Následující týden na akademii byl stejně strašný, jako můj první den v ní. Hotové peklo. Občas doslova. Mý "skvělý" spolužáci si dávali opravdu záležet na tom, aby mi můj pobyt "zpříjemnili". Snažili se mě srazit na kolena. Připravit mě o rozum, srazit na dno. Doufali, že se jim povede mě zlomit. Chtěli mě takhle vystrnadit z akademie. Dostat mě pryč. Jenže to se přepočítali. Já pořád zůstala a ani jsem se nikam v nejbližší době nechystala. Ne, tu radost jim neudělám. Nedopřeju jim to zadostiučinění. Mě jen tak lehce nezlomí. Můžou mi podpalovat a ničit věci. Můžou mě srážet k zemi. Klidně ať mi nadávají. Nedám se! Ke konci týdne jim to taky začalo docházet. Že vyhnat mě pryč, nebude tak jednoduché. Jediný, kdo si stále držel tempo i sílu svých "útoků" na mou osobu byl Lucifer a jeho parta. Hlavně Agrath si v tom až příliš libovala a náležitě si mé ponižování užívala. Mrcha.

Nenávist ze strany mých spolužáků, ale nebyla jedinou věcí se kterou jsem se musela potýkat. V polovině týdne jsem začala mít pocit, jakoby mě někdo sledoval. Kam jsem se hnula, tam jsem na zátylku cítila mravenčení a něčí pohled. Stačilo, že zástupce Kayne se za mnou plížil, jako přízrak. Skrýval se za sloupy, nápadně často se promenádoval po chodbách a kam jsem se hnula, tam byl i on. Sledoval mě. Měla jsem ho neustále za zadkem. Z počátku to byla legrace. Schválně jsem vydávala do různých zapadlých koutů akademie a hrála s ním "na honěnou". Každou takovou chvíli jsem se snažila vymyslet nový, vynalézavější a originálnější způsob, jak se mu vytratit z dohledu a jeho nasraný výraz za to opravdu stál. Jenže když se to začalo stávat pravidlem a on mě den za dnem sledoval a hlídal na každém kroku, začalo mě to vytáčet. Připadala jsem si, jako uvězněná. Někdy jsem mívala pocit, že ani nemůžu volně dýchat. Měla jsem na akademii nastoupit, jako studentka. Učit se magii, historii a boj. Místo toho jsem si tam připadala, jako ve vězení. Zavřená, hlídaná a tyranizovaná. Skončila jsem skoro stejně, jako má matka. Jenže ona byla sama. V temnotě. Jen se svými vlastními myšlenkami. Neměla tušení jestli ještě žiju, kde je mi konec nebo, co se mi stalo. Musela těmi myšlenkami a představami trpět. Co když už máma taky nežije? Třeba ji po pár letech v temnotě zabili. Ta myšlenka mě zasáhla víc, než bych chtěla.

Se svým podezřením ohledně toho, že mě někdo už delší dobu sleduje jsem se nakonec svěřila Aidenovi, který, ačkoliv jsem o to zpočátku vůbec nestála, mi dělal jako jediný společnost. V podstatě se ode mě odmítal hnout, což bylo na jednu stranu milé, ale na tu druhou značně otravné. On to moc dobře věděl. Hned se nabídl, že mi pomůže tu "záhadu" vyřešit, ale ani on jako stín, který je předurčen k tomu, pohybovat se nepozorovaně, nedokázal mého "pozorovatele" vypátrat.  Pokud to nezjistil ani on, já neměla nejmenší šanci. Dohánělo mě to k šílenství. Byla jsem přesvědčena, že to není nikdo z mých spolužáků. Dokonce jsem přemýšlela, jestli je to vůbec někdo ze školy. Nepřekvapilo by mě už vůbec nic. Měla jsem už ve všech říších tolik nepřátel, že by se za ně nemusel stydět ani ten největší zloduch, a to jsem ještě ani nic neudělala. Vysloužila jsem si to jen tím, komu jsem se narodila. Smutné. Už jsem si tolikrát pohrávala s myšlenkou, jestli jim nedat skutečný důvod k tomu mě nenávidět. Ukázat, že umím být taky zlá a proradná mrcha. Třeba i horší než matka. Jenže k čemu by mi to nakonec bylo? Tolikrát jsem snila o pomstě. O tom, že mámu vysvobodím. Otázku však zůstává, povedlo by se mi to? Nezhoršila bych to jen? Protože, když vypustíte skutečné zlo, temnotu, už to nejde zastavit.