První paprsky ranního slunce se prodíraly skrze těžké závěsy a malovaly stěny její skromné komnaty měkkými zlatavými tóny. Hannah otevřela oči a na okamžik zůstala nehybně ležet, naslouchajíc klidnému tepu hradu, který se pomalu probouzel do nového dne. Jasné světlo a lehký šepot větru, jenž se opíral do okenních tabulek, jí přinesly pocit svěžesti a odhodlání.

Jakmile vstala, myšlenky na předchozí den ji zcela pohltily. Chtěla se Nevillovi odvděčit za jeho laskavost, za ten způsob, jakým jí nezištně pomohl už jen tím, že společně trávili další večer. Uvažovala, co by mohlo potěšit někoho, kdo zasvětil svůj život péči o křehké zelené životy. A pak ji to napadlo – ukáže mu, že je dostatečně šikovná, aby zalila jeho magické rostliny.

Vyrazila do skleníků s konví plnou vody a pocitem, že udělá něco užitečného. Rostliny vypadaly zdravě, ale Hannah měla pocit, že každá ocení trochu vláhy. Vodou jim přeci neublíží, no ne? Když přišla ke zvláštně vypadající rostlině s ostny, která připomínala kaktus, rozhodla se začít právě u ní.

„Ach, ty určitě potřebuješ pořádně napít," zašeptala tiše, téměř láskyplně, a opatrně naklonila konev, aby rostlině poskytla vláhu, kterou si zasloužila. Sledovala, jak se první kapky vsakovaly do temné hlíny, a na okamžik se zdálo, že vše probíhá hladce.

Jenže náhle proud vody zesílil, a než se stačila vzpamatovat, začala z květináče přetékat a rozlévat se všude kolem. Hladina stoupala, dokud se neproměnila v malý potůček, který si bez okolků našel cestu až k jejím botám.

„Promerlina, co se to děje?!" vyjekla Hannah. V panice se pokoušela přimět konev k poslušnosti, ale voda jí stékala po rukou, odkapávala z rukávů a neúprosně se vsakovala do jejích bot.

Zmatku uprostřed vlhkého chaosu učinil přítrž tichý povzdech, který ji přiměl zvednout hlavu. Ve dveřích skleníku stál Neville, s jednou rukou opřenou o čelo a s výrazem, který balancoval mezi údivem a pobavením. Jeho pohled byl až příliš výmluvný – směs trpělivosti a lehké rezignace, jakou mají lidé, kteří jsou zvyklí na všemožné katastrofy.

„Já jen..." začala Hannah, červenající se až ke kořínkům blonďatých vlasů. „Chtěla jsem pomoct."

Neville si tiše povzdechl, ale koutky úst mu zacukaly, než se z jeho hrdla vydral srdečný smích. „To je od tebe opravdu hezké," řekl nakonec a hlas mu jemně vibroval upřímnou vděčností, „ale možná ani zalévání nebude tvá parketa."

Pomalu přešel k přemokřené rostlině a sklonil se k ní s opatrností, která prozrazovala hluboký respekt k jejímu živému, byť trochu zaskočenému stavu. Jeho ruce, pevné a zkušené, se pohybovaly s ladností a jistotou. Špičkami prstů jemně otřel okvětní lístek posetý lesklými kapkami vody, jako by se tiše omlouval za zmatek, který rostlině způsobila.

Po chvíli zvedl hlavu a věnoval Hannah uklidňující úsměv, plný pochopení. „Vidíš? Všechno v pořádku."

Vydala ze sebe tichý povzdech, rukou si odhrnula pramen vlasů, který jí sklouzl do očí, a omluvně se usmála. „Měla jsem se tě zeptat, než jsem začala. Ale chtěla jsem tě překvapit."

Neville zvedl hlavu, na rtech měl laskavý úsměv, rozjasněný pobavením. „Snaha se cení," řekl. Vzal ji za ruku a ukázal na květ, který se začal lehce kroutit, jako by se rostlina bránila přebytečné vlhkosti. „Vidíš? Ona si poradí. Ale je dobré vědět, jak na ni, aby se cítila pohodlně."

Hannah přikývla a ucítila jemné teplo, které se jí rozlilo po tváři. Vždy ji fascinovalo, jak Neville dokáže mluvit o rostlinách s takovou péčí a vášní, jako by každá z nich byla jeho nejbližším přítelem, to jistě. Ale ten dotek? Proč ji promerlina držel za ruku? Vždyť musela být úplně propocená!

Rychle ucukla rukou, jako by se najednou probudila z nějakého zvláštního kouzla – něco jako Mdloby na tebe, ale tak trochu jinak. „Promiň," zamumlala, neschopná zvednout pohled. Její tváře teď hořely tak intenzivně, že by klidně mohla konkurovat teplotě žhnoucího slunce.

„To je v pořádku," odpověděl Neville klidně, ale ona měla pocit, že v jeho hlase slyší náznak pobavení, které ji jen víc znervózňovalo. V duchu se proklínala. Co si sakra myslela? Že bude najednou expertka na rostliny? Že se z ní přes noc stane dokonalá pomocnice? A proč se červená jako nějaká školačka?

„Víš co?" řekla rychle, aniž by mu dala prostor odpovědět. „Radši tě nechám pracovat. Mám ještě... něco... co musím udělat." Rozhodila rukama v neurčitém gestu, které mělo nejspíš naznačovat spoustu neodkladných povinností, o nichž neměla ani ponětí, co by mohly být.

Neville ji sledoval s tím svým typickým klidným výrazem, který ji vždycky trochu znervózňoval. Jak to, že byl tak sebejistý, tak klidný? „Dobře," přikývl. „Ale kdyby tě rostliny zase zlákaly, budu tady. A neboj, určitě to zvládneme bez... incidentů."

Hannah se pokusila o úsměv, ale místo toho to vypadalo jako zvláštní škleb. „Díky," zamumlala a otočila se k odchodu. Její kroky zněly po kamenné chodbičce uprostřed skleníku příliš hlasitě, a jakmile byla venku, zhluboka si oddechla.

Vzduch venku byl ostrý a osvěžující, jako políček, který jí připomněl, že potřebuje zachovat klid. Ale to teplo v její hrudi, to nechtěné chvění v břiše, tam stále bylo. Rozhlédla se kolem, jako by hledala nějakou kotvu v realitě, a pak vykročila směrem k hradu, rozhodnutá na chvíli se schovat před tím podivným, zneklidňujícím pocitem.

Když za sebou zavřela dveře své malé komnaty, opřela se o ně zády a vydechla, jako kdyby právě unikla z pekelně nebezpečného dobrodružství. Její srdce ještě pořád bušilo rychleji, než by bylo zdravé, a v hlavě měla chaos, který se odmítal utišit. Proč měla pocit, že její nervy byly najednou napnuté jako struny, a proč se jí při každém pomyšlení na Nevillovu ruku sevřel žaludek?

Hannah pomalu přešla k úzkému oknu, odkud viděla na skleníky. Skrze prosklenou stříšku spatřila muže, kvůli němuž jí hořely tváře. Něco na něm zkrátka bylo; ta klidná jistota, laskavost v každém gestu, jak dokázal promlouvat s rostlinami, pak ten pohled, když ji držel za ruku – jemný, trochu pobavený, ale rozhodně ne výsměšný.

Na ten úsměv myslela po zbytek dne, kdy trávila čas se studenty, kteří se zranili při tréninku famfrpálu, odpoledne pak společně s Blaisem připravovala lektvary. To naštěstí Hannah uměla bezchybně, proto si před večeří nepřipadala tak hloupě, jako tomu bylo před snídaní.

Do své komnaty se vrátila s úsměvem na rtech a sadou lektvarů pro každou příležitost, pokud by je potřebovala mít po ruce. Lektvar na nevolnost, lektvary proti bolestem hlavy, léčivá sada pro drobná poranění – to všechno měla v malé brašničce, kterou u sebe nosila takřka neustále.

Už se připravovala na cestu do Velké síně, když vtom ji vyrušilo zaklepání na dveře.

„Dále," zavolala a otočila se.

Neville stál ve dveřích, v ruce držel malou květináčovou rostlinu s jasně zelenými listy a drobnými žlutými kvítky. „Tohle je pro tebe," řekl s letmým úsměvem, z nějž se Hannah podlamovala kolena a usazovala ji zpět do nervozity, kterou pociťovala během rána. „Myslel jsem, že bys mohla začít trénovat s méně náročnou květinou."

Oplatila mu úsměv a rukou pokynula, aby vstoupil. Neville překročil práh, čímž ji vracel k myšlenkám na předešlou noc a její žvatlání o pomíjivých okamžicích, o ztracených láskách a časech dětské pohody, na které raději zapomněla.

„Co to je za rostlinu?" vyptávala se. V duchu jí konejšila myšlenka, že pokud se budou bavit jen o této rostlině, zůstane v bezpečí.

„Říká se jí sluněnka. Vydává jemné světlo, když je tma, a prý uklidňuje mysl," vysvětlil. „Je snadná na péči, jen ji občas zalij a dej na světlo."

Hannah převzala květináč a pečlivě ho postavila na parapet.

Trochu se obávala k němu otočit čelem, ale pak si uvědomila, že kolem sebe zcela beze studu chodili dlouhé roky a tyto doteky také nebyly ojedinělé. Proč ji to tedy tak ovlivňovalo právě dnes? Možná za to mohla konstelace hvězd, špatná vlhkost vzduchu, biozátěž, nebo její menstruační cyklus. Něco z toho muselo být faktorem, jen nevěděla co.

„Už je skoro čas na večeři," pronesl do ticha Neville. Hannah si oddychla, že promluvil, jinak by tam stála a přemýšlela nad vhodnými slovy celou věčnost. Jako by nestačilo prosté poděkování. „Můžu tě doprovodit? Jen abych měl jistotu, že mi na důkaz díků nepůjdeš vytopit skleník."

To už se jí zacukaly koutky. Nic se mezi nimi nezměnilo, jen si domýšlela absurdní scénáře, které se ani nemohly stát.

„A co když tam zaběhnu po večeři?" ptala se ho s obvyklým nádechem humoru, jakmile se k němu otočila čelem.

Téměř přehlížela jeho ostře řezanou tvář, která se nemohla méně podobat baculatým tvářím, jež měl během školních let. Byl vysoký, statný a měl silné ruce, jimž slušelo, když nosil těžké květináče – svaly se mu napínaly pod náporem tíhy, ale na to myslet nemohla. Ne, rozhodně to přehlížela. A rozhodně z něj nebyla ani trochu nesvá!

„Tak na tebe budu muset dohlédnout i po večeři," odpověděl s ledabylým pokrčením ramen, jako by to bylo normální.

Jenže ono to normální je, Hann, vždyť jste přátelé celou věčnost!

S hlubokým nádechem k němu opět promluvila: „I po večeři? To už jsem tě stihla pozvat na další čajový dýchánek?"

Už se do toho dostávala. Pro přátele přeci nemá být složité mluvit, tak proč měla ten zaclánějící knedlík v krku, kvůli němuž se jí těžko dýchalo a potily se jí ruce?

„Myslel jsem, že mi dlužíš čajovou omluvu," pokračoval vesele, čímž pomalu ale jistě shazoval nepřirozenou tíhu z jejích ramen. To už se Hannah zasmála a skutečně naskočila do vlaku, který jí málem začínal ujíždět.

„Dobře, můžeš mě doprovodit na večeři," odvětila s úsměvem. „Ale varuju tě, pokud mi budeš připomínat moje rostlinné přešlapy, možná se v noci skutečně zastavím za tím tvým mimbulusem," pohrozila mu.

Neville se zatvářil dotčeně jako nikdy dřív. „Pan Mimbly si to nezaslouží!"

„Pan Mimbly?" zopakovala po něm s vykulenýma očima. „Ty jsi ho pojmenoval?"

„Samozřejmě," přikývl s vážným výrazem. „Je to člen rodiny. A popravdě, myslím, že se z toho incidentu ještě úplně nevzpamatoval."

Když zmínil rodinu, Hannah ten veselý nádech situace velmi rychle opustil. To, co je spojovalo, nebylo jen prací v Bradavicích, ale taktéž měli podobnou minulost. On své rodiče ztratil, přestože žili, ona ztratila svého otce, který přestal žít ve chvíli, kdy pohřbil milovanou manželku. Oba během kouzelnických válek ztratili tolik, že mohli sdílet i tyto zkušenosti.

Život z nich udělal přátele, aby na nic z toho špatného nebyli sami. A ze stejného důvodu k nim osud přivál i Blaise Zabiniho, s nímž se zcela náhodou setkali před Velkou síní.

„Nazdárek, vy dva," houkl na ně. V tom černém hábitu by ho lehce přehlédli, ale jeho hluboký hlas je donutil otočit se směrem ke sklepení.

„Ahoj," pousmála se Hannah a udělala krok do strany, aby udržela přiměřený odstup mezi sebou a Nevillem. Blaise byl známý tím, že si dokázal domýšlet i věci, které neexistovaly, a Hannah nechtěla dát sebemenší záminku k nějakému jeho komentáři.

„Nazdar," odpověděl Neville a přijal od Blaise jakýsi pergamen.

„Už mi z toho hrabe," prohlásil a pohledem zabloudil k Velké síni. „Formuláře sem, formuláře tam. A míchat lektvary bude kdo?"

„Hm," broukla Hannah s hranou nevinností. „Studenti?"

„Ty jsi nějaká chytrá," zkonstatoval suše Zmijozel, u čehož si odkašlal. „Vy dva jste zase čoudili smějanku někde za dubem, že?"

Hannah okamžitě střelila po Nevillovi pohledem. Ten se zatvářil provinile, zvedl ruku k týlu a nervózně se zazubil.

„Nemysli si, že to nevím," pokračoval Blaise a přimhouřil oči. „Ale Neville je v tom nevinně. Sám jsem obdivoval, jak mu pěkně kvete, a poprosil ho o pár sušených exemplářů. Léto s Hermionou totiž bývá... No, řekněme, že smějanka pomáhá přežít."

„Pořád nechápu, proč s nimi bydlíš, když si pořád stěžuješ," zakroutila Hannah hlavou nad jeho nepěknými poznámkami.

„Protože jsem přeci rád pátým kolem u vozu, ne?" mávl teatrálně rukou do prázdna. „Alespoň někomu můžu dělat křoví, když pan někdo nemá koule," podotkl, načež přidal do kroku, aby usedl ke stolu první. Nezapomněl svému kolegovi věnovat krátký, ale významný pohled.

Hannah překvapeně zamrkala a pohlédla na Nevilla, který si počínal ještě nervózněji – byl celý rudý a nervózně přešlapoval. Blaise mezitím zmizel v ruchu Velké síně.

Jakmile chvíli poté usedli ke stolu, pociťovala tu nervózní a napjatou atmosféru, který se mezi ní a Nevillem utvořila. Zatímco se pokoušela soustředit na jídlo, Neville občas letmo pohlédl jejím směrem, ale vždy se okamžitě odvrátil, když si toho všimla.

„Neville," prolomila nakonec ticho, zatímco si nabírala bramborovou kaši. „Blaise mluvil o něčem konkrétním?" zeptala se, i když si nebyla jistá, jestli chce slyšet odpověď.

Málem upustil vidličku. Mlčel, než konečně nabral odvahu, aby promluvil: „Nevím, o čem to mluvíš."

Povytáhla obočí. „Mám pocit, že víš docela přesně, o čem mluvím," řekla klidným hlasem. Neville si povzdechl, odložil příbor a pohlédl na ni.

„Blaise prostě rád mluví, aby měl poslední slovo. Neměla bys jeho poznámky brát tak vážně."

Takovou chladnou a odměřenou reakci nečekala. Jelikož byla toho dne až moc ovlivněna svými emocemi, rázem cítila, jak se jí do očí nahrnuly slzy, ale nechtěla je vypustit ven.

„Možná by to bylo snazší, kdyby se to občas nezdálo jako... pravda," dopověděla tiše a sklopila oči k talíři.

Nebreč. Nebreč. Nebreč!

Neville zaváhal. Všiml si, že je blondýnka trochu podrážděná, a tak pod stolem stiskl její ruku.

„Hannah," oslovil ji tichým a jemným hlasem, „nemyslím si, že –"

Jeho slova zůstala nevyřčená; jakmile promluvil, odnikud se k nim přidal Blaise a posadil se k nim s talířem plným kuřecích paliček s křupavou kůrkou. Neville pustil Hanninu ruku a smířlivě se na ni pousmál, jako by se chtěl omluvit.

„Vy dva tady máte vážnou konverzaci?" ptal se s neskrývanou zvědavostí.

Hannah protočila oči. Vážně měla Blaise Zabiniho ráda. Jeho úžasné gesto po válce, kdy své rodinné sídlo přetvořil na odlehlé pracoviště nemocnice Svatého Munga, ji donutilo na něj koukat úplně jinak. A poté, když začal pracovat v Bradavicích, se stal jediným Zmijozelem, kterého si dokázala pustit k tělu a bezmezně mu věřit, ale tentokrát měla sto chutí omlátit mu ten talíř se stehýnky o hlavu.

„Blaise, máš nějaký důvod, proč nás poctít svou přítomností, nebo jsi prostě jen zvědavý?" Z jejích slov sršela nevraživost, která pro ni nebyla ani trochu typická. Blaise se zrovna zakousl do kuřecí paličky a zůstal na ni zírat.

„Hen tu hím," odpověděl s plnou pusou.

Hannah se nadechla, aby něco řekla, ale místo toho jen zavrtěla hlavou. Neville se mezitím zvedl a zamumlal něco o tom, že se musí podívat na studenty u nebelvírského stolu.

Blaise ho sledoval, jak odchází, a pak se otočil zpátky k blondýnce, která ho doslova propalovala pohledem. Rychle rozkousal sousto, spolkl ho a zapil džusem. Ten zcela určitě patřil Hannah, ale to už raději nekomentovala.

„Už ti vyznal lásku?" zeptal se netaktně. Hannah semkla rty a předvedla velice soustředěný nádech nosem.

Pokud si ti dva někdy měli vyznat lásku, rozhodně nepotřebovala Blaisovu přítomnost. Jistě, byl jejím kamarádem a skvělým kolegou, ale jeho až vtíravá potřeba zkoumat cizí vztahy neznala hranic. Jenže ona tu hranici viděla – Blaise po ní právě kráčel, čímž ji dokonale vytáčel.

„Možná je jen opatrný," odsekla.

„Opatrný?" zopakoval a naklonil se blíž. Z dálky to mohlo vypadat příliš familiárně, ale jemu na tom sotva sešlo. „To je velmi pěkný způsob, jak někoho nenazvat zbabělým."

Vzhledem ke své práci, kterou milovala, odolala nutkání vlepit mu facku. Nedokázala pochopit, kde se v něm brala ta drzost, aby svého přítele nazýval zbabělým. Místo prudké reakce zavrtěla hlavou a věnovala mu chabý úsměv.

„Ty jsi ale hodný kamarád, Blaise," utrousila. Nejspíš mu došlo, jak jeho slova vyzněla, proto rázně zakroutil hlavou a pohlédl k Nevillovi, který akorát dorazil k jedněm ze starších studentů, aby jim cosi pověděl.

„Neříkám, že je zbabělý. Jenom... No tak, Hannah, buď jsi slepá nebo tupá, ale já si nemyslím ani jedno," dodal, aby předešel dalšímu nevraživému pohledu. Na to už ale bylo pozdě, Hannah do svým jindy vlídným pohledem propalovala.

„Ještě nějaká slova, která mě zahřejí u srdce?" ptala se s náznakem ironie a sarkasmu, který byl cítit na míle daleko. Blaise se odtáhl.

„Sakra," zaklel. Než znovu promluvil, promnul si kořen nosu. „Hannah, promiň, řekl jsem to špatně. Jenom prostě...," odmlčel se.

„Prostě co?"

Místo odpovědi pohlédl k nebelvírskému stolu, u kterého se Neville smál něčemu, o čem mluvil se svými studenty. Jako jejich kolejní ředitel doslova zářil, což mu samozřejmě imponovalo. Když se na něj díval, jak se s nimi baví, vůbec by ho nenapadlo, že je to ten stydlivý Neville, jakého znal. Ale pokud šlo o ženy, nikdy se nezměnil.

„Tak mi to neříkej," pokrčila Hannah rameny a začala se věnovat své večeři. Zavládlo mezi nimi hrobové ticho, jejž narušovalo jen cinkání příborů, ale Blaise se k ní nakonec přeci jen naklonil, aby řekl, co měl na srdci.

„Stará se tak moc o druhé, že by mohl zapomenout na to, co chce on sám," sdělil jí téměř tajemným tónem.

„Co tím myslíš?" ptala se. Blaise na ni pohlédl.

„Typický Nebelvír. Nenechá trpět ostatní, ale sám hrdinsky strádá. Navíc je až moc ochotný čekat na příležitosti, místo toho aby je sám vytvořil."

Hannah si ho ustaraně prohlédla. Jeho slova ji zaskočila, ale zároveň je chápala.

„A všiml jsem si," pokračoval, „že i ty očividně ráda čekáš."

„Čekám?" opakovala po něm ostře. Jeho potřeba soudit ji toho dne začínala štvát.

„Čekáš, že Neville něco udělá. Že se něco stane, ale někdy...," naklonil se blíž a snížil hlas, „někdy stačí udělat jen ten první krok."

Hannah uhýbala pohledem směrem k Nevillovi, který se právě vracel ke stolu a ten zvídavý pohled jí oplácel. Netušila, co se mu honilo hlavou, proto se znovu obrátila k Blaisovi a napřímila se.

„Zkus se raději starat o sebe, ano?" požádala ho. „Protože pokud chceš být vztahový guru, měl bys někoho najít a zažít to, než začneš rozdávat nevyžádané rady."

Blaise se odtáhl a cosi smutně zamrmlal. Hannah jeho posunek napodobila opačným směrem a zároveň vstala, neboť ji po tomto rozhovoru přešla veškerá chuť k jídlu. Jistěže chápala, jak svá slova myslel, ale takovou debatu by měla probírat s Nevillem, než aby tlachala nad talířem kuřecích paliček s Blaisem, proto ostatně odešla od profesorského stolu a zamířila k východu.

Ještě než odešla, Neville ji zastavil letmým dotykem na lokti, jako by ji vázal k tomuto momentu, v němž se smutek a ticho střetávaly s jejich každodenní realitou.

„Jsi v pořádku?" ptal se ustaraně. Hannah v tom však slyšela jedné – Blaisova slova o tom, jak se Neville rád tak moc stará o druhé, aniž by se soustředil na své trable.

„V naprostém," zalhala s lehkým úsměvem na rtech, který měl zakrýt vše, co se skrývalo pod povrchem. Nechtěla ho zbytečně zatěžovat svými myšlenkami a pochybnostmi. „Stavíš se na šálek čaje, nebo půjdeš spát?"

Všimla si jeho rozšiřujícího se úsměvu, který se na jeho tváři rozléval po její otázce.

„Přijdu rád," souhlasil. Hannah souhlasně kývla a chystala se pokračovat v cestě, ale stiskl na její ruce nepovoloval. Shlédla dolů, načež se opět podívala do jeho tmavě hnědých očí.

„Pořád mě držíš," upozornila ho, ale s něžností a nádechem pobavení v hlase.

„No jo, vlastně," zasmál se, když si uvědomil, že měla pravdu. Uvolnil sevření, aby mohla pokračovat v cestě.

Ještě chvíli se za ní díval s potutelným úsměvem na rtech, dokud ho nevyrušil jeden z nebelvírských studentů.

„Pane jo!" halekal mladý Wood, prefekt a kapitán famfrpálového týmu. „Profesor se nám zamiloval!"

Neville, zvyklý na trochu neslušné chování svých studentů, nedokázal skrýt úsměv, který jej prozradil. Věděli to všichni, profesoři i studenti, možná i veškeré obrazy, ale on se skutečně nedokázal vyslovit.

Přeseknout Nagini během Bitvy o Bradavice se mu zdálo snazší, než přiznat city k ženě, kterou celé roky obdivoval.

🌵

Slibovala jsem Blaisovu důležitou roli, ale sami jistě uznáte, že si ji přebral tak trochu po svém. Mám ho ráda jako netaktního vztahového guru, proto je tu přesně takový... Na druhou stranu – bude hůř, slibuju! 🤣