Vzbudil jsem se v půl šesté, díky špatně nastavenému budíku. Jen jsem si povzdychl, a hodil jsem po něm polštář, doufaje že spadne na zem a rozbije se. Ale ten zatracenej krám by přežil snad i atomovku! Nakonec jsem z postele vztal, nechal ji neustlanou jako vždy, a dotrmácel jsem se do kuchyně. Hned jsem dal vařit vodu na kafe, a natáhl jsem se do poličky pro lupínky a- Teď jsem vzpomněl na své nové přecevzetí. S povzdechem jsem kartónovou krabici vrátil na její místo. Zalil jsem kávu teplou vodou, a sedl jsme si ke stolu, jen jsem sledoval páru stoupající z hrnku. Léky. Jasně, na tohle bych fakt neměl zapomínat. Vytáhl jsem ze šuplíku tmavou dózu a platíčko s medikací, a hodil jsem je ledabyle na stůl. Málem jsem se trefil do šálku s kávou....
   Vlastně, i ty léky mi s mou váhou zrovna nepomáhají. Přibírání je jeden z vedlejších účinků jak antipsychotik, tak antidepresiv co beru. Mám pocit, že když je lék a má určité možné vedlejší účinky, nějakým záhadným způsobem nimi zrovna já trpím. To samé bylo s léky na spaní co beru. Noční děsy z léků na spaní? Ano, to existuje! A hádejte kdo to má.
    V práci jsem na hlad úplně zapomněl. V obchodě bylo narváno, a všechny pokladny byly otevřené. Ani se Simonem jsem si nestačil pokecat. Doma jsem se naobědval, samozřejmě jsem měl pořád hlad, ale zatím jsem se zvládal ovládat, a na nic špatného jsem se nevrhl. Do večera jsem se procházel v parku, to už se mi pletly nohy a třásl jsem se jak osika. Uhýbal jsem se pohledům všech lidí okolo, co mě tak znervózňovaly. Dobelhal jsem se domů, sotva se převlékl do pyžama a ulehl do postele, doufaje že usnu a bude mi líp. To bylo naivní přání. Asi hodinu jsem se jen převaloval v posteli a snažil se zapomenout na to jak strašně mě bolí břicho. To ale nešlo, zkoušel jsem ležet snad v každé pozici–marně. Nakonec jsem vztal a šel přece jen něco sníst, ale jaksi jsem se neudržel...
   Nejdřív mi bylo líp. Zas jsem si lehl do postele, zavrtal se do peřin, a chystal se usnout. Byl jsem tak trošku otupělý, což byl pocit který jsem často vyhledával. Jakékoliv myšlenky se ztrácely, a malý kousek štěstí, asi kvůli cukru co absolutně miluji, se mi rozprostíral v mysli. Ovšem tohle rychle odeznělo.
    Mysl mi zaplavily výčitky, a začal jsem sám sobě nadávat co za debila jsem. Odebral jsem se do koupelny, a chvilku jsem jen zíral v zrcadle na svůj hnusný obličej. Bledý jako úplněk, plný jizviček a stop po akné, kterou jsem jako puberťák dost trpěl. Zíraly na mě dvě uhrančivé oči, podmalované kruhy od nedostatku spánku, které mě děsily. Pod nimi tváře, vyduté jako u sysla, nevýrazná brada a malý tlustý krk. Fakt připomínám ropuchu... Dal jsem jednu ruku na zrcadlo, až to tvořilo dojem že jsem se s kýmsi setkal a teď si podáváme ruce. Představil jsem si že jsem kdosi dočista jiný, Williem. Políbil bych tohohle ropušáka? Ne, jasně že ne. Vždyť se neumí ani usmívat. Jeho úsměv je zubatý a křivý, nic hezkého. Povzdychl jsem si, a od zrcadla se odtáhl. Jsem směšný. Proč se nedokážu Williema na to zeptat? Copak je to tak těžké?
    Radši jsem se do zrcadla už nedíval, a naklonil jsem se nad umyvadlo. Musím se toho co jsem jak prase snědl zbavit. Hned. Jasně, dávicí reflex...Ale mě se nechce strkat si prsty až někam do krku, nejsem přece jak Donatelo, ne? Krom toho, to...není zrovna velký trest. Zasloužím si trest, ne? Za to že se nedokážu ovládat jako normální člověk. Náhodou mi v mysli vystanula dlouho zatlačovaná vzpomínka. Parta kluků, jak mě mlátí. Fackovali mě, strkali mi do pusy hlínu a horší předměty, když jsem se sesunul na zem kopali do mě, mlátili mi do břicha jako do boxovacího pytle-
   
    Dnes byla sobota, a Williem mě přemluvil abych s ním šel horolezačit. Ano, tonhle pokroucené slovo se mi líbí. Normálně bych nešel, ale vzhledem k tomu že nikdo jiný tam neměl být, souhlasil jsem.
   Kráčel jsem vedle něj, již jsme se blížili k menší skalce, našemu cíli. Usmíval se, jeho dlouhé zlaté vlasy mu padaly do modrých očí, a dlouhými kroky mířil cestou. Sice jsem mu moc nestačil, a i když byla teprve polovina června, bylo mi horko jak lednímu medvědovi na Sahaře, ale byl jsem šťastný. Kousek cesty jsme se drželi za ruce, a já byl z toho úplně mimo. Konečně jsme stanuli před skalkou, a Williem hned začal připravovat vše potřebné.
,,Já to zvládnu i bez postroje, poslední dobou zkouším bouldering. Ale ty jistě nějaké jištění potřebuješ, Osi," prohlásil, a pomohl mi s tím vším. A já se vsadím že jsem byl rudý jak rajče...Byl prostě strašně blízko mě.
   Nahoru to ještě celkem šlo. Ale když přišlo slanění dolů, to jsem se už bál. Stál jsem na okraji, držel se lana a zhluboka dýchal.
,,To zvládneš, Oswalde. Já půjdu dolů, a kdybys nedej Galaxie padal, tak tě chytím." Prohlásil s jemným úšklebkem, a vydal se na pevnou zem. Nevím jestli mám poškozený pojem o čase, nebo umí Williem fakt rychle lést dolů, ovšem neuplynula ani minuta a už na mě volal ať jdu domů. Několikrát předtím mi ukazoval a vysvětloval jak slaňovat, měl jsem helmu a jištění, nebyla to taková výška, a přece jen by mě případně mohl chytit, i přesto jsem byl strašně nervní. Nakonec jsem to přece jen nevzdal, a udělal jsem ten krok dozadu.
   Nebylo to zas tak špatné. Už jsem si říkal že mě pro dnešek smůla opustila, když jsem ucítil silnou bolest v levém boku. Ignoroval jsem to, a až když jsem byl na zemi, podíval jsem se na to místo. Tričko jsem měl natrhlé a prosáklé krví. Asi nějaký ostrý, blbý kámen mě pořezal....a né jen trošku, ovšem ani né nějak fatálně. Krve ovšem bylo dost.
,,J-j-jsi v pohodě?" Zamumlal Williem, který ke mně hned šel. Byl dost zbledlý. Jemu vadí krev?
,,Ano, neboj, doma si to ošetřím," zamumlal jsem a jemně ho od sebe odstrčil. Ještě by viděl ty modřiny co jsem si včera večer způsobil, a vysvětlení pro ně bych nevymyslel.... Nemluvě o tom že po tom fiasku s koupalištěm své hnusné tělo ukazovat nechci.
    Při bližším prozkoumání rány doma jsem si pomyslel, že jsem zažil horší věci, a není důvod to nijak hrotit. Jen jsem si nebyl jistý jak to obvázat, náplastí s polštářkem...v tomto případě spíš duchnou....jsem v lékárničce již neměl, takže jsem to zatím vyřešil obvazem.