V dobách, kdy na zemi žily princezny a rytíři, kdy jednorožci vozili víly na pasekách, v horách žili draci. V těch dobách také po zemi běhaly ještěrky. Ale skoro nikdo o tom neví, protože taková Šípková Růženka, Popelka nebo Sněhurka jsou daleko zajímavější než malá ještěrka s malachitově zelenýma očima. A tak si nikdo nevšímal ani malého sedmihlavého draka, ani oranžové ještěrky. Jednou se náhodou potkali v obchodě (ano, tenkrát už měli obchody, ale to spíše v průmyslově rozvinutějších zemích než tam, kde vládli králové a královny) a popovídali si u pokladny a každý si potom šel svou cestou. Podruhé se potkali v parku. Ještěrka šla na procházku a drak si chtěl něco nakoupit. Pořád dokola si přepočítával, jestli mu stačí mince na nákup. Popovídal ještěrce, že má problémy s rodiči. Ještěrka se mu svěřila, že se pořád musí stěhovat. Povídali si a povídali... Až museli jít domů. Ale domluvili se, že v parku se budou potkávat. 

Jednoho dne požádal drak ještěrku o... O ruku ani o tlapku se říct nedá... O nožku. I když ještěrka ráda nabídku přijala, dráčkovi rodiče s tím nesouhlasili. Zlobili se, že si chce dráček vzít za ženu ještěrku, která ani neumí chrlit oheň! Dráček jí ale prozradil, že všichni draci získávají tuto schopnost po setkání s prastarým čarodějem Ohňodějem. A tak se musela malá ještěrka vypravit do dalekých krajů, kde ještě neznali pojem "toustovač". Do království šípkových růží, kde se měla ten den píchnout do prstu Růženka.
Ještěrka vylezla ohromnou rychlostí vzhůru do Růženčiny věže. Na zemi ležela růže. Ještěrka si ji vzala a začala z ní otrhávat lístky. Těmi přivolá mocného Ohňoděje.
"Co si přeješ?" zazněl jeho  hlas věží.
"Chci umět chrlit oheň, abych si mohla vzít za muže sedmihlavého dráčka," odpověděla vystrašeným hlasem ještěrka.
"Nu, dobrá," odpověděl čaroděj, mávnul hůlkou a ještěrka náhle dokázala ovládnout oheň. Mockrát čaroději poděkovala a ten zmizel. V tu chvíli dovnitř vešla Zlá víla i s Ruženkou. Zlá víla chtěla vzít růži aby dala Růžence přivonět, sáhla do prázdna. Místot toho chvilku šmátrala prsty a našla kolovrátek... Jak už všichni víte, Růženka usnula - a s ní všichni obyvatelé království. Celý zámek zarostl růžemi a ještěrka byla pořád uvnitř. Jak se odstat ven? Ještěrka neměla tušení. Pak si vzpomněla na svou novou schopnost chrlit oheň.  Vychrlila spoustu ohně a vytvořila tak v šípkovém trní cestu o velikosti dálnice. Vyšla pohodlně ven a běžela až za svým dráčkem. Ještě ten den měli svatbu, která trvala tři dny a tři noci.

Dráčkovi a ještěrce se narodila mláďata, kterým dnes říkáme leguáni. Ale ony jsou to ve skutečnosti drakoješterky...

Když šel po nějaké době princ za Šípkovou Růženkou, našel v šípkovém roští cestu o velikosti dálnice. Šel, šel a šel... A na konci cesty Růženka. Jenže to nikomu neříká, místo toho lže, že se trním prosekal a těžce s ním bojoval.

Omlovám se, ale včera nám nešla elektřina a dnes dopoledne taky ne. Takže to máte se spožděním :(