Před soud předstoupil muž středního věku, opírající se o elegantní dřevěnou hůl. Zuzana se zajíkla, velmi dobře věděla, kdo to je. Danielův otec. Při pohledu do jeho chladných očí se zachvěla, věděla, že ji nenávidí. Skoro nevnímala jeho slova, bylo jasné, že vše co řekne je jen další snůška lží a nesmyslů. Zbystřila až když uslyšela slůvko "kočka", vyslechla si však jen lacinou báchorku o tom, jak se mění v černou ďábelskou kočku a škodí svému okolí. Její myšlenky se zatoulaly ke kocourkovi a k vojákově předpovědi a o jejich brzkém setkání. "Možná měl pravdu", uvědomila si a raději zase začala vnímat, i když jen proto, aby věděla co dalšího si vymyslel. "A jak jsem již říkal, čarodějnice patří na šibenici". Na okamžik bylo ticho. Vzápětí začal dav vášnově skandovat jeho slova a Zuzana pochopila, že svého kocourka nejspíš uvidí už velmi, velmi brzo.