Za dávných dob, kdy po zemi chodili dinosauři... No, tak dávno zase ne. Žil byl jeden hroch. Ale bylo to dost dávno na to, aby měli hroši ještě rohy. Tento hroch se pyšnil nejhezčím rohem v okolí a všichni jeho roh vychvalovali až do nebes. Hroch patřil mezi zvířecí společenskou smetánku - oblékal se do drahých a krásných obleků a denně strávil několik hodin leštěním svého přenádherného rohu. Pořádal také velkolepé hostiny a oslavy, všichni byli srdečně zváni. Když k němu přišli na návštěvu hosté, nikdy jim nezapomněl dát spoustu dárků. 
Každý chtěl být hrochovým hostem, každý chtěl od něj dostat alespoň jeden dárek. Ale nic z toho nebylo tak úplně zadarmo. Všichni zvířecí hosté museli pochválit každou nitku na jeho obleku, každý knoflíček, korálek, dokonce i zip a podšívku. A hlavně jeho zářivý roh! Jenže po nějaké době k němu přestali hosté chodit na návštěvy a na oslavách nebyl také nikdo.
"No to snad ani není pravda! Já se s tím pořádám a on sem nikdo nepřijde?! No prosím, končím tady! A bez výpovědní lhůty!" naštval se po třetí oslavě bez hostů hroch. 
Vůbec to nechápal. Co se změnilo? Co dělá špatně? Velmi se tím trápil, přestával chodit na věřejnost a novináři s televizními reportéry se o dění kolem něho přestali zajímat. Hrochovi z toho bylo moc smutno.
Jednoho dne ho navštívil jednorožec - tehdy ještě kůň. Povídal mu o tom, že všechna pořádná zvířata mají roh, jen on jediný ne. Hroch nad tím dlouho přemýšlel a pak mu daroval svůj skvělý naleštěný a blyštivě zářící roh. Jednorožec byl opravdu nadšený. Hroch chtěl nejdříve za takový dárek koně poprosit, aby mu pochválil luxusní oblečení, ale pak  mu konečně došlo, jakou dělal celou dobu chybu. Věnoval jednorožci úsměv a rozhodl se uspořádat po dlouhé době hostinu. Ale nikdo nebude muset nic chválit.
Dalšího rána se všichni divili - kde má hroch roh? Když jim hroch vylíčil smutek nešťastněho jednorožce, všichni plakali dojetím nad hrochovou laskavostí. A tak neměl hroch už žádný roh. Ale nikomu to nevadilo, protože ho měli už opravdu rádi. A to i bez toho rohu!