Bylo nebylo, jednou kdysi dávno stála okolo jezera malá vesnička. A ta vesnička se jmenovala Mácháčovice. To jezero bylo veliké - všichni se v něm zpočátku koupali, ale jednoho dne přišel  do Mácháčovic jeden rybář a ulovil tak velikou rybu, že to svět ještě neviděl. Když rybu prodal, dostal za ni tolik peněz, že si za ně nechal postavit na břehu jezera dům celý ze zlata a zůstalo mu ještě dost peněz na financování jedné prezidentské kampaně. Protože i ostatní obyvatelé Mácháčovic chtěli mít své domy ze zlata a financovat prezidentské kampaně, začali také v jezeře rybařit. A byli v tom neobyčejně úspěšní - ryby z Mácháčovic se proslavily po celém světě, protože byly nejen velké, ale také tučné a velice chutné. Během krátké doby byly všechny domy v Mácháčovicích tak drahé, že by si je nemohl dovolit ani americký prezident.
Do této vesničky se přestěhovala jedna strašně bohatá kočičí rodina. Jenže koupí domu v Mácháčovicích hodně zchudli a tak už byli jen průměrně bohatí - ale oproti obyvatelům Mácháčovic byli naprostí žebráci. Kočka s kocourem se kvůli penězům neustále hádali, hádky nebraly konce, koťata tím trpěla a musela navštěvovat kočičího psychologa. To ještě víc zatěžovalo rodinný rozpočet a rozpoutávalo další a ještě horší hádky. Nakonec se kočka s kocourem rozvedla a utekla se synem zpátky do Paříže, kde si koupila za cenu večeře v Mácháčovicích luxusní dům na Chams Elysées.
Ovšem tatínek kocour zůstali z neznámého důvodu se svou kočičí dcerou v Mácháčovicích a učil se rybařit. Nikdo ho nechtěl pustit k jezeru, a tak lovil ryby v malé říčce, ve které plavali jen těžce podvyživení kapři. Tatínak někdy ulovil podvyživeného kapra, někdy jen bělici a někdy starou botu - a on i jeho dcera žili o haldu.
Čas plynul a nic se neměnilo. Když měli jednou k večeři rybí polévku (která chutnala podstatně lépe než botová polévka, kterou v poslední době mívali až moc často), dcera vstala a vzala do ruky rybářský prut. Otec na ni zíral, jakoby se zbláznila.
"Co blbneš, holka?" zeptal se a ztěžka vstal od stolu. Dcera se na něj jen pousmála a odpověděla:
"Jdu rybařit. Ty už vidíš jen s brýlemi, já má dobrý zrak, takže toho ulovím víc."
Jenže dcera neměla namířeno k malé řece. Místo toho potají došla k jezeru uprostřed Mácháčovic. Nahodila návnadu a čekala. Náhle se něco na udici chytilo, bylo to veliké a těžké, malá kočička to nemohla z vody vytáhnout. Rychle vytáhla z kapsy iPhone, který jí zbyl jako jediná památka na krásné časy, kdy žili v Paříži, a volala tatínovi. Tatínek přiběhl a táhli a táhli - ale pořád tu věc nemohli vytáhnout. A tak poprosil tatínek kolemjdoucího psa. I táhli a táhli, ale tu věc pořád nevytáhli. Zavolal pes svého souseda osla. I táhli a táhli, ale pořád to nevytáhli. A zavolal osel svého známého koně. I táhli a táhli, ale pořád to nevytáhli. Až toho měla dcera dost a svolala celé Mácháčovice. I táhli a táhli - až tu věc vytáli. Nebyla to ani veliká řepa, ani největší ryba na světě.
To, co vytáhli, bylo na první pohled naprosto k ničemu. Naprosto zachovalá loď z doby napoleonských válek se nedá jíst, a to ani po uvaření! Dcera, které se dostalo elitního vzdělání na nejlepších školách v Paříži, byla jediná z Mácháčovic, kdo rozuměl historii, začala při pohledu na loď skákat radostí, protože jí bylo jasné, že loď má větší cenu než ta největší ryba (i ta největší řepa) na světě. Už druhý den ráno prodala nález muzeu a dostala za něj spoustu pěněz. A navíc jí a celé její rodině prezident při příležitosti rozdávání státních vyznamenání udělil dědičný titul "Kočka rybářská".

A od té doby jsou kočky rybářské kamarádky s vodou. Hledají totiž ve vodách další zachovalou loď, aby taky měly na dům v Mácháčovicích.