Seděl jsem u okna a sledoval ten nádherný, raný podzimní den venku. Ořešák co rostl před mým domem již pomalu nabíral sytějších barev, to mě lákalo. Připomínali mi duhu, kterou tak miluji. Napil jsem se ze šálku šípkového čaje, co mě hřál v rukou. Dlouho jsem neviděl Oswalda. Ani ve městě, ani ke mne nepřišel, nevolal...Snad je v pořádku. Je to těžké přiznat, ale vcelku mi chybí. Přece jen, kdo by neměl rád, když mu někdo tak často lichotí, a hází po vás obdivné pohledy. Kolikrát si myslel že ho nevidím, ale opak byl pravdou. Přiznejme si, kdo by odolal mé vypracované figuře. Bylo naivní, myslet si žebychom mohli být spolu. Ovšem smát jsem se mu neměl, a tu poznámku jsem si mohl odpustit. Zranilo ho to, a mne to mrzí, musím se mu konečně omluvit.

    Jako každý večer, probíhal jsem parkem, abych se před spánkem unavil a zacvičil se. Až u jednoho určitého koutečku v parku, kde již začínal les jsem se zastavil. Bylo tu pár laviček, stolů, fontánka a taky menší tělocvična pro všechny. Krom boxovacího pytle tu nic nestálo za to. A zrovna u něj jsem zahlédl Oswalda. Jeho modro-bílo horizontálně pruhované triko nešlo přehlédnout ani za šera. A on...boxoval? Stál jsem tam celkem překvapený. Všiml si mé přítomnosti, sundal rukavice a došel ke mně. Neusmíval se, ovšem jeho pohled nebyl ani nepřátelský.
   ,,O-oswalde! Dlouho jsem tě neviděl, ahoj!" Usmál jsem se, a vřele mu potřásl rukou. Musím podotknout že má silnější stisk než minule.
,,Čau. Taky jsem tě nějakou dobu nepotkal," teď se už pousmál.
,,Takže boxuješ, to je super! Zkoušíš tak zhubnout?" Napadlo mě hned. Přece jen, od poslední doby spíš trošku přibral, jak vidím. Ušklíbl se, a založil si ruce na hruď.
,,Ne. Vím že tenhle typ cvičení by mi s tím stejně nepomohl. Jen si představuju že nemlátím do pytle, ale nějaké nejmenované osoby. A to je příjemné vybití agrese," zazubil se, až trošku děsivě na můj vkus. Dokáže být pěkně morbidní.
,,Aha...." Vysoukal jsem ze sebe. Viděl jak jsem zaražený, a jen se zas pousmál, a dal jednu ruku v bok.
,,Co ty? Jak dopadly závody? Obsadil jsi všechna první místa?" Usmál jsem se, protože se nemílil.
,,Ano! Bylo to úžasné. Už pomalu nevím kam všechny ty medaile a poháry dávat," zasmál jsem se. Oswald jen protočil očima, ovšem pousmál se.
,,Hezký, tak snad ti to štěstí zůstane. " Podotkl a jeho pohled zamířil jinam.
    ,,Zítra jdu s ostatními do lesa, stanovat, jak jsi už jednou s námi byl. Nepřidáš se k nám?" Nabídl jsem mu s úsměvem. Mohli bychom zase spát ve stejném stanu. Moc dobře vím jak byl ze mne tehdy mimo...
,,Ne, zítra už mám nějaké plány." Jeho odpověď mě zarazila. On přece nikdy neměl plány, tedy, pokud za plány nepočítáte civění do monitoru, nebo přežírání se zmrzlinou.
,,Fakt ne? Mohli bychom mít zase společný stan..." Řekl jsem o něco tišeji, a dal si záležet, aby to vyznělo jako kdybych s ním něco měl mít. On se ovšem jen zazubil, a zakroutil hlavou.
,,Budu doma s pár přáteli, tak fakt ne. Mě se do lesa stejně nechce." Zasmál se krátce. On má nějaké jiné přátele než mě?
,,V pohodě....ehm...už musím jít," odešel jsem od něj pryč. Jeho změna chování mě zmátla.
     Doma jsem poseděl u dalšího hrnku čaje, zabalený v dece. Ta jeho změna se mi nelíbila. Tohle už nebyl zakřiknutý Oswald. Už ke mně nezhlížel s takovou úctou, a šílenou, dychtivou láskou. Vždyť ani nezrudl, což se mu dělo skoro pořád! Jak jsem tak nad tím přemýšlel, vyjevil jsem si vzpomínku na naše první stanování...

      Celou cestu tam se držel vedle mě, a jen tiše přikyvoval ke všemu co jsem řekl. V noci, když všichni spali, jsem se vzbudil díky tomu že ze stanu vyšel. Je dost nemotorný, a má těžkopádné kroky. Šel jsem tiše za ním. Došel jsem na malinkou mýtinku, zalitou inkoustovou černotou. Krom cvrlikání cvrčků, šumění nedalekého potoka, a občasného Oswaldova povzdechnutí nebylo nic slyšet. Bylo bezvětří, měsíc byl schován za mraky, a hvězdy svítily jen slabě. Když jsem si navykl na tmu, rozpoznal jsem jeho kulatou siluetu. Přišel jsem k němu blíž, a poznal jsem že popotahuje ze zapálené cigarety. To vysvětlilo tu příšerně sladkou voňavku, co někdy používal, aby to zamaskoval. Dotkl jsem se jeho ramene. Tiše vyjekl a otočil se.
,,M-málem jsem měl z tebe infarkt, to už mi nedělej..." Zamumlal přiškrceným hlasem. Spolknul jsem poznámku že infarkt by dostal tak či tak, a jsem se na něj pousmál, a přitáhl jsem ho blíž k sobě. Byla dost zima, a on rozhodně nebyl dostatečně oblečen. Pohlédl jsem mu do obličeje, který ke mně pozdvihl. Slabé noční světlo jen zvýrazňovalo jeho bledost a kontury tváře. Už když jsem ho poprvé viděl, nechápal jsem jak může mít tak kulatý, přátelský obličej, ovšem tvrdé, uhrančivé oči, které mi často připadaly...smutné.
    Až po nějaké chvíli jsem si uvědomil že Oswald zrudl. Líce měl jako v ohni, a i když se snažil to skrýt, po tváři se mu rozlil slabý úsměv. Tehdy jsem mi došlo že jeho obdiv není jen tak. Líbil jsem se mu, ale i po sexuální stránce. To že je gay se mi svěřil asi o dva týdny později, já to ale již po tomto večeru věděl. Ovšem to mě nezaráželo.
   Viditelně si přál být se mnou, dotýkat se mně, zůstat v mém objetí....Ovšem nedokázal to sám uskutečnit. Udělat první krok. Nikdy si mě nepřitáhl, nevzal za ruku, neprojevil žádné gesto kterým by se nabízel.
    To že jsem ho sem tam za tu ruku vzal, usmál se o něco víc, nebo ho objal, nebylo proto že se mi to líbilo. Jak by mohlo- je prostě tlustý a neatraktivní. Tečka. Musel jsem jeho zamilovanost nějak přiživovat, jinak by se přestal snažit. Přestal by se na mě dívat, obdivovat...A to jsem nechtěl dopustit.

    Asi se musím zase snažit ho zaujmout. Ukázat mu jak jsem úžasný, a připomenout mu, jak moc po mně dychtí...