Následujících několik dní jsem tvrdě trénovala, přestože jsem měla několikrát chuť se na to všechno vykašlala. Nešlo to vůbec podle mých plánů. Vlastně ani nevím, co jsem čekala. Nejspíš jsem se extrémně přecenila, protože Aiden mě hned druhý den srazil nohama pevně k zemi. Řekl mi, že nemám mít hned ze začátku velké očekávání. Hlavně proto, že já nikdy v životě bojovat nepotřebovala. Uměla jsem sotva používat vlastní pěsti, natož zacházet s nějakou zbraní. Neměla jsem výhodu, jako jiní démoni, kteří žili v podsvětí a uměli své schopnosti ovládat. Neměla jsem proto tušení, jak používat svoje schopnosti. Já ani netušila, co všechno vlastně dokážu. Musela jsem se tedy smířit s tím, že budu muset začít úplně od nuly. Po malých a jednoduchých krůčcích se dopracovat až k nejlepšímu účastníkovi her. Jenže do toho jsem měla ještě daleko. Musela jsem uznat, že měl Aiden pravdu. Opravdu jsem o sebe měla příliš přehnané a zkreslené mínění. Štvalo mě to... ne, já byla totálně vytočená. Taky jsem ten večer převrátila celý svůj pokoj vzhůru nohama, jak jsem házela vším, co mi přišlo pod ruku o protější zeď. Jenže já nebyla naštvaná na Aidna. Vlastně byla... ale ne kvůli mé neschopnosti. Měla jsem vztek sama ze sebe a on to pak dovršil tím, jak mě vytáčel během tréninku. Jeho uštěpačné poznámky, křičení po mě a mlácení mnou o zem, mi jen přilévalo olej do ohně.

Nehodlala jsem se ale tak snadno vzdát. Proto jsem se po společné večeři se spolužáky, kteří mě nenávidí a věčně zamračeným Luciferem, fakt jsem začínala mít pocit, že mu někdo při souboji zarazil tyč do zadku, kvůli jeho věčně strojeného a nasraného výrazu, rozhodla jít dál trénovat. Většina studentů si užívali dalšího z mnoha večírků, zatímco já šla cvičit. Snažila jsem se dát do toho všechno. Už jsem neuměla skoro dýchat. Ruce i nohy jsem měla sedřené a na těle několik řezných ran. Nic z toho mě ale nemohlo odradit od toho, v mém tréninku pokračovat. Potřebovala jsem vyhrát... musela jsem. Závisel na tom můj život a to doslova. Nechtěla jsem si ani představovat, co všechno by si pro mě král vymyslel, aby mě, co nejvíc srazil na dno. Plazit se před ním a líbat jeho královské nohy, by v onom případě bylo nejmenší zlo. Snaha se tomuhle vyhnout mě jen více a více motivovala a poháněla.

Dřela jsem. Makala jsem na sobě tak tvrdě, jak jen jsem dokázala. Spánek jsem omezovala jen na nezbytně nutnou dobu a všechen svůj volný čas věnovala tréninku. Cvičila jsem s každou zbraní, kterou cvičiště nabízelo, včetně těch mých vlastních. Trénovala jsem své schopnosti, snažila se přijít na to, co vlastně dokážu a jak to ovládat. Aiden sice říkal, že pro hry, nám budou naše schopnosti odebrány, ale i tak bylo dobré vědět, čeho všeho jsem schopná. Aiden mi neustále kladl na srdce, abych při hrách využívala nejen svou sílu, ale hlavně svou hlavu. Inteligence, důvtip i intriky se mi mohou během her hodit. Zkoušela jsem si souboje beze zbraní i s nimi. Snažila jsem se naučit všechno, co by mi mohlo pomoct hry vyhrát, ale s tím zatraceným šutrem se mi pořád nedařilo pohnout. Uběhl už víc jak týden, od toho, co jsem s tréninkem začala a ten kus balvanu stál pořád na svém původním místě. Osmého večera už můj pohár trpělivosti přetekl. Skoro jsem se to, kvůli tomu debilnímu kamenu rozhodla vzdát. Zadýchaně jsem se o něj opřela oběma rukama, hlavu sklonila k zemi a zavřela oči. Vztek pomalu ale jistě přebíral kontrolu nad mým tělem. Zuřila jsem, protože už mě to přestávalo bavit. Několik dnů plných tvrdého tréninku, neustálých ran a pádů k zemi... a k čemu to bylo? Nedokázala jsem ten kámen posunout ani o milimetr. Snažila jsem se uklidnit, ale nešlo to. Ten hněv a zloba naprosto přebrali kontrolu nad mým tělem i chováním. Z plných plic jsem se zuřivě rozkřičela a začala do toho kamene bušit a kopat, ze všech svých sil. Přestala jsem racionálně přemýšlet a nechávala se unášet svými emocemi. Chrlila jsem ze sebe spoustu nadávek a kleteb. Je to přece tak jednoduché, jenom chytneš ten řetěz a zatáhneš. Tahle slova mi Aiden opakoval posměšně několikrát a já měla sto chutí mu za ně rozdupat obličej. Nakonec, když už můj vztek dosáhl nejvyšší míry, jsem uchopila do ruky řetěz přibitý ke kamenu. Znovu jsem tu větu pronesla nahlas s notnou dávkou ironie a pro náznak svého opovržení zároveň silně škubla s řetězem. To, co se stalo mi naprosto vyrazilo dech a já jen zůstala stát s pusou dokořán. Ten šutr se pohl! Ne o milimetr, ani o centimetr. Regulérně se posunul z místa za mými zády, až do mého zorného pole, kde se roztříštil o nedalekou skálu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Konečně jsem to dokázala, a to jen díky svému vzteku. Znamenalo to, že mám ještě nějakou šanci na vítězství a rozhodně jsem ji hodlala naplno využít!