,,Vítěz neexistuje... Ale pro nás jsi jím ty."
Toto byla poslední slova mé rodiny, než mě Vyzyvatelé hrubě uchopili za paži a táhli bez slitování pryč.
Nebránila jsem se. Nemělo to cenu. Bylo mi jasné, že je opravdu vidím naposledy.

Myslela jsem, že se rozbrečím. Ale mé podvědomí si vsugerovalo myšlenku, že jakmile projevím slabost, stanu se zářící terčem. Budu chudáčkem, kterého budou sledující litovat, jak je nemožný.
Emoce, to je to, s čím si Vyzyvatelé hrají. Chtějí vás vidět na dně se slzami v očích a bezmocí.
Ale mě tak snadno neprolomí.

Bylo mi nanejvýš jasné, že už teď jsem ze všech stran prošpikovaná pohledy desítek skrytých kamer. Budou mě sledovat neustále. Už teď můj obličej s několika dalšími vidí diváci po celém světě. Nehledají si své oblíbence. Sázejí se, mnohdy i o velké jmění, kdo vypadne jako první. A samozřejmě, když uvidí brečící dívku odtrženou od rodiny, volba je pro ně jasná. Sázkové kanceláře si mastí kapsy a Vyzyvatelé profitují z obrovského příjmu.

Představa být odtržena od světa. Nevědět nic o rodině, kamarádech, nikdy nevidět technologii. Toto je patrně naposledy, kdy jedu autem. Jak nečekané, že mě hodili na zadní sedadla a řidiče ode mě odděluje tlustá, pro jistotu neprůhledná mříž. Skla jsou dokonale zatmavená. Už teď si připadám jako v cele. Vozidlo se  pomalu rozjede. Něco jako bezpečnostní pásy zde očividně neexistuje. Hned v první zatáčce mě oddstředivá síla odmrští na druhou stranu. Nejenomže, že nevidím kam jedeme, ale také ani netuším, kdy přijde další změna směru. A tak se stane, že už po třetí zatáčce mám dost přesvědčivý pocit, že obsah mého žaludku skončí na mřížích. Asi tuto situaci neberu příliš vážně, když mi myslí proletí myšlenka, že by zvratky mohly být žíravina.

Při té představě se pousměji. Je potřeba se snažit myslet pozitivně, aby mi ze všeho dokonale nehráblo.

Tolik lidských příběhů...

Vzpomene si na konci někdo na ten můj?