Hannah Abbottová stála uprostřed ošetřovny a zamyšleně hleděla na kotlík s bublajícím lektvarem. Jeho povrch byl posetý malými perličkami páry, která voněla po levanduli a jalovci, což byl jasný signál, že je téměř hotov. S povzdechem pohlédla na lůžka – za poslední tři dny na ošetřovnu přibylo šest studentů. Dva z nich se popálili při přípravě lektvaru, tři si přivodili modřiny a naraženiny během famfrpálového tréninku, a ten poslední, prvák z Havraspáru, dorazil s nohou napůl proměněnou ve dřevo, protože si spletl své kouzlo na přeměňování s jedním, které našel v nejmenované knize svého staršího bratra.

A prý že jsou Bradavice bezpečné místo.

„Madam Abbottová?" ozvalo se za ní. Hannah sklonila pohled k dívce na nejbližší posteli, Lydii Graysonové z Mrzimoru. „Myslíte, že už mi můžete sundat ten obvaz?" ptala s nadějí v hlase.

Tato studentka čtvrtého ročníku byla naději mrzimorského famfrpálového týmu. Nikdo nechytal zlatonky tak rychle jako ona, dokonce snad předčila i slavného Harryho Pottera. Avšak se svým zraněním se potýkala už druhý den a nevypadalo to, že by mohla v nejbližších dnech ošetřovnu opustit.

Hannah i přesto došla k lůžku, aby si dívčinu nohu prohlédla. Obvaz, který toho rána měnila, byl pokryt třpytivou vrstvou růžového prášku ze smějanky, která měla ve formě mastičky hojivé účinky. Ani ta ale nepomohla, aby se Lydiina noha vrátila do původního stavu – pořád se nezbavila modřin.

„Musíš na sebe dávat pozor," konstatovala lékouzelnice s kroucením hlavy. „Nechám to dýchat, ale pro jistotu ti dám trochu mastičky, aby se ti uvolnily svaly, a namíchám další lektvar z dýmějové hlízy."

„A co to znamená? Můžu už zpátky na kolej?" téměř žadonila. Dokonce spojila ruce do prosebného gesta, ale Hannah její žádost přísně zamítla.

„Ne," odvětila. „Uvidíme, jak na tom budeš zítra ráno, ale dnes tě chci mít ještě pod dohledem. A mimochodem, první týden se budeš muset šetřit – žádné přemety, žádná Vronského finta a žádné seskakování z koštěte do tribun, nebo tu zase skončíš s pláčem," varovala ji.

Černovlasá Mrzimorka přikývla. Pro dívku z mudlovské rodiny bylo těžké odolat všemu kouzelnému, natož famfrpálu, v němž skutečně vynikala. Užívala si, že je v něčem dobrá, proto se často nechávala unášet aplausem a skandováním mrzimorských, mezi něž po každém chycení zlatonky vlétla a radovala se s nimi.

„Slibuju, že budu opatrná, ale... Vážně bych nemohla jít na kolej?" prosebně zamrkala. „Madam Abbottová, prosím, budu hodná."

Hannah semkla rty a vstala, aniž by studentce odpověděla. Vzápětí se vydala za závěs, kde měla své lektvarové zázemí, aby vytáhla flakonek s výtažkem z měsíčkové mázy. Právě s touto modravou tekutinou došla zpátky k Lydii, která se tvářila skoro stejně smutně, jako Hannah, když ji Neville vykázal ze svého skleníku.

„Ještě tě to bude trochu bolet. Musíš nosit berle," upozornila ji, než uvolnila stisk flakonku a nechala jej klesnout do dívčiny dlaně. „Jeden lok před každým jídlem. Je možné, že se ti po něm bude motat hlava, takže stejně musíš vynechat pár tréninků. Ale jsi naše hvězda, tak ti to jistě neuškodí," mrkla na ni nakonec.

Lydia se rozzářila jako měsíc na temné obloze. Ačkoliv to nebylo úplně ideální, napřímila se a téměř přátelsky ji objala, aby ukázala svůj vděk.

Hannah se pousmála, ačkoliv ji objímání studentů vždycky trochu zaskočilo. „Dobře, dobře, tak už jdi." Zatímco pokynula studentce k odchodu, vyčarovala pro ni berle. Lydia si je s poděkováním převzala a velice nemotorně opustila ošetřovnu s příslibem, že se hned ráno zastaví pro mastičku i lektvar, které pro ni Hannah musela připravit.

Ještě chvíli na ni dohlížela, než její pozornost upoutal jakýsi hlasitý výbuch. Vzápětí – tak pět vteřin poté – vtrhl na ošetřovnu malý Nebelvír s prapodivnou helmou, vypadající jako citrón.

„Promerlina!" hartusila. „Co to je tentokrát, Tremlette?"

Tmavovlasý chlapec s umouněnou tváří od sazí mírně nadzvedl helmu a obdařil ji nervózním úsměvem. Davey Tremlett navštěvoval Bradavice sedm měsíců i s cestou a za tu dobu byl minimálně dvanáctkrát na ošetřovně, protože pokaždé vyvedl něco absurdního. Třeba si na hlavu nasadil helmu, která vypadala jako citrón, že ano.

„Já se snažil nic neprovést!" bránil se, ale zpod přilby stoupal hustý černý kouř a celá jeho hlava vypadala, jako by se ji pokusil opéct na ohništi.

Už ze zvyku sáhla po lahvi s hojivou tinkturou z dračích šupin, kterou měla připravenou speciálně pro Daveyho. „V tvém případě bych se spíš snažila něco provést, aby se to potkalo s opačným účinkem," pospíšila si k němu, zatímco mávala hůlkou, aby se zbavila dýmu i helmy. Několik studentů na ošetřovně začalo kašlat, jak jim ten kouř bránil v dýchání čerstvého vzduchu.

„Nechtěl jsem vás obtěžovat," špitl smutně tmavovlásek. Hannah si ho smířlivě prohlédla, ale převážně kontrolovala, jestli někde neměl popáleniny nebo nekrvácel.

„Magie je mocná, ale to neznamená, že jsi mocný i ty," domlouvala mu, zatímco opatrně potírala jeho tvář chladivou tinkturou. V duchu přemýšlela o tom, jak často studenti podceňovali nebezpečí kouzel. „Musíš být opatrný, pokud se chceš stát velkým kouzelníkem, ano?"

„Já... já si myslel, že to zvládnu."

„Zvládneš," uznala jeho kvality, o nichž zatím nikdo nevěděl. „Jistěže to zvládneš, ale až budeš starší. Jsi tu první rok, teprve zkoumáš různá zákoutí magie, ale tímhle tempem se druhého ročníku ani nedožiješ. Neříkal jsi mi, že chceš hrát famfrpál?"

„Ano!" výskl. Hannah se sice vnitřně modlila, aby ho do famfrpálového týmu nevzali, neboť jí bylo jasné, že ho bude mít na ošetřovně ještě častěji. Přesto se k němu snažila být milá.

„Pak se musíš pořádně soustředit a dělat jen věci, které ti profesoři zadají za úkol. A rozhodně si nesmíš brát na hlavu něco, o čem nevíš, jaké má účinky, hm?"

„Ano, madam Abbottová," přitakal. Hannah to pohladila po tváři a obdařila ho úsměvem.

Když se dým v místnosti konečně rozptýlil a Tremlett vypadal o něco méně jako spálený toast, propustila ho s přísným varováním. „A teď běž. A pamatuj si – žádné experimenty, pokud to neschválí některý z profesorů!"

Davey horlivě přikývl, popadl svou brašnu, uvnitř níž cosi podezřele zachrastilo, a zmizel za dveřmi ošetřovny. Hannah jen zakroutila hlavou a povzdechla si.

Místností se konečně rozhostilo ticho, které využila ke kontrole ostatních studentů. Na jednom z lůžek ležela Sarah Farleyová, sedmačka, jejíž paže byla pokrytá zelenými šupinami – následek nepovedeného kouzla na zpevnění kůže. „Jak se cítíš, Sarah?" zeptala se a jemně jí zkontrolovala ruku.

„Je to lepší," odpověděla zmijozelská dívka. „Ale pořád mě to trochu svědí."

„To je normální," uklidnila ji téměř mateřským tónem. „Do večera by měly šupiny zmizet. Pokud ne, použij tu mast, kterou jsem ti dala, a přijď za mnou ráno."

Dál postupovala od jednoho lůžka k druhému, kontrolovala zraněné a ujišťovala se, že všichni dostali potřebnou péči. Když si byla jistá, že všichni spí nebo jsou alespoň klidní, přistoupila k oknu a na chvíli se zahleděla ven. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru, jeho paprsky malovaly zlatavé pruhy na kamenných zdech Bradavic. Ošetřovna ztichla.

Sotva si začala zvykat na hrobové ticho, uslyšela, jak někdo otevřel dveře. S tím nejzoufalejším povzdechem, na jaký se kdy zmohla, vykoukla zpoza závěsu, ale rázem se zářivě usmála, když místo poraněného studenta spatřila Nevilla.

„Ahoj. Mám ty dýmějové hlízy, o které jsi mě žádala," oznámil s úsměvem a krabicí plnou kouzelnických rostlin, kterou po chvíli položil na stůl vedle kotlíku s vychladlým lektvarem.

„Ty jsi poklad," usmála se na něj. Na nic nečekala a z krabice vytáhla hlízu, z jejíchž konců odtrhla dva lístky, což okamžitě způsobilo, že se lektvar zbarvil do odstínů zlatavého podzimního slunce.

Neville se mezitím rozhlížel po odpočívajících studentech. Sarah odešla, Lydia taktéž, takže jich tam bylo už jen pět.

„Vypadá to, že máš plné ruce práce. Ale povedlo se mi zastavit bandu prváků ještě před tím, než stihli doběhnout na hřiště s nějakými staletými košťaty. To máš minimálně o sedm studentů méně," chvástal se s úsměvem, jenž pro něj byl tak obvyklý. Hannah zakroutila hlavou, ale taktéž se culila.

„Tak či tak mám pocit, že tu budu mít další várku pacientů dřív, než ten lektvar sleju do lahviček," postěžovala si. Neville přátelsky stiskl její rameno a konejšivě se usmál.

„Zvládáš to skvěle, Hannah. Jsem si jistý, že madam Pomfreyová nemohla najít lepší náhradu. Jsi skoro jako ona, přísná, ale studenti tě milují," podporoval ji. „Dokonce si myslím, že právě to je důvodem, proč jsou tady tak často."

Hannah se tiše uchechtla, aby nerušila těch pět dětí za závěsem. „Možná by mě tedy mohli milovat jen o něco méně."

„Nebo je to možná trest za ta tvá fiaska v mých sklenících," ušklíbl se. Blondýna, zasažena jeho dobíráním, ho udeřila do ramene. Lehce, ale pevně.

„Přestaň to pořád vytahovat, Neville!" napomenula ho, ale smíchu se neubránila. Zároveň cítila, jak se ho jejích tváří s neochvějnou rychlostí prolévá červená barva, proto se začala soustředit na dokončení lektvaru.

Neville mezitím ze zvyku uklidil přísady na místa, kam patřily, a zarovnal všechny dózy do řady. Měl rád Hannin smysl pro pořádek, proto jej nechtěl ničím narušovat. Jen jí tam v tichosti pomáhal, zatímco ona se skláněla nad kotlíkem, který po hodině chladu přinesla zpět k varu, aby jej konečně mohla slít do lahviček. Dokonce i ty jí Neville připravil k ruce, což okomentovala tichým poděkováním.

Po poslední kontrole ošetřovny a o několik minut později, když měla vše hotové, srovnané a připravené na nemožné, pozvala Nevilla na čajový dýchánek do své komnaty, která zela za kamennou zdí ošetřovny. Mohla odtud slyšet studenty, ale zároveň měla soukromí, jenž při rozhovorech s Nevillem oceňovala.

Neville si pohodlně sedl ke stolu, pomalu si přitahoval šálek s čajem a s potěšením si vychutnával jeho vábnou vůni, která mu obklopila smysly jako teplý závoj. „To je úžasné, co všechno jsi tam dala? Ta vůně je... fascinující," zeptal se, jeho hlas prozrazoval, jak hluboce byl pohlcen tím jemným nádechem bylinek, které se mísily v šálku.

Hannah se na něj usmála, její oči se zaleskly, když začala vyjmenovávat jednotlivé ingredience s jemným zaujetím. Bylo to její oblíbené téma a zvuk jejích slov, jak mluvila o rostlinách, jako by o nich básnila, ho přiváděl do klidu. Jakmile dokončila svůj proslov, Neville se k ní naklonil a z kapsy své košile vytáhl malý, pečlivě svázaný uzlíček.

„To je smějanka, že?"

Právě tato veselá rostlinka hrála obrovskou roli v dnech, kdy Neville a Hannah začínali pracovat v Bradavicích; v oblacích štiplavého kouře a s úsměvy na rtech našli jeden v druhém přítele.

„Jen tak pro zábavu," odvětil Neville s tím známým jiskřivým pohledem, který v očích měl, když byl v přítomnosti něčeho neobvyklého. „Co říkáš, zpříjemníme si večer?"

„Tak jo, dneska to docela bodne." S grácií si vzala uzlíček a opatrně ho rozbalila, pod prsty jí prošly jemné lístky smějanky, jejíž vůně teď byla téměř hmatatelná, jak se linula vzduchem.

Několika obratnými pohyby zabalila smějanku tak, aby vypadala jako nazelenalá cigareta, a spiklenecky se na Nevilla usmála.

„Balkón?"

„Samozřejmě, madam Abbottová," ušklíbl se, než ji následoval k balkónovým dveřím.

Hannah se opřela o zábradlí malého balkónku, její vlasy se v nočním vánku jemně vlnily a měsíční světlo je halilo do stříbrné záře. V ruce stále držela zapálenou smějanku, kterou občas přiložila k ústům, aby si potáhla, cítíc jak kouř proniká do jejích plic a roznáší teplo do celého těla.

Neville, který stál vedle ní, znovu přiložil hrnek čaje k ústům a pomalu usrkával.

„Tak mě napadlo, Hannah," začal klidným hlasem, „že kdybych ti během školních let řekl, že jednou budeme stát na malém balkóně v Bradavicích a pokuřovat smějanku, asi bys mi nevěřila, co?"

Z jejích úst se krom kouře linul i zvonivý smích, jenž se mísil s večerním šuměním vzduchu. „To jsi ještě beztak nevěděl, že nějaká smějanka existuje."

„Blázníš?" vyhrkl, načež jí ubalenou bylinku doslova vytrhl z ruky. Hannah otevřela ústa, ale nic neřekla. „Tohle byla má záchrana, když jsme se schovávali v Komnatě nejvyšší potřeby před tím vším zlem, které na hradě panovalo."

„A že ses tehdy podělil," drcla do něj loktem, až se málem popálil o oharek. „Ale aspoň teď nejsi takový lakomec a podělíš se," ušklíbla se na něj.

Neville se šibalsky usmál. „Tak lakomec?"

„Možná malinko," naznačila prsty malé rozpětí. „Ale, jak jsem řekla, jsem ráda, že jsi ji dnes vytáhl z té tvé kouzelné kapsy," pokračovala s blaženým úsměvem, který mohl mít na svědomí buď přísun smějanky nebo Nevillova přítomnost.

„Nikdy nevíš, co všechno se skrývá v kapse mé košile, madam Abbottová," řekl s náznakem teatrálnosti. „Jsem plný překvapení."

Hannah se znovu zasmála a ukradla si smějanku zpátky, aby ji přiložila k ústům. „Ale, ale, pane profesore, co tam ještě máte? Odgenskou?" utahovala si z něj, než si pořádně potáhla, aby se vzápětí rozkašlala.

„Bacha," řekl téměř starostlivě. Dokonce se k ní přisunul, aby byl na blízku, kdyby se začala dusit.

Ještě párkrát zakašlala, načež mu smějanku vrátila a otřela si oči od slz. Neville ji ještě kontroloval, ale nakonec si sám potáhl – o dost zkušeněji než ona.

„Jsi celá rudá," konstatoval se smíchem. Pohled na ni byl docela veselý – jindy bledé tváře pokrývaly červené skvrny, světle hnědé oči se leskly slzami a ramena se jí stále chvěla od kašle. Přesto, i v takové situaci, jí to slušelo.

„To tak u lidí, kteří se dusí, bývá, Neville!" napomenula ho. Neville se tiše zachechtal, ale raději ji už nedráždil. S ženami a úponicemi si jen nerad zahrával.

Hannah na něj zamrkala očima přetékajícíma pobavenými jiskřičkami, než je zavřela a nechala se unést klidným nočním vánkem, který pročesával její rovné vlasy a zvedal jejich prameny do víru ladného tance.

Pozoroval ji tak, jako žádnou jinou ženu před tím – upíral na ni téměř zasněný pohled a u srdce ho hřál pocit, že je za jejich přátelství neskonale šťastný. Každý jeden den, kdy se společně smáli, nebo jen trávili čas v tichosti uvnitř jeho skleníků, ho naplňoval pocitem neochvějného štěstí a radosti.

Nechtěl rušit tu chvíli vzácného ticha, přesto promluvil: „Na co myslíš?"

Vzhlédla k němu a spokojeně se usmála, jako by na svých bedrech nenesla starosti všedních dní i mrazivě zlé minulosti.

„Jsou chvíle, kdy bych nejraději zastavila čas," sdělila mu tichým, ale úderným hlasem. V těch slovech nebylo jen zbožné přání, bylo v nich něco víc.

„Třeba chvíle, než zase vymyslíš něco, čím bojkotuješ mou snahu o péči o rostliny?" dobíral si ji, ale když zakroutila hlavou a neusmála se tak zářivě, jak očekával, zvážněl: „Kdybys zastavila čas, nikdy nezjistíš, co se stane poté."

„Ty a ta tvá moudra," zkonstatovala suše, ale nakonec se pousmála. Lokty se zapřela o zábradlí o něco pohodlněji a propletla prsty. „Jen přemýšlím o tom, jak je všechno krásné krátké a pomíjivé. Třeba noci... Než se naděješ, je ráno a trvá děsně dlouho, než je obloha zase takhle krásná," kývla k nekonečnu hvězd, jež se třpytilo nad jejich hlavami.

Neville polkl poznámku o tom, že je noc krátká jen proto, že její většinu lidé prospí. Místo toho do ní drcl ramenem, až se zapotácela, ale to už ji pohotově zachytil kolem pasu.

Hannah se na něj nejprve zamračila, ale pak se její rysy uvolnily a na tváři se jí zjevil ten rozkošný úsměv, který Neville tolik miloval. Její smích, jemný, a přece vysoce nakažlivý, naplnil vzduch a zahřál jeho srdce. Než stačila něco říct, její tvář se opět odvrátila k nebesům, aby se pokochala tím divem, který se rozprostíral nad nimi – tím zářivým oceánem hvězd.

„Každý okamžik se vytrácí rychleji, než si myslíme," pokračovala tichým, zamyšleným hlasem, který měl v sobě jakýsi melancholický nádech. „A tak je to se vším... s dětstvím, s láskami, s našimi sny, které se nám zdají až příliš dlouho... dokud je neprobudí realita."

Neville chvíli mlčel, a zatímco naslouchal jejím slovům, která se mezi nimi vznášela jako šepot větru, složil ruku dolů. Cítil, jak se mu něco sevřelo v hrudi. Tohle nebyla jen konverzace o noci nebo o časových mezích; tohle bylo o něčem hlubším. O plynutí času, o vzpomínkách, které se mění v přízraky. O životě, který pomalu vyprchává, pokud se příliš neohlížíme.

Neville se přitáhl k zábradlí vedle ní, aniž by se už pokoušel o nějaké další slovo. Cítil, že v tom momentě nebylo potřeba víc. Nebylo potřeba nic vysvětlovat. Stačilo jen být.

Podívali se spolu na hvězdy, na ten nekonečný prostor nad nimi, a věděli, že to, co mají, je vzácné. Ať už to bylo o minulosti, nebo o čemkoli, co by mohlo přijít, zůstali tady, v tomto okamžiku, v klidu, který jim poskytovalo ticho noci.

A právě o tom bylo jejich dlouholeté přátelství – o tichém porozumění a sounáležitosti.

🌵

Hola, hola!

Osobně miluju představu, že ti dva byli dlouhá léta pouhými přáteli, což jsem musela nastínit i tady, ale zároveň naznačit, že mezi nimi panuje i něco hlubšího. Je to takový můj headcanon, že byli opravdu dlouho přáteli, mezi nimiž visely nevyřčené city, které jeden před druhým tajili. A právě o tom tento příběh je, o tom, že to viděl každý až na ně... 😊 A co vy? Pokud jste o nich někdy přemýšleli, jak jste si jejich vztah představovali?