Chci letos udělat mému tátovi radost a k jeho padesátým narozeninám mu udělat bezvadný dort. Nevadí, že péct ani vařit neumím, nějak se to zvládne.

Moje nadšení z toho, udělat aspoň jednou za rok někomu radost, mne neopouštělo ani tehdy, když jsem se procpávala obchodem, který byl plný důchodců kvůli slevám, které byly každý týden ve čtvrtek - já bych ty slevy zakázala, pak se tu nedá hnout ani na krok, když staří lidé do vás neustále bourají nákupními košíky a nadávají na vás.

Ale zvládla jsem dokonce i tu obrovskou frontu u pokladny. Nechápu, proč byla otevřená jen jedna pokladna, když fronta byla skoro až u masa, což je pomalu na druhé straně obchodu a prodavačka nestíhala markovat zboží, ale o příběhu z obchoďáku jindy.

U jedné z mnoha tašek, které jsem domů nesla, se mi utrhlo ucho, přesto moje osoba došla v pořádku a bez zranění domů, což je až pozoruhodné.

Vše jsem ihned vybalila a pustila se do ořechového dortu, který má můj táta moc rád. Nezapomněla jsem si k tomu pustit i mou nejoblíbenější kapelu The Beatles a jejich album help, které miluju ze všech nejvíce.

Forma, 130 gramů másla, osm vajec, 280 gramů krupicového cukru, 100 gramů hladké a hrubé mouky, 100 gramů mletých vlašských ořechů, 100 gramů nahrubo mletých ořechů a nakonec 100 mililitrů pomerančového likéru na pokapání konečného korpusu.

Obalila jsem dortový ráfek pečícím papírem. Všechny ingredience jsem smíchala, následně i vliva do formy a nechala to péct ve vyhřáté troubě. Přitom začala hrát samostatná písnička Help, kterou jsem si začala ihned zpívat.

Moje ohlá zádíčka se narovnala, abych mohla začít připravovat čokoládový krém, který budu potřebovat k dodělání dortu pro mého tátu. Šikovné ručky si vyndaly mísu a začaly připravovat indgredience na čokoládový krém, ale v kuchyni se mi najednou objevil černý kouř. Začala jsem se dusit.

"Panebože, proč mi ten korpus musel bouchnout v troubě?!" pomocí utěrky jsem otevřela troubu, avšak moje snaha o základ dortu byla v pořádku.

'Co se děje?' Problesklo mi v tu dobu hlavou a já se ihned otočím.

Začala jsem ječet - co dělá cizí chlap v mém domě?! Chytila jsem nejbližší pánvičku, zatímco se neznámí muž rozhlížel, aby zjistil, kde je a co tu dělá. Já k němu potichoučku přistoupila a pozvedla ruku, abych ho praštila, následně tohoto muže předala policii bezbraného, ale muž se ke mně otočil a donutil mne nějakým zázračným způsobem tu pánvičku pustit. Opět jsem začala ječet, na to se i on rozkřičel. Celá tahle situace mi připadala jako z filmu - omylem je vyvolán duch, následně oba začnou ječet a nakonec se celá situace vysvětlí. Jenže, co když se mi to jen zdá?

"Kdo jsi?!" couvala jsem od něj a přitom nenápadně chtěla vzít do ruky nůž pro případ, že by na mě chtěl zaútočit.

"To není dobrý nápad," promluvil hlubokým hlasem a já se jen podivila nad tím souhrnem náhod - čte mi snad myšlenky? - nicméně, on se začal ke mně přibližovat, "jmenuju se Dean," usmál se krásným úsměvem, já jen pokroutila hlavou, jeho zelené oči upřel na mě, "dostala jses k věcím, které nikdo neměl číst. Jsem tu proto, abych ti vymazal paměť."

Já se na něj dívala vyplašeně, netušíc, o čem to mluví. Nemyslí snad tu knihu, kterou jsem objevila v knihovně? Tu o démonech?

Mám zatajený dech a jen před ním ustupuji, aby mi neublížil. Stále je to cizí člověk, který řekl, že mi musí vymazat pamět jen kvůli jedné knize.

Bála jsem se, moje záda narazila do zdi kuchyně a já věděla, že jsem v háji, on toho jen využil. Bleskurychle ke mně přiskočil a něco provedl. Já zavřela oči a padla na zem, kde jsem nehybné ležela.

Probudila mě až moje kamarádka. Nepamatovala jsem si vůbec nic.

"Co se ti stalo? Jsi v pořádku?"