Již vydanná kapitola, jen přesunuta na správné místo.

Začínalo léto, a to znamenalo úmorná vedra. Z tohohle profitovaly hlavně cestovky, jelikož snad každý chtěl jet k moři, a zmrzlináři. Samozřejmě ještě koupaliště, na které se mě snažil Williem dotáhnout. Bylo mi jasné, že je mu již velmi podezřelé, že nosím stále dlouhé rukávy. Žádnou rozumnou výmluvu jsem na to neměl. Proto jsem nyní stál před zrcadlem, jen v plavkách, a sledoval svůj odraz. Bylo mi ze sebe špatně...
Vždy jsem byl při těle, to ano, a ani jsem se kvůli tomu zas tak špatně necítil. Nebyl jsem sportovně nadaný, ani mě k tomu nevedli rodiče. V jednom určitém období, kdy jsem byl terčem svých spolužáků, a šlo to se mnou do háje, jsem pomalu přestal jíst. Tehdy jsem zhubl na něco kolem padesáti kilo, a vypadal jsem jako někdo úplně jiný. Nelíbilo se mi to, ale nedokázal jsem s tím nic dělat. Bylo to poprvé, co jsem zažil deprese. Ovšem za posledních pět let se moje postava podruhé dramaticky změnila. Bohužel jsem náchylný na psychické problémy, a....ano, je tu další věc, proč se stydím ukázat se. Jizvy. Všude na rukou, se mi táhnou tencí červení hádci, které jsem si sám způsobil.
Takže, jakoby nestačilo že se stydím za svou postavu, mám i hromadu jizev. Povzdechl jsem si, a šel se převléct zas do normálního oblečení. Asi za hodinu se mám sejít před koupalištěm s ostatními. Musím to zvládnout...
Vzhledem k tomu že byl krásný letní den, bylo koupaliště plné lidí. Perfektní. Než jsem se stačil zorientovat kam mám jít, už jsem slyšel za sebou Williema.
,,Tak tady jsi! Vše v pohodě?" Chňapl mě za ruku, a otočil mě k sobě, aby si mě prohlédl. Hned se zadíval na moje ruce, a jsem si jistý že jeho pohled muselo být bolestivé vidět. Já měl samozřejmě hlavu skloněnou, a sledoval jsem kachličkovou zem.
,,Um....to sis udělal sám?" Zeptal se tiše. Náhle měl zastřený hlas, tedy, aspoň se mi to tak zdálo.
,,Ano, ale vážně dávno," řekl jsem jak klidně jsem jen mohl, a abych potvrdil že nelžu, zadíval jsem se mu do očí. Tedy, pokusil jsem se o to. Je o dost vyšší, a do háje, vypadá tak skvěle. Takže jsem se na něj díval všude jinde jen ne do očí. Zazubil se, když si toho všiml.
,,Líbím se ti, co? Hele, už teď si rudý jako kdyby tě spálilo slunce," podotkl, a s úsměvem se rozešel už k bazénu.
Voda byla ledová. Opravdu velmi, velmi ledová. Nevím jestli se o teplotu bazénů stará nějaký lední medvěd, tak či tak, hned co jsem do vody vešel, začal jsem drkotat zuby. Nemluvě o tom že jsem vážně dlouho neplaval. Tak...um....šest let? Dokážete si jistě představit jak jsem se tam plácal nad hladinou.
,,Velrybu jsem ještě neviděl," uslyšel jsem za sebou smích. Ani jsem se nemusel otáčet, hned jsem věděl kdo to je. Donatelo....ugh....ten blbec.
S dvojčaty Danielem a Donatelem jsem se seznámil nedávno. Oba dva mají něco kolem dvou metrů, jsou díky svým genům velmi hubení, obdařeni hypermobilitou, mají doslova hadí jazyky a celkově působí podle mě děsivě. Daniel, který se věnuje démonologii, má valnou část těla potetovanou, chová několik hadů, a...mám ho rád. Je mi sympatický, i když jinak než Williem. Zato Donatelo...Pořád do mě šije rádoby vtipnými přezdívkami, a mě to vážně vytáčí. Výjimkou nebyl ani dnešek.
,,A já nevěděl že v tomhle bazénu straší. Myslel jsem že kostlivci jsou dominantou starých zámků." Ušklíbl jsem se při pohledu na jeho vystouplé žebra. On ani není hubený, ale vyzáblý, doslova kost a kůže. Tohle zdravé rozhodně není.
,,Heh, neříkej, mroži-"
,,Hej hoši! To si ani nejdete zaplavat, nebo co?" To byla jedna z kamarádek Williema, která se vynořila vedle nás, a už táhla Donatela sebou pod vodu. Měl jsem co dělat abych se nesmál, to jsem ale nevěděl, že je za mnou Daniel, který se mě také pokusil potopit.
Ve vodě jsem byl ještě celkem klidný, přece jen, byl jsem tam s Williemem a ostatními, s touhle partou lidí se nedá nudit. Na přemýšlení o tom co si ostatní o mně myslí jsem prostě neměl čas.
Po nějaké době jsem vyšel pryč z bazénu, na deku, hlavně kvůli tomu že Williem se začal opalovat na sluníčku. Ležel na zádech na dece, na očích sluneční brýle, a chytal bronz. Jemně se usmíval, a mám pocit že asi i usnul. Já byl opodál, pod stínem slunečníku, a uznávám, vysloveně jsem na něj čuměl jak přejetej hraboš. Až jakési chychotání mě vyrušilo. Otočil jsem se tím směrem, a viděl jsem dvě holčiny na dece opodál. Něco kolem dvaceti, obě v příšerných bikinách, kde bylo vidět snad vše, šeptali si něco, sem tam propukly v chichot, a dívali se mým směrem.
Snažil jsem se to ignorovat. Na holky stejně nejsem, i kdybych byl, šel bych po jiném typu, nemusím si dělat starosti o tom co si šuškaj.
,,Jasně, vymluv se na to že tě to nezajímá. Jen si povídaj pravdu, velerybko..." Zašeptal kdosi vedle mě, a v tu ránu mnou projela vlna paniky. Zavřel jsem oči, a dal si ruce na uši. Já si nevzal léky...že ano? Prosím, ať zmizí. Nezajímá mě ten jeho ksicht a kožená bunda, ani jeho poznámky.
,,Chápu proč zavíráš oči. Jak tak tu tak sedíš, vypadáš jak housenka. Velmi velká, hladová housenka." Začal se Štefan smát, a já cítil jeho ledovou pracku jak se mi omotala kolem pasu.
,,Ty tomu říkáš pas? " Vypukla další salva smíchu. Tohle mi už stačilo. Začal jsem si balit věci, a chystal jsem se rozloučit s Williemem. Štefan zatím kolem mě pobíhal, a strefoval se do mě dalšími poznámkami a rádoby vtipy.
Kdosi mě náhle chytl za rameno- Williem. Vypadal ustaraně.
,,Ty už jdeš Oswalde?" Zeptal se opatrně.
,,M-musím už domů," vykoktal jsem rychle, a zkusil se omluvně usmát. Štefan se široce zazubil, a došel ke mně blíž.
,,Tak tenhle se ti líbí? Pochybuju o tom, žeby stál o takovou bečku sádla jako jsi ty." Spustil. Snažil jsem se vypadat klidně. Jen se pousmál, a rozloučili jsme se. Spěchal jsem pryč jak rychle jsem dokázal.

Seděl jsem na pohovce, pomalu jedl zmrzlinu a snažil se zorientovat v tom co se kolem mě děje.
,,Ale noták, vždyť je to tlustý prase! Ještě k tomu teplý!"
,,Je roztomilej! A ty jsi v tomhle stejný, neurážej ho!" Hodil po Štefanovi Emil kytici květin, laděných v barvě duhy, co se mu záhadně zjevila v rukou. Tím ho, slušně řečeno, naštval. Vytáhl obušek, taky nevím kde ho vzal, a rozběhl se proti Emilovi. Ten začal pištět jak myš, a utíkat zběsile před ním po celém bytě. Já se v klidu, jestli se to tak dá nazvat, vydal do kuchyně vzít si ještě něco na zub. Otevřel jsem ledničku a v ní je svázaný Emil. S jablkem nacpaným v puse. To ho chce Štefan upéct? Já myslel že to provede se mnou, když jsem to prase. Ignoroval jsem to, moje ruka stejně prošla skrz něj, a vytahal jsem na stůl snad vše jedlé co v lednici bylo.
Už zase se prokázalo že mám v žaludku černou díru. Reálně jsem se sotva dovlekl do postele, a obsah mého žaludku...Ugh...Byl jak na horské dráze.
,,Nevím kdy, ale garantuju ti že jednou praskneš, když se budeš tak cpát," podotkl Štefan. Byl už taky unavený, ležel na lenošce u parapetu okna, a kouřil doutník. Dokonce i urážky mu došli. Emil byl někde v čudu. Díky Galaxie...