Dívala se na soudce před sebou. Vášnivě se dohadovali, porovnávali důkazy s tím, co se dozvěděli od svědků a zdálo se, že vůbec nevnímají dav, který jim prakticky řval do uší. Zuzana to všechno pozorovala s nezájmem, věděla, že nemůže dělat nic, čím by zvrátila jejich rozhodnutí, které bylo předem jasné. Ještě před chvílí měla strach, ale teď jakoby jí bylo všechno jedno. Vlastně nebylo, pohrdala jimi. To byl ten pocit, který v jejím nitru vítězil. Žádný vztek ani bolest, jen a jen pohrdání. Pohrdala jejich falešnými důkazy, pohrdala těmi smyšlenými báchorkami, pohrdala soudci, kteří nerozpoznají pravdu a nejvíc pohrdala těmi, kdo pravdu vidět nechtěli. Zdálo se, že se soudci konečně shodli , protože se přestali dohadovat. Také rozvášněný dav konečně utichl, aby si mohl poslechnout rozsudek. Nejstarší soudce, povstal. "Jsme přeci křesťané", řekl na úvod. "A křesťané se mají držet pravidel svaté knihy. V té je, jak jistě všichni víte, napsáno, že každý by se měl mít napozoru před ďáblem a jeho učedníky. Ti, kdo uzavřeli s ďáblem smlouvu, nemají na tomto světě místo. Jejich pán je ve své říši jistě rád uvítá. Zvážili jsme všechny důkazy i výpovědi a náš rozsudek zní, vinna! Výkon trestu proběhne zítra ráno, na šibeničním vrchu"