Ve skleníku číslo čtyři panovalo příjemné ticho, přerušované jen občasným zašustěním listů, jak se Neville sklonil nad řadou mladých sazenic mandragor. Vlhký vzduch byl nasycen vůní čerstvé země a náznakem bylinkových tónů, jež se zdály být přirozenou součástí tohoto místa. Skleník prosvětlovaly teplé paprsky vycházejícího slunce, které se lámaly přes skleněné tabule a vytvářely drobné třpytivé odlesky na každé kapce rosy.

Neville pečlivě odhrnoval hlínu kolem mladých sazenic mandragor a kontroloval jejich růst, když se k němu z druhé strany donesl zvuk pobrukování. Hannah Abbottová dloubala prstem do hlíny, kam posléze zahrabávala semínka kaktusovníku bodavého. Z úst se jí při tom linula nezřetelná melodie, možná stará čarodějnická ukolébavka, jenž se vznášela ve vzduchu mezi nimi jako neviditelná nit.

„Hannah," oslovil ji tiše, aby nenarušil klidnou atmosféru. Když k němu vzhlédla, jejich oči se na chvíli setkaly, jako by se mezi nimi vytvořil malý most porozumění. Možná by stačilo jen párkrát zamrkat, aby spolu tito dva dlouholetí přátelé komunikovali, ale tentokrát zvolil spíše slovní komunikaci. „Věděla jsi, že mandragory reagují na hudbu?"

Hannah se zarazila uprostřed pohybu. „Opravdu?" žasla. Aby se přesvědčila o pravdě, vstala a přešla až k němu. Skutečně – mandragory se spokojeně chumlaly pod zkypřenou hlínu, jako by se snažily ukrýt pod peřinku. „Myslela jsem, že hudba pomáhá spíš bylinám, jako je chechtalka nebo smějanka, ale mandragory? To jsem netušila."

Plavovlasý muž se pousmál a ukázal na jednu z mladých rostlin, která se jemně zavlnila v rytmu jejího hlasu. „Mají rády klidné melodie. Něco jim to připomíná... možná šumění země, když spí pod povrchem."

„Hm," zamračila se blondýnka nad tím, co její oblíbený kolega právě prohlásil. „To mi nepřipadá vůbec spravedlivé vzhledem k tomu, že ony samy řvou, jako kdyby je na nože braly," zkonstatovala s vážným výrazem, ale koutky se jí cukaly, jako by měla nějaký tik.

„Jsou to ještě miminka," začal s vysvětlováním. Jeho hlas v sobě nesl náznak něhy, kterou obvykle vyhrazoval jen pro rostliny. „Představ si, že bys probudila novorozeně, vytáhla ho z teplé dečky – ještě k tomu za to jemné chmýří, co děti mívají první měsíce na hlavě – a nechala ho několik minut mrznout. Nemyslíš, že by taky křičelo?"

Hannah si založila ruce na prsou a zakoulela očima, ale koutky úst se jí zvlnily v úsměvu. „Neville, to je snad nejabsurdnější srovnání, jaké jsem kdy slyšela," odvětila, ale v hlase jí zazněl pobavený tón. Děti nikdy neměla ráda – zejména ne ty, které křičely jako mandragory – ale něco jí na té Nevillově upřímné obhajobě rostlin přišlo vlastně roztomilé.

Profesor bylinkářství jen pokrčil rameny a veškerá slova schoval za nesmělý úsměv, než se opět otočil ke svým mandragorám, aby jim dopřál zaslouženou lásku a něhu. Hannah zůstávala stát nad ním, s rukama založenýma na hrudi a krátce zakroutila hlavou.

„Neville," oslovila ho něžným hlasem. Oslovený zvedl hlavu a lehce na ni kývl na znamení toho, že poslouchá. „Myslíš, že kdybych jim broukala pravidelně, začnou mě mít radši než tebe?" Pobavený tón doplnila úšklebkem.

„Za zkoušku to stojí," oplatil jí slova širokým úsměvem. „Ale nemyslím si, že by sis dokázala získat jejich důvěru. Pořád si pamatuju, jak jsi mi pošlapala sazeničky dýmějové hlízy."

Na blondýnčině tváři se rázem objevil provinilý výraz. Bylo to už více než dva roky, ale on jí tuto nešťastnou nehodu stále připomínal. Zahanbeně si skousla ret a špičkou boty začala dloubat do hlíny pod svýma nohama, zatímco propletla prsty za zády.

„Nezkoušej na mě tohle divadlo, Hannah," okřikl ji dobíravým tónem, ale stále se usmíval. „Já ti tohle předstírání, že jsi neviňátko, ani trochu nevěřím."

Téměř smutně na něj pohlédla a zamrkala na něj těmi světle hnědými kukadly, jenž zdobily světlé řasy.

„Ne," zakroutil hlavou. „Jsou věci, které se neodpouští. Pamatuješ si, komu pak Poppy nadávala, že nemá nejdůležitější přísadu do lektvarů na splasknutí otoků? Mně," zabodl ukazováček do vlastní hrudi. Hannah předvedla další herecký akt – popotáhla a našpulila rty.

Neville zakoulel očima, svěsil ramena a zakroutil nad jejím chováním hlavou. Poté ukázal na východ.

„A ven!"

Hannah rezignovaně rozmáchla rukama spolu s nešťastným povzdechem. Zdálo se, že Neville nechápal, jak svého činu litovala, proto se sklopenou hlavou skutečně odešla ze skleníku. V cestě však dál nepokračovala – místo toho se zastavila před skleněnou tabulí, horkým dechem na skle vytvořila orosení, do nějž začala prstem malovat smutného smajlíka.

„Abbottová! Zapatláš mi to!" huboval, ale už se u toho nedokázal nesmát. Hannah se na něj naposledy zazubila, než vzduchem zavlála její dlouhá hříva v barvě slunečních paprsků a zmizela za rohem skleníku.

Profesor bylinkářství se zhluboka nadechl a s klidem na duši se vrátil ke svým mandragorám, které volaly po jeho péči tichým pištěním. Naštěstí byly opravdu ještě malinké, proto jejich povyk nepřiváděl člověka do mdlob. Jemně shrnul poslední zbytky hlíny směrem k sazeničkám a jednu z nich pohladil po tenkém lístku.

„Tak co, maličká, taky si myslíš, by Hannah potřebovala lekci bylinkářství pro začátečníky?" zašeptal do prostoru, který mu odpověděl pouze tichým ševelením, jak se skrze pootevřené dveře dovnitř vtíral slabý jarní vítr.

Aniž by si to uvědomoval, začal jim broukat něco, co znělo jako mudlovská ukolébavka. Mandragory se pomalu ale jistě poddávaly únavě, až jejich slabé pištění nahradilo ticho.

Slunce mezitím vystoupalo výš, jeho paprsky nyní tančily na skleněných stěnách skleníku a vytvářely mihotavé stíny na zemi. Neville si otřel zpocené čelo a zvedl pohled k nebi. Bylo stále ráno, ale před ním se rozprostírala celá řada úkolů. Rostliny potřebovaly nejen něhu, ale i dávku živin, a on se nechtěl spoléhat jen na zázračné působení Hanniných ukolébavek.

Zrovna se chystal zalévat, když v tom se za jeho zády ozval tichý šramot. Neohlédl se, krom Hannah za ním takto brzo nikdo nechodil.

„Vrátila ses, abys zazpívala i smějance, nebo máš ještě nějaké otázky ohledně přísad do lektvarů?" zeptal se, aniž by odvrátil zrak od keříku s tmavě zelenými listy a růžovými kvítky, jejichž okraje byly obaleny lepkavou a blyštivou hmotou.

„Ne," ozval se hluboký hlas místo očekávaného. „Jen jsem si říkal, že tě tu najdu."

Neville se rychle otočil, aby vzápětí spatřil Blaise Zabiniho, profesora lektvarů a kolejního ředitele Zmijozelu. Měl na sobě typický černý hábit s nádechem formálnosti, který se k němu zdál přirostlý, a v ruce držel pergamen svinutý do úhledného svitku, ovázaného krvavě rudou mašlí.

„Dopis od naší velectěné ředitelky," nadhodil ležérním a přitom lehce pohrdavým tónem. Od chvíle, kdy se Zabini s Minervou McGonagallovou v září pohádali ohledně školních osnov, se o ní vyjadřoval se sarkastickou zdrženlivostí. Neville, který Minervu upřímně obdivoval, se to naučil ignorovat. Respektoval Blaise jako kolegu, i když to někdy vyžadovalo značnou dávku trpělivosti.

„Prý mám začít pracovat na ročním spisu lektvarů, ale chybí mi přísady na ty nejběžnější. Mohl bys mi dát trochu bezoáru, vívy pomalé, třemdavy a..." Blaise začal vyjmenovávat.

Neville se snažil zapamatovat si vše, co mu kolega říkal, ale někde v polovině se zamyslel nad tím, že vlastně nemusí pomáhat nikomu. Blaise měl ruce, nohy, hůlku i mozek, tak si mohl dřepnout do skleníku a nabrat zásoby sám. To by mu velice rád řekl, avšak jeho dobré srdce to nedovolilo. Proto po pár minutách, kdy Blaise skončil s vyjmenováváním všeho, co rostlo ve sklenících, přikývl.

„Dám ti všechno, ale musíš mi donést ten formulář, jako minulý rok," poznamenal. Blaise zvedl ruku s pergamenem a zamával mu s ním před očima.

„Vždy připraven," odvětil téměř pobaveně. „Ale stejně nechápu, proč to po mně chce. Předloni a roky před tím to nechtěla," začal se stížnostmi, zatímco se blížil k jednomu z pracovních stolů, aby se na něj posadil. Jakmile propletl nohy v kotnících a složil si ruce do klína, pokračoval: „Jasně, chápal bych, kdyby to přišlo z ministerstva, ale Hermiona říkala, že Pastorek nic takového nepřikazoval."

Nebelvír po jeho slovech pokrčil rameny. „Třeba chce mít přehled o všech přísadách, abychom ušetřili. Jako loni, když přišla s tím, že famfrpálové dresy začnou šít skřítci."

Blaise zabědoval: „O tom mi ani nemluv! Hermiona mi to celé léto předhazovala, jako bych s tím nápadem přišel já. Řekl jsem jí, že nemám se skřítčími právy nic společného, ale ne – vždycky se to nějak stočí ke mně! Myslím, že bych měl Minervě vysvětlit, že její reformy vrhají temný stín na můj jinak dokonalý vztah s Hermionou!"

Neville se rozesmál a zakroutil hlavou. „Vy a dokonalý vztah? To zní skoro bájně. Hádáte se v jednom kuse."

„To proto, že mi záleží na jejím vztahu s Theem," odpověděl dramaticky. Pak se s úšklebkem opřel o stůl a dodal: „A taky proto, že vždycky, když ji něco naštve, začne vařit. Kdybys měl jíst její verzi dýňového koláče, pochopil bys moje utrpení."

Neville se stále smál, ale v hloubi duše pocítil zvláštní klid. Někdy byl opravdu rád, že je sám. O starost méně. Podíval se na svého kolegu, který stále mluvil – o Hermioně a Theovi, o Minervě, o nemožnosti najít kvalitní hábity – a přemýšlel, jak to, že člověk jako Blaise dokáže působit tak sebejistě, a přitom očividně neustále zápasí s okolním světem.

Měl nutkání mu říct, ať se od manželů Nottových odstěhuje, ale když už ze svého sídla udělal nemocnici a přispěl tím k lepší lékouzelnické péči ve světě, raději svou poznámku spolkl.

„Víš co?" přerušil ho Neville, když už mu z Blaisova výlevu přecházela hlava kolem. „Pojď se mnou, ukážu ti, kde si ty přísady můžeš vzít. A třeba ti ukážu, jak se pozná správně zralý plod vívy, abys z něj vymačkal tu nejkvalitnější šťávu."

Blaise povytáhl obočí, ale pak sklouzl ze stolu. „Zasvěť mě, Longbottome. Jen mě ušetři latinských názvů," podotkl s pohledem upřeným na něco, čemu Neville zcela jistě říkal Mimbalios Mambelios.

🌵

Vítám Vás u nového příběhu!

Není to nic dlouhého, krátká novelka o 20K slovech, ale slibuju, že si ji zamilujete. Blaise si tu střihne docela důležitou roli, takže se máte na co těšit! A taky Vás čekají kouzelnické bylinky, sem tam nějaké kouření smějanky, protože ta u Nevilla a Hannah nesmí chybět, a samozřejmě kotlík plný lásky! ❤️ Nová kapitola tu na Vás bude čekat každou středu v tomto čase a já doufám, že Vám zpříjemní začátky nového roku. ❤️

Tentokrát máme ilustrace od AI v textu, snad to pro Vás není rušivé, ale mně se to líbí a ladí mi to k celému příběhu... 😌