Dalším místem her, bylo lávová řeka a jediná cesta vedla přes ní. Nebyla žádná "loďka", žádné plavidlo, prostě nic na něm bychom mohli řeku překonat. Nemohli jsme si pomoct ani schopnostmi, které nám byly odebrány. Jediná možnost, jak se dostat na druhou stranu byly betonové kry, které po řece pluly. Pekelná láva, je smrtelná i pro nás a překonávání téhle řeky proto není žádná legrace. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila, že naše řady značně prořídly. Lucifer a jeho parta idiotů k mé smůle všichni přežili a pokračovali v cestě k cíli. Zavrtěla jsem hlavou a stejně, jako oni, se vydala kupředu. Zrovna jsem se chystala rozběhnout a skočit na první betonovou kru, když do mě jeden z nebeských strčil a já se jen tak, tak stihla vzpamatovat, najít rovnováhu a nespadnout do žhnoucí lávy. Naštvaně jsem zavrčela a vydala se za ním. Jemu se ovšem má přítomnost nelíbila a začal se semnou přetlačovat. Využila jsem veškerou svou sílu, abych do něj strčila a k mému překvapení se mi podařilo ho ze kry shodit. Spadl do lávy a během sekundy se začalo jeho tělo škvařit až nakonec shořelo na popel. Do hlavy se mi vryl jeho bolestný výraz v obličeji, když umíral. Zprvu jsem byla vyděšená z toho, že jsem někoho zabila a musela jsem to chvíli vydýchávat. Jenže jsem neměla čas se tím zaobírat. Lucifer už byl skoro za půlkou a mi tak unikala šance na výhru. Rychle jsem se proto dala do kupy a s novou dávkou bojovnosti, se vydala kupředu. Běžela jsem, přeskakovala z jedné kry na druhou až jsem dohnala další hráče. V jedné nestřežené chvíli se na mě vrhl další protihráč a tentokrát se dokonce nebál použít zbraň. Vytřeštila jsem na něj oči, když jsem si ho v poslední sekundě všimla a rychle uhnula. Vzápětí jsem vytasila své dvě dýky a začala se bránit. Jedna noha mi podklouzla a já tak skončila ležet na zádech. Chvíli jsem se spolu rvali. Já se snažila vykrývat jeho útoky a on se mě snažil zasáhnout do nějaké z mých slabých míst. Když jsem se po jednom dobře mířeném úderu, který ho na chvíli ochromil, snažila vyškrábat opět na nohy, se na mě znovu vrhl a mi jedna noha podklouzla až jsem skončila ležet na břiše, obličejem jen pár milimetrů od lávy. Vítězný smích mého protivníka mě natolik vytočil, že jsem se rychle otočila a prudce ho kopla do břicha, až skončil stejně, jako jeho předchůdce spálený na prach.

Konečně jsem měla možnost se dopracovat až na konec řeky, kde se nacházela vysoká skála na kterou bylo potřeba vyšplhat. Bez dalšího zaváhání jsem se vydala vzhůru. Rukou se zachytávala o jeden výklenek vedle druhého. Nohou se jistíc o ty další. Stoupání mi šlo pomalu, ale postupně jsem nabrala slušné tempo. Pokračovala jsem aniž bych se ohlížela a myslela jen na to, že musím vyhrát. Není jiná možnost. Nemůžu se vrátit poražená. Nechci a nemůžu být hračkou krále. Nechtěla jsem dopadnout, jako máma. To mě namotivovalo k tomu, abych přidala. Už jsem byla skoro nahoře, když se před mým obličejem objevila mužská ruka.

"Pomůžu ti," ozval se nade mnou hluboký hlas. Věnovala jsem Luciferovi zamračený pohled a nedůvěřivě se znovu podívala na jeho ruku.

"Díky, ale nechci," zavrtěla jsem hlavou a chtěla pokračovat dál.

"Ale no tak, mi přece můžeš věřit," věnoval mi jeden z jeho křivých úsměvů, ze kterých šli ostatní dívky do kolen. Já se ale jen více zamračila.

"Tak to sotva," odsekla jsem hned po tom, co se mi povedlo zachytit se oběma rukama za okraj vrcholu skály.

"A víš ty co? Vlastně máš pravdu," rozšířil svůj úsměv a než jsem se stihla vzpamatovat, dupl mi Lucifer prudce nohou na obě ruce, takovou silou, až mě to donutilo se pustit.

Padala jsem dolů, vstříc lávové řece pode mnou. Snažila jsem se o něco zachytit, až se mi nakonec povedlo pravou rukou chytit za jeden z výčnělků skály. Bolestně jsem zasyčela, když jsem si bok sedřela o její ostré hrany. Sáhla jsem si za opasek pro jednu ze svých dýk a zabodla ji do kamene přede mnou. To samé jsem pak udělala i s druhou dýkou. Postupně jsem se znovu vydala šplhat na vrchol, zabodávajíc přitom své dýky do kusu skály s hodně nasraným výrazem ve tváři. Tohle mu nedaruju! Já toho hajzla zabiju! Hněv ve mě rostl a bublal. Prostupoval mým tělem buňku po buňce. Musela jsem připomínat sopku, která každou chvíli exploduje. Což vlastně nebylo daleko od pravdy. Když se mi konečně podařilo vyšplhat na vrchol a dostat se na vršek skály, mohla jsem si zhluboka oddechnout. Po Luciferovi ani jeho kumpánech nebylo nikde ani stopy. V tu chvíli mi to ale bylo jedno.

Přímo přede mnou se nacházela jeskyně posetá tisíci krystalů a drobných diamantů. Pohled na ni byl opravdu okouzlující. Jenže samotná jeskyně už tak přívětivá nebyla. Uvnitř si každý její návštěvník prožíval své osobní peklo. Dodnes nikdo pořádně neví, co vlastně jeskyně svým návštěvníkům ukazuje. Jednomu ukázala budoucnost, dalšímu zase minulost. Jinému třeba dala okusit vzpomínky a pocity jeho oběti. Ať už to bylo jakkoliv, donutila jeskyně své oběti trpět. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se dovnitř. Netušila jsem, co mě čeká, co pro mě bude mít připravené. Stěny jeskyně byly hladké a v prvních chvílích jsem v nich spatřila jen svůj odraz. Jenže to se začalo během dalších sekund měnit. Viděla jsem v nich svou matku. Zprvu bych ji ani nepoznala, jelikož měla blond vlasy, ale ten obličej bych rozpoznala kdekoliv. Vypadala ztrápeně a v další chvíli jsem se tak i já začala cítit. Pak se na scéně objevil muž. Připadalo mi, jako bych tu událost prožívala s nimi. Cítila jsem to stejné, co v tehdy v té chvíli cítila i má matka. Už v prvních vteřinách mé tělo pohltilo strach a děs ohledně toho, co v té vzpomínce uvidím.