Jen jsem zhluboka vydechl, a sledoval namodralý kouř stoupat k nebi. Byl jsem na cestě k Williemovi.
    Když mě propustili z nemocnice, v práci jsem si vzal krátkou dovolenou. Potřebuju vše dát rychle do pořádku. Doktor kontaktoval mého psychiatra, takže příští sezení mě čeká obsáhlá zpověď, a než se to stane, mám necelý týden. Dnes jsem se konečně osmělil, a promluvím si s Williemem o mých citech. V nemocnici mě jednou navštívil, a povyprávěl mi o tom co se se mnou dělo, když jsem byl mimo. Ukázalo se, že byl přímo za mnou, a když jsem omdlel, chytil mě do náruče. Představa jak mě drží se mi líbila. Z okraje jsem mu řekl proč jsem omdlel, a slíbil jsem, že mu později vysvětlím víc.
    Již jsem zvonil u jeho domu, a nervózně jsem přešlapoval z nohy na nohu. Pokusil jsem se dát trošku do kupy, oblékl jsem se o něco lépe, dokonce jsem si nageloval vlasy, aby zůstaly v nějakém slušném účesu. Chci se mu aspoň trošičku líbit. Tedy, pokud to vůbec jde. Poslední noci jsem nespal, a jde to na mém obličeji dost vidět. Z myšlenek mě vyrušilo skřípání otevírajících se dveří, a Williemův milý hlas, zdravící mě, a zvoucí mě dál. Pozdrav jsem oplatil, co nejmileji jsem dokázal, a vztoupil dovnitř.

     ,,Tak...jak se máš?" Zeptal se mě. Byli jsme v kuchyni a popíjeli čaj. Venku přece jen již bylo o něco chladněji, tak mi to ani nepřipadalo zvláštní.
,,Ujde to. Jsem...trošku ve stresu," usmál jsem se jemně, zrak mi padl na mé ruce držící šálek. Šíleně jsem se mi třásly, prozrazujíce mou nervozitu.
,,Vážně? Vlastně...říkal jsi mi že nemáš rád nemocnice," rozpomněl se, ,, Kdy se vrátíš do práce? Přece jen, byl to jen úpal, a  jsi zas v pohodě."
,,To ještě nevím. Nejsem v pohodě. Víš, když jsem byl v nemocnici...udělali mi dost testů. A...nebyl to jen úpal, proč jsem omdlel. Bude to znít hloupě, snažil jsem se trochu zhubnout. A....šel jsem na to dost špatně," usmál jsem se nervózně. Asi mu to došlo.
,,Proč si se se mnou neporadil? V tomhle se vyznám, vždyť bych ti pomohl," zazubil se, a vzal mě jemně za ruku, co jsem měl na stole.
,,Je to složitější. A musím si nejdřív něco vyřídit."
,,A co, smím-li se zeptat?" Zhluboka jsem se nadechl.
,,Willieme, mám tě opravdu velmi rád. Jsi po dlouhé době někdo, kdo je...ke mmě hodný, milý. A....asi je přirozené, že k tobě cítím něco víc," musel jsem udělat pauzu, abych se nadechl. Cítil jsem jak jsem zrudl, a ani jsem se neopovážil podívat se mu do očí. Jen jsem sledoval naše spojené dlaně.
,,Byl bych opravdu....o-opravdu šťastný, kdybychom mohli spolu....mít vážný vztah." Domluvil jsem, a konečně jsem odlepil oči od stolu. Williem byl zaražený, usmíval se, ovšem šlo vidět že je zmaten. Pomalu mi pustil ruku, a odtáhl ji k sobě.
,,Takže....i ten tvůj pokus zhubnout byl proto, aby ses mi líbil?" Přikývl jsem, a čekal na rozsudek.
,,Oswalde....mrzí mě to, ale nejsi můj typ, a ani nikdy nebudeš." Zarazil jsem se. Nikdy nebudu? Nemám ani malou šanci?
,,A-ani kdyby-" Přerušil mě.
,,Ne, nikdy. Vždyť....Podívej se do zrcadla," teď už to nevydržel, a začal se tlumeně smát. Rychle si zakryl pusu dlaněmi, ale nepomohlo to. Zmocňoval se ve mne naprostý pocit potupy.
,,Promiň, fakt promiň-" snažil se hned omluvit, ale bylo pozdě. Tak zatraceně pozdě. Vztal jsem od stolu. Dýchal jsem zrychleně, a cítil jsem jak na mě jde panika. Byl nejvyšší čas odtud vypadnout, a už nikdy se nevrátit. Williem už byl taky na nohou, a šel ke mně. Ani jsem se mu nepodíval do tváře.
,,M-měj se hezky...." Zamumlal jsem tiše, a rychle jsem šel pryč.

    Vzpomínky na cestu domů jsou pro mě jako v mlze. Jen co jsem se ocitl ve svém bytě, zhroutil jsem se. Nevím jak dlouho jsem tam seděl na zemi, opřen o zeď, objímajíc si kolena, a s hysterickým pláčem. Vše co se mi stalo za ty roky teď na mě dopadlo. Williem byl poslední kapkou. Ani nevím jak dlouho jsem takhle zůstal, vzpomínám si že na mě klepali sousedi, takže to moje kvílení muselo být opravdu hlasité. Když už byly dva Niagarské vodopády, neboli mé oči, zastaveny, obrátil jsem se k něčemu co mne vždy dokázalo nějak uklidnit. Ano, zase jsem se zkonzumoval na co jsem doma přišel....Já vím, že když budu plný, budu chtít spát, a ani mě nenapadne nějak si ublížit. Nebudu toho už fyzicky schopný. A tak se taky stalo. Tvrdý spánek mě pohltil jako moře zrnko písku. A pokud takhle budu pokračovat, jednoho dne nebudu schopen komukoliv ublížit, ani kdyby mi definitivně cvaklo. Nakonec.