Dívala jsem se na svůj odraz v zrcadle a pořád nedokázala zpracovat, že se to vážně stalo. Ještě před pár minutami jsem seděla v temnotě a teď mě konečně čekala svoboda. Pokud se tak tomu ovšem dalo říkat. Měla jsem se stát další ženou Krále pekel, pro mě to bylo ale pořád menší zlo, než hnít v té díře. Nesnášela jsem to tam. Bylo toho tolik, co jsem nesnášela. Po celé ty roky... století... tisíciletí, co jsem tam musela trčet, ve mě všechen ten vztek a zloba rostly, dokud jsem kompletně nezahořkla. Udělali ze mě někoho kým nejsem, tvrdili, že jsem zlá a zákeřná. Bylo vlastně tolik báchorek a pomluv, které o mé osobě kolovaly. Teď jsem stála před zrcadlem, koukala na svůj sedřený, špinavý obličej a rozcuchané černé vlasy. Černé, jako uhel. Tohle už nebylo mé staré já. Žena, která měla být chloubou Země, Pekel i Nebe. Poslušná ženuška. Blonďatá, něžná dívka. Teď se o mě říká přesný opak. V mém zatracení jsem své srdce zatvrdila, a taky se stala démonem. Proč tedy nebýt někým, za koho už mě stejně všichni mají.

"Paní nechcete si raději pro první setkání s naším Pánem obléknout šaty, které vám byly vybrány?" Předstoupila přede mě jedna z démonek s hlavou sklopenou k zemi.

Nedokázala se mi ani podívat do očí. Takhle to totiž chodilo. Ti kdo neměli královskou krev, byli pro ostatní podřadní a jen se těch z vyšších vrstev báli, ať už to byli démoni, andělé nebo obyčejní smrtelníci. Všude to bylo stejné. Já teď díky smluvenému sňatku měla patřit do vyšší vrstvy a přesto jsem pro ty nahoře pořád byla, jako póvl. Slyšela jsem, jak pekelný král jedná se svými ženami a ani trochu se mi to nelíbilo. Povrchního zacházení a buzerace jsem si užila dost s mým prvním mužem, nechtěla jsem to zažívat znovu. Jenže jsem neměla na vybranou. Abych se dostala ven z mého vězení, jsem musela souhlasit. Tehdy jsem detaily neřešila, já byla ráda, že je konec. Až teprve teď to na mě všechno dolehlo a já si začínala dělat starosti s tím, co bude. Nebudu ale rozhodně znovu někomu dělat poslušnou hračku... znovu už ne.

Démonka se na mě vyděšeně podívala, když jsem ji rázně sdělila, že si budu dělat to, co já chci, ale nic neřekla. Bylo mi jasné, že není zvyklá, aby králi kdokoliv odporoval a ještě k tomu jedna z jeho žen. Nejen, že to bylo proti pravidlům, taky to bylo něco, co tady nikdo nehodlal tolerovat. Jenže mi to bylo jedno. Už jsem se nechtěla nikomu podřizovat. Hodlala jsem si stát za svým rozhodnutím i názorem.

Po celou dobu cesty k trůnnímu sálu jsem se snažila udržet vážnou tvář. Všichni na mě zírali, někteří si mě prohlíželi zaujatě, jiní zase vysílali vražedné pohledy. Každopádně jsem pro ně byla, jako atrakce.

Zrovna jsme kráčely hlavním sálem. Na pravé straně seděla na kožených sedačkách skupina démonů a stejně, jako ostatní na nás nepokrytě zírali. Jen jeden z těch pohledů byl intenzivnější, jako by mi chtěl vypálit díru do hlavy, a možná se o to i pokoušel. Nemusela jsem žít v pekle, abych dokázala rozpoznat bratra a rádce mého budoucího manžela. Malvos byl jedním z těch, kteří nebyli z mého pobytu v pekle zrovna nadšení. Mi to bylo ale srdečně jedno. Nezáleželo mi ani trochu na tom, co si ostatní myslí. Bylo jedno, co si myslí i samotný Malvos a dokonce mi nezáleželo ani na názoru krále. Jediný pro mě důležitý názor, byl ten můj samotný. Hlavně proto, že se mě na něj nikdy nikdo nezeptal. Nechtěla jsem na to ale myslet. Čekalo mě setkání s králem a přesně v tu chvíli se mělo ukázat, jak bude můj pobyt v pekle pokračovat. Zastavily jsem před velkými a mohutnými dveřmi, vedoucími do trůnního sálu. Démonka, která mě dosud doprovázela, zmizela a já tak zůstala stát na místě sama. Tedy skoro sama, když nepočítám strážné hlídající vstup.

To, že je vzdorování vládci pekla naprostá šílenost, mi nikdo říkat nemusel. Vždyť už jenom to, co se stalo s Adamem a nebeskými bytostmi, mi zajistilo dost krutý trest. Co horšího mi mohl udělat on? Zabít mě? Tak ať, je to pořád lepší, než být navěky uvězněná v samotě a temnotě. Mučit mě? Lepší cítit bolest, než necítit nic. Ať už by mi udělal cokoliv, byla jsem se svým trestem už teď smířená. Nehodlám se už nikomu znovu podřizovat a zacházet se mnou, jako s kusem hadru. I tak mě sžíral nepříjemný pocit a strach ze setkání s pekelným králem.

Dál jsem se tím nechtěla zabývat a místo toho pokynula strážím, aby mě vpustili dál. V trůním sále se nacházela velká spousta démonů a jiných pekelných stvoření. Uprostřed na obrovském trůnu seděl sám král. Několik století jeho života a různé války sena jeho vzhledu už značně podepsali, ale i přesto, vypadal pořád velmi pohledně a zároveň působil děsivě. Královská koruna usazená na lehce prošedivělých, černých vlasech, mezi dvěma obrovskými zahnutými rohy. Pronikavé a krvelačné oči bestie. Na sobě měl košili, přičemž mi přišla jako úplně zbytečný kus oblečení, jelikož jí měl stejně rozepnutou, a tak mu odhalovala celou hruď, pokrytou silnou vrstvou chlupů. Kolem něj na zemi seděly jeho další manželky, oblečené jen do pár titěrných kousků látek, odhalující větší část jejich těl. Všechny jen bez emocí, jako kamenné sochy hleděly před sebe a snad ani nemrkaly. Hnusila se mi myšlenka, že od teď bych měla být jednou z nich.