Kdysi žila jedna pakoní klisna a ta měla manžela. Oba si žili ve svém domě docela spokojeně. Jednou to však paní pakoňovou přestalo doma bavit a řekla manželovi: "Kup nějakou pěknou sochu." Jenže její manžel špatně rozuměl a místo "sochu" si myslel, že má koupit "sovu". A tak se vydal do města shánět sovu. Jenže žádná u nich nechtěla bydlet - výr velký je přeci velký a tak mu nikdo nebude rozkazovat. Sovice sněžná zase tvrdila, že má neodkladnou misi u nějakého Harryho Pottera. Pakůň se proto rozhodl, že půjde raději za menšími sovami. Zkusil to nejdříve u kulíška. Když mu položil otázku, jestli u nich nechce bydlet, vykulil kulíšek oči tak, že už mu to zůstalo a dodnes má oči větší než leckterá jiná větší sova. Pakůň šel smutně dál, ale vůbec žádná sova u nich nechtěla bydlet. Až nakonec se přeci jen jedna našla - sova pálená.
"Dobrá, ale pod jednou podmínkou," začala neochotně. "Každý den mi donesete deset mrtvých myší k jídlu." Pakůň tak zbledl, až byl bělejší než čerstvě napadlý sníh. Nakonec ale  přikývnul a došel i se sovou domů.
"Nesu tu sovu!" zavolal na svou manželku. Ta přišla o obývacího pokoje zůstala vykuleně stát.
"Říkala jsem sochu, ne sovu!" zavolala naštvaně.
"Sova pálená nebo socha vypálená zní podobně," pokrčil rameny. Prostě se mu nechtělo vzdávat výsledek celodenní náročné práce.
"Nebudu tu bydlet ani za deset myší denně, když mě tu nechcete," ukončila debatu sova a už byla pryč. A tak musel pakůň pro sochu a ne pro sovu.