Nezbývalo mi příliš dní. Počítala jsem hodiny, které jsem směla strávit ve svém domově se svojí rodinou, než si mě vyzvednou a nadobro mě odvezou.
Dopis mi poslali před týdnem. Stále ležel otevřený uprostřed stolu a upírala jsem na něj pohled ze své postele, odkud jsem jej sledovala se skříženýma nohama a zaťatýma pěsťma.
Nevěděla jsem, na koho jsem naštvaná víc. Jestli na sebe, že jsem svoji inteligenci až příliš projevila nebo na Vyzyvatele, že z tolika miliard lidí museli vybrat zrovna mě. Nejspíš se jednalo o kombinaci obojího.

Měla jsem o dva roky mladšího bráchu, Tommyho.
Je to nepopsatelný pocit vědět, že ho nikdy neuvidím. Budu se s ním muset nadobro rozloučit. Stejně jako s rodiči a přáteli.

V dopise stálo, že si mohu dle vlastního uvážení vzít předem určený a batoh plný věci. Nesmělo se ovšem jednat o zbraně, léky, ani o jídlo či pití.
Bylo těžké se rozhodnout, co si vzít. V několika věcech jsem měla jasno. Batoh nebudu mít přecpaný. Musí se mi tam vejít i jiné, později získané věci.
Kompas jsem byla rozhodnutá si vzít, stejně jako baterku a několik baterií do ní. Následně prázdnou láhev na vodu, filtry. Pěti metrové lano, které zabíralo podstatnou část batohu. Zápalky a křesadlo. Protiskluzové rukavice.

Ale i tak, v batohu mi zbývalo podezřelé mnoho místa a já se stále snažila, stejně jako teď, usilovně přemýšlet, co bych ještě mohla potřebovat nebo naopak odebrat. Čím lehčí batoh, tím rychlejší útěk. 

Začala jsem každý den běhat a skákat. Kličkovat mezi stromy a šplhat po nich. Mohlo by se to přeci jen hodit.
Byla jsem rozhodnutá tedy, že do stepi ani nevstoupím. Má maličkost by byla viditelná na kilometry daleko. Močály by byly super, kdybych je měla perfektně prozkoumané a věděla, kama můžu chodit, přičemž můj soupeř nikoli. Lákal mě les, ale bylo mi jasné, že tam se bude hemžit nejvíce protivníky.
Uvažovala jsem nad horami. Strmé srázy a chladno mnoho méně zdatnějších lidí odradí. Naopak tam se budou pohybovat ti silnější. Problém byl, že se tam mohli zjevit hráči od 10 do 60 let a já jen těžko mohla odhadovat jejich myšlení a  předpovídat jejich rozhodnutí.

Čím déle jsem plánovala taktiku mého přežívání, tím mi bylo jasnější, že až mi půjde o život, na nic takového si ani nevzpomenu.
Ale zásadní bylo rozhodnout se, jestli budu sama nebo s někým vytvořím frakci, tedy skupinu se spoluhráči, kterých však nesmí být větší počet než dva, při mé maličkosti tři. Jenomže, jak mu vysvětlit, ať mě nezabíjí? Dá se vůbec někomu v této hře věřit?

Můj pohled znovu spočinul na rozevřeném dopise.
Toto vše pouze k pobavení lidstva.
Všechny zmařené životy...

Tiše jsem zasténala. Bylo mi jasné, že zemřu. Zásadní otázka ovšem byla kdy.
Ale nemělo cenu nad tím spekulovat. Až nastane můj čas, tak nastane. Ne dřív, ne později. Jednou určitě.
V ten moment jsem vystřelila ze svého místa na posteli, kde jsem seděla bezmála hodinu a v mžiku jsem popadla kapesní nůž s dřevěnou rukojetí.
Říkali žádné zbraně v batohu...
Kdo taky říkal, že ji tam budu mít?

Byla jsem rozhodnutá, že ji do hry propašuji za každou cenu. Přinejhorším mě zabijí. S tím už jsem byla plně smířená. Ale hlásek v mé mysli mi napovídal, že před začátkem mého vstupu do hry to nenastane. Přišli by o jednoho účastníka, což znamená méně akce v samotné hře. A to nehodlali dopustit.

Kalhoty již visely nějaký čas na židli u mého stolu. Podteplené, ale zároveň vzdušné a lehké. S mnoha prostornými kapsami a přeskami na uchycení rozličných předmětů. Dominovala jim tmavě hnědá barva, ze vnitřní strany byly okrové. Doufala jsem, že v této barvě budu alespoň trochu nenápadná.
Pod kalhotami byla nepromokavá, tmavě zelená šusťáková bunda.
U dveří od mého pokoje se povalovaly trekové boty černé barvy s různorodou podrážkou, která, jak jsem doufala, by mě měla udržet i na kluzkém či strmém povrchu.
Nevěděla jsem, co se stane, když se mi nějaká z věcí zničí. Pochybovala jsem, že dostanu novou... Možná proto jsem do svého batohu přidala i jehlu s dvěma špulkama černých nití. Pochybuju, že se mi někdo podaří zabít jehlou. I když, uškrtí tenkou nití by se bezpochyby dalo.

Začala jsem pochybovat, co považují za zbraň a co nikoli. V nouzi si vytvoří zbraň člověk z čehokoli.

Běžela jsem ke skříni a rozevřela ji dokořán.
Jedny teplejší a druhé obyčejné ponožky musí stačit. Dvě bavlněná tmavší trika také. Multifunkční šátek se snad mezi tím vším neztratí. Prostá tmavě modrá mikina skončila s ostatními věcmi pohozená na posteli a přibyla k ní ještě lehká čepice, kdybych se snad vydala do chladnějších sektorů.
Netrvalo dlouho a z kuchyně jsem si vzala i menší misku. Pokud ji nevyužiju, kdykoli se jí budu moci zbavit a vzít něco důležitějšího. Do batohy přibyl taktéž dalekohled.

Během následujících dní  se v batohu až zázračně zjevila nepromokavá plachta a teplá, avšak tenká deka. Nyní jsem měla dojem, že ruksak už nemůže být více přecpaný. Opravdu jsem doufala, že nyní mám již vše.

Bylo by pošetilé si to myslet. Byla jsem plně smířená s faktem, že jakmile se ocitnu v nehostinné divočině, budu se chtít zabít rovnou, když zjistím, co všechno mi k přežívání chybí.

Sedla jsem na strom a opírala se o silnější větev. Byla jsem skrytá mezi zeleným listím třepotajícím se ve větru. Shlížela jsem dolů. Stébla trávy a květy maličkých sedmikrásek mezi nimi. Některé okvětní lístky zbarvené do růžová až fialova vykreslovaly po zeleném plátně nádherné obrazy.

Říká se, že když zemře brouček, na tomtéž místě vyroste sedmikráska.

Když odejde člověk, co on po sobě zanechá?