ZÁŽITKY Z PRAXÍ – DALŠÍ ZÁPIS Z DENÍKU NEBOHÉHO BÝVALÉHO STUDENTA

Vím, že ohledně praxí jsem tu zmínil jen tu první, slíbil jsem další, ale nic nepřišlo. Ehm, upřímně, zapomněl jsem na to. (Takže tímto děkuju holkám z Discordu, že mi to svým povídáním o učitelích připomněly.) Navíc se mi úplně nechtělo hrbit se nad noťasem ještě delší dobu, než je nutný, a luštit svůj škrabopis. (Potkat svoje mladší já, tak mu vrazím facku a nařídím mu, ať píše čitelně, protože tohle je občas celkem utrpení.)
No, ale i když mi to trvalo sakra dlouho – věřili byste, že je to už rok? –, tak je to konečně tady! Takže pokud se rádi smějete cizímu neštěstí, vyžíváte se v bolesti druhých a nejvíc se zasmějete, když si před váma někdo rozbije čumák, račte se usadit, vzít si popcorn a číst. Tady bude té bolesti víc než dost. (I když ne, pořád mám v rukávu ještě větší esa z doby učení dětí, těch se taky dočkáte.)

(Musím podotknout, že před touhle praxí se odehrála ještě jedna v té samé třídě, kde byla ta první, tentokrát se správnou učitelkou, ale bylo to v podstatě stejný – dětem mě nepředstavila, takže na mě pořád koukaly a povídaly si o mně, jenže tohle bylo horší i v tom, že jsem seděl vedle jednoho klučiny, kterýho jsem znal, a při jedný hodině jsem se mu snažil pomoct, za což mě učitelka odměnila kousavým komentářem, že to dělat nemám. Na mou odpověď, že to Dominik (pamatujete si toho chlapečka s otázkou na kondomy z dvanáctýho zápisu? Tak jo, to je on) nechápe, takže mu to vysvětluju, po mně hodila vražedný pohled, dodala, ať pohnu kostrou a vysvětlím to rychle, a po zbytek dne mě okázale ignorovala.)

Tudíž, po všech odbočkách, hurá na scénu. Máme tu sedmnáctiletého Quentina, co neví, co chce, ale rozhodně ví, co nechce – nechce být tam, kde je právě teď. Nechce být obklopen malými devítiletými dětmi ze 3. E, nechce, aby ho holčičky a chlapečci brali za ruce, nechce, aby zazvonilo a přišla učitelka, a rozhodně nechce, aby vyřkla tu prokletou větu, která ho bude ještě pekelně dlouho strašit ve snech.

„Tak nám o sobě něco řekni."

Ta věta se tváří tak nenápadně, vcelku i lehce a jednoduše, jako by byla naprostá hračka na ni odpovědět. Ale je to malá smrdutá bestie, co se sice tváří jako neviňátko, ale jakmile se na ni pořádně podíváte a zamyslíte se nad ní, otráví vás nějakým paralyzujícím jedem. Navíc – uvědomme si, že Quentin se v této době skoro nezná, není schopen sám sebe popsat nějak stručně, jsou kolem něj malé děti, které sotva budou rozumět koktavému blábolení puberťáka, co se rozhodl se jim vetřít do třídy. Ale očka jim září nadšením, učitelka vypadá, jako by si v kabinetu dala hodně silné kafe a čokoládu, protože se pořád usmívá, tudíž se tedy mladý Q hrdě postaví, posune si brýle na nose a odvážně praví:
„Jsem student gymnázia, přišel jsem k vám učit, abych –"

Když tu náhle první komplikace. Děvčátko, co sedí po jeho levici, se culí od ucha k uchu, tahá ho za ruku a zmateně se ptá: „Co je to gymnázium?"

Quentin má tep na vrcholu, jímají ho mdloby, všichni na něj civí, on neví, co má říct, ale nakonec ze sebe přiškrceným hlasem dostane, že je to hodně těžká škola, kam se ona holčička může dostat, když udělá velké testy v páté třídě. (To ještě netuší, že tímto si podepsal rozsudek smrti, protože hned po hodině nastane peklo.)

„Ještě něco nám o sobě povíš? Třeba co máš rád? Nebo co bys tady děti rád učil?"

Učitelka ho svým hlasem vrátí opět do reality, takže na ni jen zmateně mrká, než mu s notným zpožděním dojde, co mu řekla.

„Uhm, rád čtu, hraju na počítači nebo chodím ven. A děti bych rád učil češtinu nebo dějepis."

Další pekelná formulace. Quentinovi totiž nedochází, že takhle malé děti slovo „dějepis" neznají.

„Co je to dějepif?" ozve se malý ušišlaný chlapeček sedící v první lavici.

Učitelka naštěstí situaci zachrání. „Dějepis je učení se o věcech, co už se staly daleko v minulosti. Je to něco podobného jako to, co probíráme v prvouce. No, tak teď se vám představil Quentin, který vás tu bude dneska a ještě další dva týdny učit."

Proslov skončil, náš protagonista se mohl s úlevou posadit, jenže tím nebylo utrpení u konce, nýbrž teprve na začátku! Vytáhl papír, tužku, snažil se stát se neviditelným a modlil se k vyšším silám, aby ho nechaly žít. První hodinu byla čeština, to znělo zábavně. Ale asi jen prvních patnáct minut, kdy učitelka vzadu ve třídě rozsypala papírky s vyjmenovanými slovy a děti měly najít ta správně napsaná. Pak se totiž ta jistá holčička, jež se tázala na gymnázium, rozvzpomněla, že Quentin chce vlastně učit češtinu! Tak proč ho nezapojit, že? To zní přece jako legrace!

Ne. Nebyla to legrace. Byla to pomsta malých ničemů, třiceti prťavých pekelných bytostí, které s nadšením začaly prosit, aby je Quentin učil. Kdyby šlo jen o děti, možná by zvládl odolat, jenže jakmile se zapojila i učitelka, nešlo couvnout. Vypadal by jako srab.

Pár dlouhými kroky se dostal ke katedře, nervózně si mnul prsty a zeptal se učitelky, jakou má s dětmi vymyšlenou práci a co by mohl vzít za ní. Ona se usmála, podala mu štos malých papírků a řekla, ať každému jeden rozdá, dá dětem tak deset minut na vypracování cvičení, které se na něm nacházelo, a pak to s nimi zkontroluje. Bylo to jednoduché, krátké, nenáročné.

A bylo by to i bez problémů, kdyby se Quentin nezamotal ve třídě, takže zapomněl, kdo už cvičení dostal a kdo ne. Nakonec vše ale dobře dopadlo. Děcka všechno pochopila, zároveň zářila nadšením, četla sama, Q jim nemusel vůbec pomáhat, vlastně jen říkal „dobře" a dotazy nebyly. Krása. Žádné komplikace. A pak zazvonilo na přestávku.

Učitelka zmizela jako pára nad hrncem. Quentin chtěl udělat to samé, protože... všude byly děti, ale ty malé potvůrky se okolo něj shlukly a odmítaly ho nechat jít. Nejvíc družná byla ona blonďatá a velmi akční holčička, která se ho držela jako klíště a neustále ho objímala, což statečně trpěl. Následně se na něj přilepil ještě jeden klučina jménem Matyáš, který seděl sám a pořád si chtěl povídat, až Quentin usoudil, že si vedle něj na další hodině sedne. Jenže dětičky si vzpomněly na to, co říkal o hodině, a začaly se ptát.

„Co je to gymnázium?"

„Jak se tam dostaneme?"

„Je to tam hezký?"

„Můžeme tam jít s tebou?"

„Jsou tam hezký holky?" (Na tuhle otázku nikdy nezapomenu. Chlapeček, co ji vyslovil, byl strašně malinkatej, blonďatej a fakt sakra ťuťavej. (ano, mám slabost pro blonďatý lidi))

Hrdina se z toho snažil vybruslit, ale ve finále stejně skončil u složitého vysvětlování fungování gymnázia, pokoušel se jim nějak popsat přijímací zkoušky. (Nutno dodat, že se i pokusil vysvětlit pojmenování tříd. Pochopily to čtyři děti. Tomu se říká úspěch. *představte si cinkající skleničky se šampusem*)

Po tomhle výslechu přišla matematika, Q se přesunul k osamělému klukovi a začal si poctivě zapisovat, co se kolem děje. Brali rýsování úseček, přímek, nic složitého. Strašná hračka, dokud si neměly děti otevřít učebnice a vypracovat jedno cvičení. Protože v tu chvíli se po Quentinově pravici ozvala věta, která se v matematice vyskytuje snad nejčastěji.

„Já to nechápu."

Q tedy zaklapl sešit, s hrdostí, kterou beztak už skoro neměl, k sobě přisunul učebnici a už chtěl říct něco ve smyslu „to je jasný, musíš takhle, koukej", když si uvědomil, že to taky nechápe. Dámy a pánové, znáte-li někdo Frause (nově se tomu snad říká Hejného metoda nebo co), tak asi chápete. Protože to je peklo. Děti z toho tu matiku skoro nechápou, jsou ztracený a normální matika je pro ně španělská vesnice. (Vím z vlastní zkušenosti, na základce jsme právě měli Frause a můžu říct, že přestup na normální matiku na gymplu pro mě byl jako rána do vazu.) Tudíž tím pádem nešlo klukovi nic vysvětlit. Ten zápis byl udělanej tak divně, že se musel nakonec Matyáš přihlásit, že to nechápe, Quentin musel s ušima červenýma jak rak přiznat, že tohle prostě zapomněl a je zvyklej na normální matematiku, což naštěstí učitelka vzala v pohodě a vysvětlila to. Nakonec se z toho vyklubala stupidně lehká úloha, ale... Za ten zápis bych fakt vraždil.

Další přestávka kupodivu proběhla v klidu, děti Quentina nechaly žít a sníst svačinu, jen se ho občas zeptaly na to, proč u nich nebude častěji nebo aspoň delší dobu, ale jinak se chovaly vcelku klidně.

Potom přišla hudebka. Q tam sice původně nechtěl, protože si říkal, že je zbytečný dívat se na hudební výchovu, že mu to nic nedá, ale nakonec se nechal přemluvit. Učitelka shromáždila děti a odváděla je do učebny, když si ta blonďatá holčička postěžovala, že potřebuje čůrat, takže na ni musel čekat a pak mazali do učebny, přičemž si spletl dveře a omylem vešel na hodinu angličtiny. (oni tam ty dveře nemají označený, jsou úplně stejný a hned vedle sebe. Takže to je zkrátka metoda pokus omyl, zvlášť když jste na tý škole už sedm let nebyli.)

Naštěstí se nakonec i s dívčinou dostal do správné místnosti, usadil se co nejvíc vzadu, aby nerušil, ona si samozřejmě sedla vedle něj a hodina mohla začít.

Tentokrát nešlo o žádnou torturu, naštěstí po něm nikdo nic nechtěl, i když se trochu bál, že ho učitelka bude nutit na něco hrát. Jediným problémem byly děti, které se začaly neskutečně předvádět, takže se na něj neustále culily, zpívaly až moc nahlas, do nástrojů bušily o sto šest a ptaly se ho, co by si chtěl zazpívat. Nakonec ho uprosily na Jožina z bažin, po kterém je učitelka jako dravou zvěř vypustila domů, Quentinovi poděkovala, že přišel, dala mu svůj telefon, kdyby náhodou nastaly změny ohledně příští praxe a poslala ho domů.

Tentokrát nepřišel pozdě na vlastní hodinu, v podstatě mu věci vyšly celkem pěkně, ale brzy se měl přesvědčit, že zdání klame a učení není až taková legrace...

... Ale to se dozvíte až příště, protože už tohle má přes 1600 slov, navíc zážitků mám ještě plnej sešit. A slibuju, že tentokrát mi to nebude trvat rok. Do konce října sem snad ještě jeden mrsknu. (Ale je fakt příšerně únavný to luštit, takže si kvůli tomu asi budu muset brzo pořídit i brýle na blízko, uh.)

Mimochodem, jak vám vyhovuje distanční výuka? Je to horší/lepší než prezenční? Já si upřímně nedovedu představit, že děcka učím přes nějaký videohovory... :D

Tak přeju pěknej den. A držte se.
Quentin