Až někdy zase řeknu, že na něco nemám čas, kopněte mě do zadku. Protože chvíli poté, co to řeknu, tu danou věc udělám.

Chcete znát recept na katastrofu? Je opravdu jednoduchej, hned vám ho předvedu. Moc toho na něj nepotřebujete, stačí vám jen pár věcí. Připraveni?

Zaprvé: Představte si Quentina, kterýmu je osmnáct a kterej se upsal na pedagogický praxe, na nichž trpěl kvůli nižšímu stupni, a konečně se na ně začal těšit až ve druhým pololetí, kdy ho přeřadili na druhej stupeň.
Viz obrázek.

Máte? Výborně, teď přijde řada na druhý krok, který taky není nijak těžký. Teď toho Quentina šoupněte do 8.C, kam slíbil, že bude chodit, protože jejich třídní je naprosto skvělá osoba, bez níž by už pravděpodobně nebyl na světě, jelikož mu pravidelně vařila čaj, schovávala ho před nasranýma učitelkama a krmila ho čokoládou, dortama nebo chlebíčkama.
Viz obrázek. (Všimněte si, jak mu trochu povadl úsměv.)

Stíháte? Skvěle, už jsme u posledního kroku. Teď už stačí jen poslední ingredience! Zbývá jen k tomu chudákovi, co stojí ve třídě, má nervy nadranc a nervozitou ani neví, jak se jmenuje, přilepit děcko, který na něm bude viset od rána až do konce vyučování, bude ho doprovázet pomalu až na záchod a bude ho celou dobu balit.

Hotovo? Úžasný. Tak teď víte, jak zhruba probíhala moje praxe v 8.C, kde učila paní Lipová a slíbila, že na mě budou její děti hodný. Na jednu stranu měla pravdu. Byly hodný. Až moc...

Tak jako vždy, začátek byl naprosto nevinný. Příchod před osmou ráno, aby se stihly připravit věci na první hodinu, klasika, nic složitýho. Quentinovi se dokonce podařilo se do školy proplížit už v půl osmé s jednou učitelkou, takže ještě před oficiálním otevřením školy. Sice ho ta učitelka nejdřív podezřívala, že je to nějakej cizí element a podivná existence, kterou by měla vyhnat, ale když jí ukázal esemesky od paní Lipový, pookřála a vzala ho dovnitř. (Vtipný fakt číslo jedna: Ta učitelka byla máma mýho tehdejšího spolužáka.)

Q. tedy doběhl do třetího patra, stál před kabinetem a vyčkával. Jitka přišla chvíli po něm, tudíž ho pustila do kabinetu, kde mu uvařila čaj a ptala se, kam půjde dneska. Quentin nadšeně odpověděl, že do 8. C, že se docela těší, protože paní Lipová ty děti docela chválila a slíbila, že ho nebudou nijak trápit. Jitka dodala, že tamty děti jsou fakt hodný, takže se nemá čeho bát. No, co by se mohlo pokazit? myslel si Quentin, když do sebe cpal větrník, který mu Jitka koupila v nedaleké cukrárně. Minuty plynuly, už bouchlo třičtvrtě, takže se z chodby začal ozývat nelidský řev, když studenti dusali po schodech a řítili se do tříd, a paní Lipová nikde.

Nakonec se ukázala, chudák celá udýchaná, pět minut před začátkem hodiny. Slíbila Quentinovi, že na svých hodinách ho nechá v klidu sedět, a pokud sám nebude chtít, nebude ho nutit učit, což samozřejmě Q. přijal s nadšením, protože to pro něj znamenalo míň práce a mohl se na učení lépe připravit. (Je ale nutné podotknout, že Jitka se tomuhle zasmála a upřímně prohlásila, ať si Quentin moc nezvyká, protože na jejích hodinách učit bude, i kdyby se mu chtělo sebemíň.)

Nástup do třídy proběhl sice s menším zpožděním, ale zato úplně klidně a bez problémů. Paní Lipová našeho chudáka normálně představila a oznámila, že u nich teď bude na hodinách až do konce školního roku, pokud se nic nezmění, tak ať se chovají hezky.

Q. si celý spokojený šel sednout do druhé lavice u dveří, protože jinde nebylo místo, vytáhl si papíry i tužky, a při prohlížení žáků kolem zjistil, že jednoho z nich zná. Klučina na něj nadšeně zamával a zazubil se od ucha k uchu. Quentin jen lehce kývnul na náznak pozdravu, jinak se snažil zůstat potichu a nedat najevo, že se s někým z nich kamarádí.

Dělali jednoduchý lomený výrazy, což bylo štěstí, protože když začal zrovna ten klučina, se kterým se Q. znal, říkat, že asi nechápe, co má dělat, mohl za ním náš hrdina dojít a vysvětlit mu to. (Vtipný fakt číslo dvě: Vysvětloval jsem mu to přes krácení pomocí vzorců a ke konci hodiny jsem k vlastnímu překvapení zjistil, že něco takovýho ještě nebrali a dělají to přes vytýkání před závorku, tudíž... jsem ho vlastně naučil novou věc. Ups. Ale pochopil to!) Paní Lipová byla hodná, navíc ji potěšilo, že se to Quentin snaží dětem vysvětlit, takže ho hned po zvonění odměnila tím, že mu uvařila kafe. Jako další totiž měly na řadu přijít jazyky. Konkrétně ruština a němčina.

Q. si cucal kafe, nakonec se vypravil mezi studenty, postával tam ve dveřích a prohlížel si je. Za malou chvilku k němu přišel jeho kamarád ještě s jednou holčinou a začali se ptát, co tam dělá a proč je zrovna u nich.
„Ále, mám praxe a vaše třídní byla tak hodná, že mě sem poslala, jinak bych trpěl u těch malejch dětí."

„A budeš tu s náma i na příští hodinu?" zeptala se nadšeně holčina.

„Jojo, celej den. A takhle každej týden, vždycky přijdu na jeden den."

To ještě Q. netušil, že si na sebe právě upletl oprátku. Děvče se totiž pořád usmívalo a začalo se ptát na hromadu otázek. Spoustu otázek. Tehdy mi přišlo, že se snad rozbil zvonek, protože do mě hučela asi patnáct minut, povídala drby o učitelích i lidech ve třídě, ptala se mě na školu, na kroužky, na kamarády, na to, jestli s někým nejsem. Byl to docela očistec. Ale zvonění mě zachránilo a já zmizel do kabinetu, abych mohl počkat na učitelku, ke který se vetřu.

Přestože jsem tušil, že toho budu litovat, rozhodl jsem se pro navštívení němčiny. Jedním z hlavních důvodů byl fakt, že tam chodilo sedm lidí – zatímco na ruštině jich bylo asi dvacet dva. A sice jsem věděl, že jim nebudu rozumět ani slovo, ale aspoň by si mě nemuseli všímat. Zaplul jsem do třídy, v níž se měl hodina odehrávat, a čekal. Děti dorazily společně s učitelkou, která mě pozdravila, řekla mi, ať si sednu, kam chci, a zahájila hodinu. Německy. Celou dobu mluvila německy. Vím, že probírali nějakou novou látku, dokonce mám pocit, že šlo o takový ty jednoduchý věty na představování. (Jmenuju se ..., bydlím v ..., je mi ... a mám rád ....) Já si tam něco kreslil do sešitu, protože tahle hodina pro mě neměla žádnej přínos, maximálně jsem si napsal, že je plus, že učitelka se věnuje všem a ne jen pár vyvoleným (i když to bylo daný tím, že jich tam bylo málo), a tím to vadlo.

Jenže najednou mě vyvolala. Ptala se, jakej mám druhej jazyk, jak se to učí na gymnáziu a chtěla po mně, ať se jim představím. Asi si myslela, že taky chodím na němčinu, ale moje odpověď, že mám fráninu, jí asi trošku vypálila rybník. Už mě oblejval ledovej pot, když jsem si představoval, jak tam smolím nějaký představování ve francouzštině, protože mi bylo naprosto jasný, že s mým štěstím místo osmnáct řeknu osm nebo něco podobnýho. Naštěstí se ale smilovala a zvolila kompromis – angličtinu.

A tak jsem jí musel anglicky odvyprávět, jak si v tercii volíme jeden ze tří jazyků, jak máme speciální učebny a jednou za dva roky s danou jazykovou skupinou jezdíme do příslušné země. Pak přišla ta horší část... představování. Nejdřív jsem myslel, že zkrátka bude chtít takovou tu jednoduchou osnovu, kterou jí odříkám, ale ona zvolila zajímavější metodu – studenti se mě zeptají na otázky, pomocí nichž se jim představím. Je důležitý říct, že mi po celou dobu praxí hrozně trvalo uvědomit si, na jaký úrovni místní děti jsou. Sice vypadaly jak naši kvintáni, ale šlo jen o terciány. A to jsou malý děti. Tudíž jejich angličtina opravdu nebyla na úrovni, kdy bych se měl zapotit při překladu a vymýšlet složité větné konstrukce plné přechodníků. Myslím, že tohle je můj největší problém, co se učení týče, narážím na to i při doučování, protože mám zkrátka pocit, že ty děti jsou hodně chytrý a vědí všechno – jenže nevědí. Teď už to nějak beru, ale vždycky, když dostanu na doučování někoho novýho tak mi třeba měsíc trvá, než najedu na stejnou vlnu myšlení a nevysvětluju mu věci tím stylem, že vlastně nechápe, o čem mluvím. No, a z toho důvodu jsem očekával, že tihle osmáci na mě vytáhnou zapeklitý otázky. Jenže když promluvili, došlo mi, že se bojím zbytečně. Padly obyčejný dotazy. Jméno, věk, koníčky, bydliště, oblíbený předmět, oblíbený jídlo. Konec, šmitec, nic složitýho. Zbytek hodiny proběhl v poklidu, děti si procvičovaly, co se naučily, a já se imaginárně plácal po rameni za to, že jsem přežil další hodinu.

I následující přestávku jsem se přes vnitřní nesouhlas rozhodl trávit mezi studentama. Hlavním důvodem byl fakt, že jsem tam toho jednoho kluka znal dost dobře, protože se naši rodiče znali a trávili jsme spolu fakt dost času. Takže si tak sedíme v lavici, kecáme o blbostech, jeho spolužáci po mně vrhají zvědavý pohledy a s překvapením po pár otázkách, kdy za mnou vždycky celej rudej došel jeden člověk ze skupinky, co se utvořila před tabulí, zjišťují, že jsem taky jen člověk z masa a kostí a nejím malý děti, když tu náhle se odkudsi zase vynoří ona ukecaná holčina z minula. Tentokrát nese takový ty džusy v krabičce, konkrétně dva. Říká, že je v jídelně rozdávaly kuchařky, tak mi jeden vzala. Slušnost mi velí poděkovat, tudíž tak učiním, pití si rozbalím a spokojeně si ucucávám pomerančovej džus, zatímco se na mě furt culí holka o pět let mladší jak já. Můžu říct, že v tu chvíli mi to ještě přišlo takový roztomilý. Pak si kecla na stůl přede mě, neustále se ke mně nakláněla a povídala mi o všem možným, což bylo sice fajn, ale já si chtěl povídat s kamarádem... ale budiž.

Se zvoněním jsem se spakoval, schoval jsem se do kabinetu a paní Lipová mi řekla, že mám teď hodinu volno, protože mají angličtinu, ta učitelka si nepřeje, abych se jí cpal do hodiny, a ona s Jitkou píšou se svýma třídama testy, takže bych tam byl navíc. Tudíž mě zanechala ve vlastním kabinetu, bez dozoru a nejmenšího tušení, co budu dělat. Protože jsem neměl co na práci, skončil jsem u hraní nějaký hry na mobilu, když tam asi po dvaceti minutách přišla Jitka a podala mi zase malej sešit, tentokrát zelenej, v němž jsou prý cvičení s opakováním pro osmáky, kam s ní půjdu příští hodinu a hezky si to odučím. Po zbytek volný hodiny jsem si teda pročítal cvičení a připravoval se na to, že se nesmím ztrapnit jako minule.

O přestávce jsem dostal ještě jeden čaj, Jitka mě uklidňovala, že to bude v pohodě, že jde jen o opakování a nic novýho, načež jsme teda vyrazili. Bylo... docela v pohodě. Tentokrát mě nečekal trapas kvůli mojí nespisovný češtině, jen jsem dostatečně nahlas četl cvičení na velký písmena a vyvolával studenty k tabuli. Vtipný bylo, že skoro všichni seděli jak zařezaný, dělali, že tam nejsou, a hlásili se mi jen dva lidi – můj kamarád a ta holka, jejíž jméno jsem úspěšně zapomněl. A protože nejde vyvolávat celou hodinu jen ty, co se hlásí, musel jsem jedním okem kontrolovat papír s vytisknutým zasedacím pořádkem a vyvolávat je jménem. A modlit se, ať někomu nezkomolím jméno. Asi mě v tu chvíli neměli rádi, protože křídu si ode mě brali většinou tím stylem, že mi ji div nevyrvali z ruky, ale co se dá dělat, všem se člověk nezavděčí. Ale nebyli drzí a povedlo se mi se neztrapnit!

Po hodině mě tam Jitka nechala a řekla, že na další hodinu tam přijde učitelka chemie, tak ať tu klidně zůstanu a počkám na ni. (Vtipný fakt číslo tři: tahle učitelka byla taky máma mýho spolužáka, problém byl, že mě neměla moc ráda, protože... eh, řekněme, že jsem ji párkrát naštval.)

Jakmile učitelka opustila třídu, seběhla se ke mně zase moje oblíbená dvojice. Tentokrát ta holka nezavřela pusu. Nabízela mi, že mě provede po škole, a když jsem řekl, že to tam znám, protože jsem sem chodil, hned spustila, že je to super, protože máme něco společnýho. Při mojí poznámce, že si jen odskočím a hned jsem zpět, mi hned řekla, že půjde se mnou, protože stejně potřebuje taky na záchod. Já... neříkám, že to nebylo milý, ale čeho je moc... Když mi pak z bufetu donesla ještě lízátko a vodu, s tím, že to mám brát jako pozornost od ní, můj pud sebezáchovy mě donutil poděkovat a zmizet v kabinetu, kde jsem zůstal až do zvonění a povídal si s paní Lipovou.

Chemie proběhla v klidu. Ačkoliv mě děsila, nakonec mě učitelka jen chladně pozdravila a zbytek hodiny si mě nevšímala. A já jí taky ne, protože upřímně, chemie... nikdy nepatřila mezi předměty mého zájmu, i když mi nějakým zázrakem vždycky šla. (Asi to mám v genech, když ji má moje matka vystudovanou, protože jinak nevím, jak jsem dokázal projít.) Kresby z tý hodiny bohužel schovaný nemám, protože ty papíry jsem někde ztratil, ale počmáral jsem jich za těch několik minut asi pět.

Po téhle hodině jsem se se všema rozloučil, s kamarádem jsme si řekli, že se stejně ten den uvidíme na deskoherním kroužku, a holčině jsem jen rychle zamával, aby se na mě zase nepřilepila. S učitelkama v kabinetu jsme se dohodli na datu další praxe, ony mě pochválily, že mi to jde a oceňujou moje nadšení, a já se mohl vypařit domů. Jo, vtipný fakt číslo čtyři: Když jsem si to ten den razil po jejich chodbách hezky ven, zavolala na mě učitelka se strašně uječeným hlasem, jak je možný, že nejsem přezutej a jdu domů. Na moji odpověď, že nejsem jejich student, ale jen praktikant, zrudla jak rajče, vykoktala nějakou omluvu a odešla.

No, další vyprávění o praxi je za náma. Příště se asi vrhnu na vyprávění o učitelství jako takovým, k čemuž samozřejmě použiju svoje zkušenosti z povídání s kantorama. Asi to bude hrát na vážnější strunu jak tohle, ale ještě uvidím. A taky vás nesmím připravit o historku, jak jsme s kamarádem málem dostali na vysvědčení N ze semináře, protože jsem tele.

Přeju hezkej zbytek dne,
Q.