Namodralý kouř líně stoupal k pootevřenému oknu. Popotáhl jsem znovu z cigarety. Jediné co bylo slyšel byl tikot nástěnných hodin a syčení rychlovarné konvice. Ohlédl jsem se po ciferníku, a sledoval černou sekundovou ručičku, co se posunovala stálým tempem. Bílé hodiny dosti vyčnívaly na černé zdi. Když jsem vybavoval byt, většinu věcí jsem nakoupil v této chmurné barvě, co tak ladí k mé osobnosti. Oswald Černý, vždy v černém, vždy zachmuřen, a vždy v inkoustové nicotě své mysli.
    Když už jsem si chystal snídani, zjistil jsem že doma skoro už nic k jídlu nemám. Vždyť jsem nakupoval před asi dvěma týdny....No nic, zase musím jít ven. Vzal jsem si černou mikinu, chňapl tašku, a opustil svůj byt. Když jsem čekal na výtah, připojil se ke mně soudek z vedlejšího bytu. Asi mě i pozdravil, ale já mlčel. Natiskl jsem se do rohu výtahu, a jen sledoval špičky svých bot.
    Když jsem vyšel z vchodových dveří, udeřilo mě do očí všechno to světlo. Byl slunečný, jarní den, přímo stvořen pro výlet do přírody, či pro jakoukoliv jinou, normální činnost, co já nikdy nedělal. Všechno to krásné mi jen ještě víc zhoršilo náladu. Vzal jsem to přes park, všechny ty spletité, leč známé stezky mi dodávaly pocit toho, že vím kudy jít i v životě. A ve stínu vysokých listnáčů, jsem se skvěle skryl před sluncem. Snažil jsem se nevnímat lidi, co se rojili okolo, ať už šlo o skupinku cyklistů, nebo rodiče s dětmi. Mě vlastně rodiče nikdy do parku nebrali. Byli pořád v práci, a než jsem byl dost starý na to, abych byl doma sám, tak mě hlídala chůva. Aspoň jsem si mohl dělat co jsem chtěl.
Jak jsem tak dával pozor na to, abych vše ignoroval, odignoroval jsem i záhon tulipánů, do kterého jsem málem spadl. Blbý kytky....Pokračoval jsem dál, zachmuřen ve svých myšlenkách.
   Ovšem pak jsem si uvědomil že na mě kape. Zvedl jsem hlavu k obloze, která byla celá zatažená těžkými mraky, přestože ještě před chvilkou pražilo slunce. Povzdechl jsem si, deštník jsem sebou neměl, zmoknout jsem samozřejmě také nechtěl. Zalezl jsem pod jeden vzrostlý strom, jehož mohutná koruna mě úspěšně chránila před kapkami deště. Opřel jsem se o jeho kmen, a zavřel oči. Poslední noc jsem celou probděl, a momentálně mě představa pohodlné postele ještě více uspávala. Z bezcílného myšlení mě vytrhl až neznámý hlas.
,,Ahoj." Otevřel jsem oči, abych spatřil tu neznámou osobu. Byl to mladík asi o dvě hlavy vyšší než já, s velmi atletickou postavou. Kůži měl dosti opálenou, asi je často venku. Vzhlédl jsem k jeho obličeji. Mile se usmíval, a jeho veselé pomněnkové oči mě sledovaly. Normálně bych se s nikým jen tak nebavil, ale jeho úsměv mě k tomu povzbudil.
,,Um...ahoj," hlesl jsem, a pokusil se aspoň nějak usmát.
,,To je teda psí počasí, co? Já jsem Williem, a ty?" Představil se mi, a nabídl mi ruku.
,,Oswald...Oswald Černý," řekl jsem jen, a potřásl si s ním.
Asi si se mnou chtěl ještě povídat, ovšem již pomalu přestávalo pršet. Jistě spěchal, třeba do práce.
,,Už musím běžet. Snad se zas někdy uvidíme, čau!" Usmál se naposledy, a rozešel se pryč. Jen jsem mu zamával.
   Večer, když jsem se snažil zase marně usnout, jsem nedokázal přemýšlet nad ničím jiným než tou chvilkou v parku. Williem...
A ten jeho milý úsměv. Kdo by se na mě usmíval? Vždyť nejsem nikdo kdo by za toto gesto stál. Možná...možná bych ho měl potkat znovu. Vidět ten krásný milý obličej, co mě potěšil, víc než cokoliv v poslední době...
   I přesto že nenávidím být venku, mezi lidmi, začal jsem denně chodit do parku. Většinou jsem jen tak posedával na lavičkách, a sledoval záhony s kvítím, či malebné malé jezírko s kachnami, doufaje, že půjde náhodou okolo, a zase se se mnou pustí do řeči. Bohužel, nestalo se tak dva týdny. A nedivím se. Já mám smůlu vždy, a stejně si vidět ho znovu ani nezasloužím. Postupně jsem od snažení ho vidět upustil.

   Zubaté slunce vrhalo stíny na chodník. Nebýt dost silného, studeného větru, byl by to hezký den. Tedy, pro ostatní lidi. Mě ten severák štval, neustále mi sfoukával vlasy do očí, bral rukávy bundy, a noviny co jsem si vzal ze stánku mi uletěli už dávno. V ruce jsem dřímal dvě plné tašky, vracel jsem se zase domů z obchodu, a moje nálada byla hold v bodu mrazu. Myšlenkami jsem už byl doma, a spal. A nebyl jsem jediný nedávající pozor. Kdosi do mě silně vrazil, a já spadl na zem.
,,Dávej pozor, debile!" Vypěnil jsem, a sbíral se zas na nohy. Nákup byl všude po zemi, bohužel mi spadly i brýle.
,,Omlouvám se- Oswalde?" Ten hlas...
,,Oh, to jsi ty, p-promiň za to...ehm...Č-čau Willieme!" Ihned jsem změnil náladu, a usmál se, jak jsem jen mohl. Pousmál se, a jen mávl rukou, že nadávka nevadí. Klekl si na zem a začal mi pomáhat vše sesbírat.
,,M-moc děkuji. Rád tě zas vidím," mluvil jsem až moc rychle, měl jsem v hlavě mnoho myšlenek, a nevěděl jsem co říct první. Do ruky se mu dostaly mé brýle, opatrně mi je podal. Konečně jsem ho viděl nerozmazaného. Podle všeho si šel zaběhat, i když bylo podle mě celkem chladno, měl na sobě jen světle modré tričko a kraťasy. Asi si všiml že ho sleduju, jen se zas pousmál, a zas se zvedl na nohy.
,,Byl jsem si zaběhat. Udržuju si kondici před závody co budou v létě," Zdůvodnil, ,,Pracuju jako trenér, pokud bys chtěl tak-"
,,Ne, díky," zamumlal jsem, byl jsem hypnotizovaný jeho pomněnkovýma očima. Jako dvě studánky uprostřed lesa...
   Začali jsme se vídávat vcelku často. Byl jsem s ním a jeho partou přátel i na pár výletech, ovšem s ostatními jsem se moc nebavil. Celou dobu jsem měl oči jen pro něj.