Přináším sem další jednodílovku. Ano, zanedbávám Hledání, ale bohužel se teď děje spousta špatných věcí a já se nezvládám na něco tak složitého soustředit, a proto ze mě lezou samé jednodílné povídky. A k tomu všemu ne příliš pozitivně laděné.
Tahle měla patřit do sbírky, avšak rozmyslel jsem si to, je pro mne jistým způsobem až příliš osobní na to, aby ji někdo měl doma a třímal ji ve svých rukách.
Vaše názory samozřejmě ocením, jen mi promiňte, že možná neodpovím hned.
A důvod, proč je povídka zde? Protože samostatně se mi zkrátka nechtělo ji mít. Už takhle mám na profilu čtyři jednodílovky, proto mě napadlo zařadit ji zase sem. Kdo nechce číst, nemusí, přeskočit se to dá vždycky. Ty, co se do čtení pustí, bych poprosil o upřímný názor. Nestyďte se mi klidně něco vytknout, však o tom kritika je. A pozor, má to přes čtyři tisíce slov, tak se nelekněte.

No... Tak asi čtení zdar.

◇◇◇

JAKO V KLECI

Sklenice mu prolétla těsně vedle hlavy a roztříštila se o zeď. Vzápětí ho jen o centimetr minul hrnek. Zakryl si hlavu rukama a skrčil se. Letící lžíce ho trefila do předloktí, takže tiše sykl, ale jinak se snažil být potichu. Hlavní bylo ho ještě více nenaštvat. I když pochyboval, že by mohl být víc rozzuřený.

„Ty nevděčnej hajzle! Co si o sobě jako myslíš?! Snad si nečekal, že ti tohle budu trpět!"

Ne, to jsem opravdu nečekal. Ale taky jsem netušil, že desetiminutový sezení na gauči bude takovej problém, pomyslel si hořce a sám pro sebe se ušklíbl. Když už byl minutu klid a nic kolem něj nelétalo, přestal si rukama krýt hlavu a obličej. Příšerně se lekl, protože nad sebou spatřil brunátného otce, jak svírá další skleničku. Hlasitě polkl, ještě více se přikrčil a málem mu z úst uniklo tiché zakňučení. Bál se, šíleně moc se bál, připadal si oproti němu tak maličký, bezbranný a slabý. Cítil, jak se mu stahuje hrdlo, jak se slzy tlačí do očí, jak mu vyschlo v krku. Otec se nad ním hrozivě tyčil, ve své plné výšce, z očí mu šlehaly blesky a sklo v jeho levé ruce se na slunci lesklo. Sklonil se k němu, surově ho uchopil za bradu a sundal mu brýle. Opatrně, lehce, snad by to někdo mohl brát jako projev otcovské lásky, kdyby je spatřil v tento moment. To by ten dotyčný ale nesměl vidět děs odrážející se v chlapcových očích, agresi, jež ovládala jeho otce, a slzy pomalu skapávající na podlahu.

Strachy ani nedýchal, netušil, co bude dál. Omlátí mi ji o hlavu? napadlo ho. Při té představě mu přeběhl mráz po zádech a skoro se rozvzlykal. Hlavní ale bylo zůstat potichu. Jakýkoliv hlasitý zvuk by ho mohl vytočit ještě víc.

Chlapec škytl. Z pravé strany přiletěla facka. Chytil se za tvář a tiše vzlykl. Druhá ho trefila do spánku. Kousl se do rtu a měl co dělat, aby byl potichu. To bylo důležité. Ticho. Ticho léčí. Ticho zachraňuje životy.

„Jsi jen špína, co se tady nemá co válet na prdeli. Koukej se zvednout, ty línej kreténe, a uklidit to tady. A pak táhni do pokoje, nechci se na ten tvůj hnusnej ksicht dívat." Pomalu přikývl a popotáhl. Otec ho popadl za vlasy a vytáhl ho do stoje, takže zkřivil tvář, tak moc to bolelo.

„Rozuměl jsi mi?!" Kývl. Rychle, úsečně, vyděšeně.

„Tak příště odpovídej pořádně, když ti něco říkám!" Tentokrát ji nečekal, přišla znenadání. Trefila ho přímo, dlaň se mu celá připlácla na obličej. Skončil na všech čtyřech, v rukou zabodané střepy. Zhluboka se nadechl, aby nevykřikl bolestí. Stín nad ním zmizel, těžké kroky se rozléhaly místností, ale naštěstí se vzdalovaly. Rozhlédl se, nenápadně, aby ho nemohl obvinit, že se chová jako srab, a poté se opatrně posadil. Prohlédl si ruce a tiše zaklel. Přes slzy a bez brýlí toho moc neviděl, ale dva rudé potůčky se nedaly přehlédnout – i když vypadaly jako rozmazané šmouhy.

Začal pomalu šmátrat po podlaze ve snaze najít své brýle, ale podařilo se mu jen zapíchnout si další střep pod nehet. Ucukl, když mu prstem projela ostrá bolest. Znovu přejel rukou po podlaze – a konečně. Opatrně uchopil plastovou nožičku a optiku si nasadil. Zamrkal, aby zahnal slzy, a ještě jednou sklopil pohled ke svým dlaním. Tentokrát se pláči neubránil. Několik větších střepů se jen zařízlo a šlo lehce vyndat, pár menších se ale zavrtalo až do masa, což znamenalo, že je bude muset vyndat pinzetou. Zase. Pokusil se co nejrychleji uklidnit, snažil se myslet na hezké věci – vycházející slunce, pole nedaleko jejich domu, vysoký a statný dub, na který jako malý neustále lezl – a při tom sbíral velké střepy, kterých bylo všude požehnaně. Několikrát se o ně řízl, na jeden i šlápl, takže si nejen rozřízl chodidlo, ale také zničil oblíbené ponožky. Práce mu ubývala rychle, natolik se ztratil ve vlastních myšlenkách, až vše vnímal jako v mrákotách. Nevadilo mu proto došlapovat na zraněnou nohu nebo sbírat ostré střepy pořezanýma rukama, v podstatě se v tu chvíli psychicky nalézal mimo své tělo.

Přemýšlel, jaké by bylo být někde jinde – někde, kde by byl šťastný. Jak by to tam vypadalo? Jednalo by se o velký kamenný hrad obehnaný mohutnými hradbami? Nebo o malý dřevěný domek poblíž lesa? Nebo by byl snad šťastný na pláži u nedalekého rybníka? Nebo u moře, které ale znal jen z obrázků a vyprávění svých přátel? Jak asi voní moře? pomyslel si, když zrovna sebral ze země poslední velký kus skla, takže zbývaly jen ty maličké, které musel zamést.

Došel proto do kuchyně, popadl smetáček s lopatkou a pustil se do zametání. Hlavně uklidit všechny střepy, aby se nikdo nezranil, problesklo mu hlavou. Během několika málo sekund se ale už znovu ztratil ve své mysli. Fantazíroval, vymýšlel, kde mohou být lidé šťastní, a doufal, že i on takové místo jednou najde. Jak by vypadalo štěstí, kdyby bylo člověk? Určitě by to byla dívka. Holky jsou takové usměvavé a veselejší, rozhodně víc než my. A měla by blonďaté vlasy, protože o Káje ze třídy se tvrdí, že je neustále šťastná, a ona je blondýna. Navíc blonďatý holky mi vždycky přišly veselejší. A taky by měla žlutý šaty, žlutá je veselá barva. A měly by být krátký, aby jí kluci mohli okukovat nohy. Zasnil se. Zapomněl zametat. Zavrtěl nad tím vším hlavou, choval se jako malý kluk, co si vysníval vzdušné zámky. Štěstí není osoba a nikdy nebude. Shlédl na zem a zjistil, že už má hotovo.

Vysypal tedy střepy do koše, uklidil smetáček a vyběhl nahoru do svého pokoje. Zavřel za sebou, pro jistotu zamkl a začal hledat dezinfekci, jež byla součástí jeho vybavení v pokoji už několik let. Našel i pinzetu, sedl si na postel a pustil se do léčení zraněných končetin. Ruce byly sice poraněné celkem hodně, ale jejich ošetření netrvalo tak dlouho, dokonce i malé kousky skla šly lehce a bez problémů vyndat. Komplikace nastaly u řezné rány na noze. K vlastnímu zděšení zjistil, že jak na ni normálně našlapoval, více se otevřela a krvácela, takže za sebou při chůzi zanechával krvavé stopy. Při představě, co by mu mohl otec udělat, zbledl hrůzou a svět se mu před očima zatočil. Popadl obvaz, který schovával pod polštářem, zavázal si nohu, bleskově se postavil, odemkl – a opravdu, na světlé dřevěné podlaze se vyjímalo několik rudých fleků. Rychle seběhl dolů pro hadr, namočil ho a jal se skvrny setřít dříve, než si jich všimne otec. Krev mu bušila ve spáncích, vnímal tlukot svého srdce až přespříliš zřetelně a ruce se mu klepaly. Zatnul zuby, nutil se znovu myslet pozitivně, ale tentokrát bez zdárného výsledku. Každé vrznutí podlahy pro něj bylo hlasité a děsivé jako výbuch granátu, každý jeho krok ho děsil, protože jej pokládal za otcův, a když jednou omylem upustil mokrý hadr na zem, srdce se mu málem zastavilo. Naštěstí ho otec nechal být. Pro jednou.

Když byl konečně hotov, zametl všechny stopy po tom, že by kdy něco vytíral, a odplížil se do pokoje. Modlil se, aby jej otec nevnímal a nechal ho v klidu žít. Úlevně si vydechl až ve chvíli, kdy ležel na posteli, hrudník se mu konečně zvedal pravidelně, ne příliš rychle, a dveře byly zamčeny na dva západy. Měl pocit, jako by v tu chvíli konečně mohl dýchat alespoň trošku volněji, jako by se ta klec, ve které byl celý život zavřený, malinko pootevřela. Očima bloudil po pokoji, hledal místa, která mu připomínala bezstarostné dětství, kdy bylo ještě vše v pořádku. Zastavil se u fotografií, jichž měl v pokoji jen pět. Na každé z nich se usmíval. A na žádné mu nebylo více než osm let. Zubil se do objektivu, objímal svého statného otce kolem pasu a vypadal šťastně – ne, oba vypadali šťastně. Tou dobou ještě svět dával smysl a měl barvy, zářil spoustou barev. Teď už pro něj byl pouze šedivý, smutný a hlavně krutý. Přejel prsty po fotce, jež se nacházela nad jeho postelí, prstem se zasekl u otcova obličeje. Fotka byla pořízena v momentě, kdy oba jedli na pouti zmrzlinu, byli od ní celí upatlaní a smáli se. Tehdy mu neříkal otče. Tehdy pro něj byl ještě táta.

Málem dostal infarkt, když zaslechl hlasité a rychlé kroky, které se blížily k jeho pokoji. Doufal, že jde otec jen do koupelny, která se nacházela hned ve vedlejší místnosti, ale sám věděl, že to je přinejmenším velice nepravděpodobné – kdyby šel do koupelny, tolik by nepospíchal a nedupal. Zadržel dech, pomalu se zvedl a už se chystal dojít ke dveřím, ale ozvalo se něco, co ho v první chvíli zarazilo. Pláč. Co se tak mohlo stát, že otec brečel? Opil se a začal litovat toho, že jeho žena odešla za jiným?

„Otevři, prosím... Chci se omluvit za to, co jsem udělal a řekl. Musel jsem ti moc ublížit a to jsem nechtěl."

Krve by se v něm v tu chvíli nedořezal. Zůstal stát jako opařený, hypnotizoval dveře a čekal, kdy se pod tíhou jeho pohledu otevřou. Měl pocit, jako by někdo v jeho hlavě zmáčkl velké červené tlačítko, čímž ho zbavil veškerých emocí.

„Prosím tě, otevři mi, je mi to moc líto..."

Nechtěl otevírat. Věděl, co by se stalo – otec by jako vždy vpadl dovnitř, tváře a oči opuchlé od pláče, objímal by ho, spílal by, jak moc lituje všech těch ošklivých slov a ran, poté by seděl na jeho posteli, hladil ho po vlasech a opakoval, jak moc má svého syna rád. A on by, stejně jako vždy, s kamennou tváří naslouchal jeho proslovu, pomalu by přikyvoval a zároveň by si v duchu stále přeříkával, že jsou to všechno lži. Promnul si obličej, potřeboval přemýšlet. Jestli ho pustí, bude toho litovat. Pokud ho ale nepustí, mohl by se naštvat, což nechtěl.

Slabě si povzdechl, došel ke dveřím, které s tichým „Bože chraň" otevřel, a stanul tváří v tvář člověku, jehož se nejvíce bál. Jak sám tušil, otec ho ihned objal, poté se posadil na postel a začal mumlat všelijaké omluvy a sliby, že už se tak nikdy nezachová. A on tam jen stál, snažil se nevnímat otcova slova a díval se z okna, aby se alespoň nějak rozptýlil. Venku bylo krásně. Slunce zářilo ostošest, vítr si pohrával s větvemi stromu, který stál vedle jejich domu, a pole v dálce se zlatavě leskla. Jaké by bylo tam jít? Běhat v poli?

Lekl se, když ho otec chytil za ruku. Podíval se mu do očí a nemohl se ubránit tomu, aby se oklepal. Přišel mu odporný, tím, jak vypadal, tím, jak se choval, úplně vším. Nesnášel ho. A přesto zde musel zůstat, alespoň do dospělosti.

„Máš mě rád?"

Nemám. Nenávidím tě.

„Samozřejmě." Falešný úsměv, odpor skrytý v očích.

„To se mi ulevilo. Taky tě mám rád, a moc."

Tak to určitě.

„Já vím, dáváš mi to najevo." Když to vyslovil, rozbušilo se mu srdce. Došlo mu, že jeho otec by si mohl dát dvě a dvě dohromady a uvědomit si, jak to doopravdy myslel.

„Jsem rád, že to víš." Otec se zvedl, položil mu ruku na rameno a druhou mu prohrábl vlasy.

„Vždycky budeš můj malej a milovanej chlapeček." Poté odešel. A zanechal ho tam samotného a třesoucího se vzteky. Za jeho poslední slova totiž otce nesnášel ještě víc než předtím.

Tak, jak jej nazval, mu říkávala jen matka. Vyslovovala ta slova s takovou něhou a láskou, ovšem myslela je upřímně. Což se nedalo tvrdit o jeho otci, neboť bylo jisté, že může kdykoliv během několika minut změnit názor, začít mu znovu nadávat a házet po něm všechno, co mu přijde pod ruku. A to on jako důkaz lásky nepovažoval. Měl pocit, jako by se v něm vyřčením těch osudných slov něco zlomilo.

Horko těžko přinutil své nohy k chůzi a přitom se snažil zůstat silný, alespoň dokud se nezavře v pokoji. Jakmile dveře zaklaply, přejel si rukou po obličeji a hlasitě si povzdechl. Dělalo mu problém se nerozbrečet, ale pořád si opakoval, že to zvládne. Když mu ale znovu padl pohled na fotografii nad jeho postelí, veškerá snaha přišla vniveč – rozbrečel se jako malá holka. Chtěl pryč, ne, on potřeboval pryč. Potřeboval být volný, moci na chvíli zase volně dýchat a žít. Potřeboval svobodu a štěstí, čehož se mu zde nedostávalo. Musel opustit klec, kterou se tento dům stával, musel se z ní dostat ven dříve, než ho udusí.

Přes závoj slz toho moc neviděl, i tak ale zpod postele vyndal batoh a naplnil jej vším, co mu přišlo pod ruku – peněženkou, telefonem, blokem, tužkou, baterkou, ponožkami, slabou dekou a sušenkou, která už nějaký ten týden ležela na jeho stole. Jako poslední popadl malou baculatou ovečku, svého jediného plyšáka, a strčil ji dovnitř, načež batoh zapnul. Potěžkal ho v ruce, zjistil, že se tam ještě něco vejde, a proto začal prohledávat pokoj, jestli nenajde nějakou lahev. Povedlo se, po chvilce narazil na flašku plnou limonády. Nedbal na nějaké datum spotřeby, zkrátka ji jen dal k ostatním věcem. Naposledy se rozhlédl po pokoji. Cítil ostré píchnutí u srdce, když se díval na všechny ty věci, jež se chystal opustit. Ale věděl, že musí. Jinak se zblázní.

Převlékl se do méně otrhaných věcí, vzal si mikinu a přehodil si batoh přes rameno. Už stačilo se jen vyplížit z domu. Nejdříve ho napadlo, že by mohl odejít až v noci, ale bylo mu jasné, že tak dlouho by nevydržel. Musel odejít hned. Věnoval svému pokoji poslední pohled, ale znovu se zastavil u fotografie nad lůžkem. Mám, nemám? Nerozmýšlel se dlouho. Strhl ji ze zdi, strčil si ji do kapsy a otevřel dveře. Zaposlouchal se, jestli neuslyší otcovy kroky, ale naštěstí zaslechl tlumené hlasy z obývacího pokoje – to znamenalo, že se dívá na televizi. Snažil se našlapovat co nejtišeji, když pomalu scházel ze schodů.

Konečně stál v chodbě, jen pár kroků od vytoužené svobody. Zvědavost mu ale nedala, proto se potichu doplížil ke dveřím do obývacího pokoje a nakoukl dovnitř. Otec ležel na gauči, ruka mu visela dolů a dotýkala se konečky prstů země. Spal. Tím si byl jistý. Otočil se, vrátil se zpět do chodby, obul se, vzal si bundu z věšáku a otevřel poslední překážku mezi ním a světem venku. Na prahu se ale zarazil. Stejně jako před pár minutami, i nyní váhal, zdali to má opravdu udělat. Vzpomněl si na nádobí létající vzduchem, všechny ty facky a nadávky. Bylo jasno – musí pryč.

Vykročil ven a potichu za sebou zavřel. Ovanul ho studený vítr a pocuchal mu vlasy. Udělal dva kroky dopředu. Další. A další. Rozběhl se. Batoh ho mlátil do zad, protože jej neměl pořádně nandaný, v žilách mu kolovaly adrenalin a strach zároveň a sotva viděl na cestu, jak mu brýle poskakovaly na nose. Mířil na západ, směrem k polím, vstříc slunci. Prach mu vířil za patami, málem zašlápl ještěrku vyhřívající se na polní cestě a kameny pro něj představovaly pasti, díky kterým by mohl skončit s vymknutým kotníkem. Utíkal pryč od všeho zla, utíkal za lepším životem. V tu chvíli mu bylo jedno, že nemá skoro nic k jídlu, mnoha penězi také nedisponuje a nemá kde spát. Důležité bylo, že se cítil volný.

Vběhl mezi klasy a roztáhl ruce. Mlátily jej do dlaní a kolenou, ale jemně, nemyslely to nijak zle. Toto byly rány, jimiž by se nechal obdarovávat klidně každý den. Znamenaly pro něj svobodu. Zastavil se a hlasitě se rozesmál, přičemž se začal otáčet kolem své osy a zaklonil hlavu. Po chvíli kochání se oblohou se opět rozběhl. Začalo ho píchat v boku, ale on to nevnímal, teď to nebylo důležité. Utíkal jako o život, užíval si vítr svištící kolem něj, slunce svítící mu do očí, ale hlavně svobodu, jež ho naplňovala pozitivní energií a dávala mu důvod k životu. Když se proháněl polem, přísahal by, že koutkem oka zahlédl blonďatou dívčinu ve žlutých šatech, jak běží vedle něj a usmívá se. Pohled na ni jako by mu vlil do žil novou dávku adrenalinu, rozběhl se proto ještě rychleji, až mu začalo hučet v uších.

Ač nerad, musel se na chvilku zastavit. Ohlédl se směrem k domovu a ke svému nadšení zjistil, že jej nevidí. Byl už moc daleko, poznal to. Přeběhl dvě pole, která byla od jejich domu vzdálená asi tři sta metrů, a nyní stál někde uprostřed třetího. Věděl, že když poběží dál, dorazí až do sousední vesnice. Ta byla ale stále vzdálená nějaké čtyři kilometry. Všude kolem něj byla jen pole a malý lesík, jenž ovšem patřil někomu z jejich vesnice, proto přespání v něm okamžitě zamítl. Rozhodl se, že tento den stráví v polích.

Rozhlédl se kolem sebe a znovu se rozesmál. Konečně to přišlo. Konečně byl volný, šťastný a svobodný. Klesl na kolena a samým štěstím se rozplakal. Tak dlouho si přál, aby nadešla tato chvíle. A jeho přání se splnilo. Odhodil batoh stranou, plácl sebou mezi klasy obilí a rozkašlal se, když rozvířil prach. Zadíval se na slunce, které se chystalo ke spánku. Obloha začala krvácet, pomalu ale jistě se blížila její přeměna v diamantovou krásku. Nemohl se ubránit myšlenkám, jestli udělal dobře, jestli ho otec nenajde a nebude to doma jen horší. Zaplavily mu mysl, chytily se ho pevně a odmítaly se pustit. Ovládl jej strach z toho, že by ho mohl otec najít, a urychleně se zvedl. Ne, určitě ještě nezjistil, že jsem pryč, a spí. Dojde mu to až zítra ráno. Teď nesmím myslet na podobné věci.

I když se snažil tyhle myšlenky nevnímat, neustále ho otravovaly. Sebral proto batoh a rozešel se dál, směrem k další vesnici. Při chůzi pozoroval západ slunce, který měl přímo před očima, v duchu počítal kroky a usmíval se. Když se sešeřilo, začala mu být zima. Vítr, cuchající mu vlasy, už nebyl tak příjemný a slunce ho nehřálo, proto se rozhodl na chvíli zastavit a obléknout si bundu. Až v tu chvíli, kdy jeho nohy přestaly mechanicky pokračovat vpřed, mu došlo, že už dnes dál nepůjde. Chodidla jej bolela, záda také a cítil se unavený. Položil batoh na zem a začal vytahovat deku. Rozhlédl se po poli a měl pocit, že se mu zastavilo srdce. Nějakých dvě stě metrů od něj v poli někdo bloudil s baterkou. Byl potichu, neřekl ani hlásku, ale evidentně něco hledal. Nebo někoho.

Pomyšlení na odpočinek bylo okamžitě pryč, všechny věci uklidil zpátky do batohu a co nejtišeji a zároveň nejrychleji se snažil dostat daleko od té osoby. Prodíral se temným polem a najednou mu přišlo až šíleně moc hlasité. Předtím si křupání klasů pod nohama užíval, teď se jej zmocňoval strach, jakmile se jen hlasitěji nadechl. Bál se, kdo je ten člověk za ním. Otec? Někdo jiný? Co udělá, pokud ho najde? Sám sebe děsil podobnými myšlenkami, proto přidal. Zdálo se mu totiž, že zřetelně slyší kroky. Když se ale otočil, zjistil, že dotyčný má od něj stále odstup nějakých dvě stě metrů. Chovám se jako blázen, napadlo ho. Zpomalil. Snažil se být potichu. Poté ze strachu, že ho ten člověk najde, zrychlil, až nakonec zase běžel. Nechci domů, ne, nechci tam. Radši budu celý život bloudit v polích, než abych se vrátil zpátky. Musím co nejrychleji pryč, ať mě nevidí.

Sotva popadal dech, v boku ho neuvěřitelně píchalo a skoro nic neviděl, jelikož mraky zakryly celou oblohu, ale i tak utíkal dál, poháněn strachem. Přeskočil nějaký velký kámen a ohlédl se za sebe, což se ukázalo jako chyba, protože neviděl překážku v cestě, další kámen, zakopl a natáhl se na zemi jak široký, tak dlouhý. Posadil se, zaklel a do očí se mu nahrnuly slzy. Kotník mu pulzoval bolestí, sedřené dlaně i kolena ho pálily a osoba se přibližovala, protože jí jeho pád nemohl uniknout. Oslepilo ho světlo z baterky, když se dotyčný ještě více přiblížil, takže mu neviděl do tváře. Zřetelně ale slyšel zalapání po dechu. Baterka spadla na zem a ten člověk se k němu sklonil, klesl vedle něj na kolena a objal ho. Okamžitě jej obklopila otcova obvyklá vůně.

Byl jeho jednáním tak překvapený, že zůstal zkameněle sedět a ani se mu nevytrhl. Co se to dělo? Proč se choval takhle? Kde byl křik s nadávkami? Otec se od něj kousek odtáhl a on ve světle baterky spatřil slzy stékající mu po tvářích. Zmateně si otce prohlédl a zároveň vyděšeně čekal, co řekne.

„Už nikdy mi tohle nedělej, prosím, strašně jsem se bál, že se ti něco stalo. Já vím, zachoval jsem se dneska hrozně, vlastně se tak chovám už šíleně dlouho, ale prosím, neutíkej pryč. Moh jsi někde zmrznout nebo ti moh někdo ublížit. Slibuju, že se začnu chovat líp, ale ty mi už, prosím, neodcházej."

Zaraženě pozoroval osobu sedící před ním a nenacházel slov. Chtěl věřit, že to, co slyší, je pravda. Tak moc chtěl. Ale zároveň se bál, že kdyby tomu uvěřil, jen by naletěl do pasti. Ucítil otcovu ruku ve vlasech, když ho opatrně hladil po hlavě. Kupodivu neucukl.

„Mám tě rád. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo. Omlouvám se. Vím, že teď mi to asi neuvěříš, ale vážně se zlepším. Můžeme spolu zase začít jezdit na kolech, chodit ven a na zmrzlinu, klidně i nakupovat knížky, když budeš chtít. Slibuju ti to, vážně to dodržím. Záleží mi na tobě, ale vždycky se strašně naštvu, já ani nevím proč. A pak se to posere. Začnu s tím někam chodit, přísahám."

Nevěřil vlastním uším. Tohle bylo čím dál divnější. Vážně se mu otec omlouval a prohlásil, že s těmi svými výbuchy vzteku někam zajde? Sklopil hlavu a snažil se pochopit, co se za poslední hodinu stalo. Nějak tomu nerozuměl, zdálo se mu to moc dokonalé, aby to byla pravda. Otec si ale jeho čin vysvětlil jinak, neboť ruku stáhl.

„Chápu, že mi to nevěříš, taky bych si to nevěřil. Dneska jsem to fakt přehnal. Promiň mi to. Už se to nestane."

Neodpovídal, sám vlastně nevěděl, co by odpověděl. Otec měl pravdu – na jednu stranu mu nevěřil. Ale na druhou tohle znělo vážně upřímně. Připadal si hrozně, protože nevěděl, k čemu se přiklonit. Buď mu uvěří a možná začne později litovat, nebo... Jaká je vlastně druhá možnost? Odejít mě odsud určitě nenechá, i kdybych nesouhlasil, odtáhne mě domů.

„Já... Pochopim, když, když nebudeš chtít jít se mnou. Takže pokud bys chtěl vážně odejít, stačí mi to říct a odvezu tě za svojí sestrou, u který bys mohl bydlet. Už se jednou nabízela, že bys tam mohl zůstat, kdybys chtěl."

Tentokrát zůstal sedět s ústy otevřenými údivem. Jak mohlo něco takového vypadnout z jeho otce? Byl to vůbec on? Prohlédl si muže před sebou a zjistil, že má opravdu tu čest se svým otcem. Mísilo se v něm neskutečně moc pocitů. Byl zmatený, tak moc, až ho to vnitřně dohánělo k šílenství. Chtěl jít s otcem domů, chtěl mu věřit, že všechno, co mu pověděl, je pravda, ale jedna malá část se nechtěla vzdát svobody, kterou zakusil. Cítil se jako nějaké zvíře, které poprvé pustili proběhnout a teď po něm chtějí, aby se vrátilo do ohrady. Věděl, že si musí rychle vybrat. Domov, kde neví, co ho čeká, nebo svoboda, kde vlastně také neví, co ho čeká. Napadlo ho, jestli otec nelhal, když mluvil o své sestře. Kdyby to totiž byla pravda, měl by alespoň nějaká zadní vrátka. V duchu zaklel. Stále nevěděl, co si vybrat.

„Je to všechno pravda? Přísaháš, že s tím někam zajdeš?"

Otec se na něj pousmál, pohled plný naděje, že se mu syn vrátí domů.

„Jo, slibuju ti to. Vážně jo."

Rozmýšlel se. Tohle už začínalo znít opravdu přesvědčivě. Že by se nechal nalákat zpátky do klece? Podíval se na otce, jak tam před ním zlomeně sedí a na tváři mu zasychají slzy, a píchlo ho u srdce. Vážně s ním tohle udělal jeho útěk? Při představě, jak moc zničený by musel být, kdyby utekl úplně a už se nevrátil, se sám nad sebou zastyděl. Promnul si obličej a snažil se si namlouvat, že toho, co udělá, nebude litovat.

„Já na tebe nechci spěchat, ale vypadáš, že každou chvíli zmrzneš... Takže jak se rozhodneš? Půjdeš se mnou?"

Ještě chvíli nijak nereagoval, potom si tiše povzdechl a přikývl. Nepatrně, lehce, ale i tak si toho otec všiml. Radost v jeho očích se nedala přehlédnout, úsměv na jeho tváři taktéž ne. Celý nadšený syna pevně objal.

„T-tati."

Bylo tak zvláštní to slovo po tolika letech vyslovit. Znělo mu skoro cize, ale zároveň hodně povědomě.

„Ano? Stalo se něco?"

„Vymknul jsem si kotník. Bolí mě to."

Nečekal, že ho zvedne. A už vůbec neměl tušení, že ho vezme do náruče. Slyšel, jak tiše hekl, když zjistil, že jeho syn už neváží dvacet kilo.

„Doma na to hodíme nějakej obklad. A když to bude špatný, tak zítra skočíme do nemocnice."

Přitiskl se k otci pevněji. Tohle bylo neobvyklé, vzdálené a skoro na podobný pocit zapomněl. Zapomněl, jaké to je, cítit se tak hezky. Cítit, že někomu na něm záleží. Pousmál se.

„Prosím, chovej se takhle pořád," zašeptal otci do ramene.

„Neboj, jinak už se chovat nebudu. Nechci o tebe přijít."

Vzhlédl k němu. K tomu člověku, jehož se několik posledních let bál. K člověku, který ho často bil a dennodenně na něj křičel, že je neschopný.

„Máš mě rád?"

„Mám, ty můj malej a milovanej kluku." Tentokrát to znělo upřímně.