Jeho pohled byl tak...dravý a hladový, až jsem cítil, jak se mi zase začínají klepat nohy. Po celém těle mi běhal mráz, jako by na mě kousky ledu dělaly pochodová cvičení.

"Pojď ke mně," řekl tiše, ale zřetelně. Svou prázdnou sklenici položil na stolek a znovu se pohodlně opřel o křeslo.

Už jednou jsem ho dneska neuposlechl, takže mi nepřišlo zrovna moudré jej dráždit víc, než bylo třeba. Jazykem jsem si navlhčil spodní ret a postavil se na nohy. Jednou rukou jsem se však přidržoval, kdyby mi kolena náhle vypověděla službu. I své pití jsem odložil na stůl a pomalu a velice rozvážně udělal pár kroků k němu.

Když už jsem byl asi metr od něj, Yukio si mě začal prohlížet od hlavy až po patu a zase zpátky. Už jsem se chystal promluvit, když vtom se natáhl po mé ruce, drapl mě za předloktí a stáhl k sobě. Kolenem jsem přistál na křesle mezi jeho stehny, avšak svůj hrudník jsem neubrzdil a vrazil tak přímo do Yukia. Tiše jsem zaskočeně kníkl a hleděl na svého nastávajícího, jak přivírá oči ještě víc a svou volnou rukou mě objímá kolem pasu.

"Sedni si," poručil. Zespod hleděl na můj obličej. Jeho oči zlověstně jiskřily.

"N-Nemůžu.." mumlal jsem nejistě. Jeho ruka mě hřála i přes látku košile, kterou jsem dnes ráno dostal.

Yukio zaklonil hlavu, aby na mě viděl pořádně. "No na mě," ušklíbl se zákeřně; jak děcko, co vymyslelo lumpárnu.

Suše jsem polkl a vytřeštil oči. Teď, když jsem byl sotva pár centimetrů od jeho tváře, jsem vůni alkoholu cítil ještě víc. Yukio rozhodně neměl jen skleničku nebo dvě. "Ty...jsi opilý..." zahuhlal jsem nevěřícně.

Yukio si vztekle odfrkl. Popadl mě za zadek a přitáhl mě více k sobě, takže jsem po jeho pravém stehně sklouzl blíže k jeho tělu. A opravdu jsem mu už seděl na noze.

Jeho kůže doslova hořela. I přes všechno to oblečení jsem cítil jeho teplo.

Zapudil jsem další nevhodné zvuky, které se ze mě chtěly dostat, a sklopil oči k našim hrudníkům. Ten můj se hýbal o něco rychleji než ten Yukiův. Yukio mě znovu objal kolem pasu a namáčkl na sebe ještě víc, přestože jsem si nemyslel, že se mu to povede. Měl jsem pocit, že se mi rozskočí srdce, ale neměl jsem odvahu něco namítat.

"Jsem," připustil na rovinu. "Dneska večer musím jet navštívit otce. A ty," zaklonil hlavu a jaksi unaveně ji položil na opěrku, "tam pojedeš se mnou."

Jeho výraz mluvil za vše. Yukio nechtěl slyšet námitky. "D-Dobře," přikývl jsem.

Azurové oči se leskly, když se nepřítomně dívaly mým směrem. Nesoustředil se na mě. Nesoustředil se na nic. Jako by se zatoulal ve vlastní hlavě. 

Alfa se pak zhluboka nadechl a hlavu mi položil na prsa, jako by se snad chtěl přitulit. Jak malé dítě, které se chce pomazlit s rodičem, protože mu chybí fyzický kontakt. Jeho vlasy mě šimraly na krku. Srdce mi bušilo tak silně, až se mi sem tam dělaly mžitky před očima. Musel to cítit i on.

"Ale nenech Ayata, aby na tebe něco zkoušel," zamumlal mi do košile. "To by mě sralo."

"No...to já ale moc neovlivním. Nemůžu ho odmítat, ne?" zeptal jsem se opatrně. 

"Jsi snad moje omega, ne?" rozčiloval se.

Spolkl jsem poznámku o tom, že Yuka s Kaitem taky. Nechtěl jsem ho v tomhle stavu dráždit. "Právě proto, že jsem jenom omega," poznamenal jsem. 

"Fajn, tak v tom případě tě nespustím z očí," zavrčel a na důkaz toho, že to myslí vážně, mě ještě silněji zmáčkl.

Vyprostil jsem své ruce z jeho objetí a položil mu je na ramena. "Jak myslíš," řekl jsem.

Mluvil z něj alkohol. Mysl měl obalenou lží a falešnými hezkými pocity. 

Yukio se krátce zasmál. "Víš, že ses od malička vůbec nezměnil?" změnil téma náhle.

"Cože?" nechápal jsem. "Nemůžeš si pamatovat-"

"Byl jsem dost starý na to, abych pochopil, jak moc se mě bojíš," řekl poněkud popuzeně. "I teď se celý třeseš. Není těžký to uhádnout."

V duchu jsem si vynadal za to, že to na mě bylo tak vidět. "Mám strach," přiznal jsem.

"Z čeho?" ozval se Yukio, jako by mi nerozuměl.

"Z tebe. Ty...ty bys snad na mém místě neměl strach?" zamumlal jsem opatrně.

Yukio se odmlčel a pak se zaklonil, aby se mi mohl podívat do tváře. "Já nevím. Vyrůstal jsem s vědomím, že se jako alfa nemám na světě čeho bát," pokrčil rameny. "Nevím, jaké to je," přiznal nezaujatě. "Ani to vědět nemůžu."

Má pravdu. To, co zažívám, on nemá šanci pochopit. Yukia by nikdy nepředhodili jak ulovenou kořist. Ale já jsem pro něj byl přesně to. Předhozená přítěž..."Já...já mám strašný strach," špitl jsem a znovu sklopil pohled na jeho hrudník.

Je opilý, tohle si nebude pamatovat.

"Z čeho přesně?" zeptal se trochu rozčileně, ale ještě se ovládal.

"Alfy jsou...nebezpečné. Kruté a zlé, " vyhrkl jsem bez přemýšlení. Až později jsem zalitoval, že jsem vůbec otevřel pusu.

Yukio si mě prohlížel svýma azurově modrýma očima. "I já ti připadám krutý a zlý?" zeptal se klidným hlasem.

Svraštil jsem obočí a spolkl odpověď "ano". Budu věřit Naomi a doufat, že se v něm pletu. "Já...tě neznám," zamumlal jsem pravdivě. "To dítě, o kterém mi matka vyprávěla, je pryč," pokrčil jsem rameny. "Já nevím," zavrtěl jsem hlavou.

Můj nastávající se odmlčel. "Můžeš mě poznat, jestli chceš," řekl pak.

Nevědomky jsem zavřel oči a krčil se před ním jako pes, který očekává ránu holí. 

"Takashi," oslovil mě mým jménem. Jednu ruku mi položil na krk a palcem mě pohladil po tváři.

Podíval jsem se na něj a nechápavě svraštil obočí.

"Jestli máš strach z toho, že tě někdy budu bít," zadíval se mi hluboko do očí, "tak věř, že to fakt nemám v plánu," řekl pevným hlasem.

Než jsem se nadál, Yukiovy rty už byly přilepeny na ty mé a jeho volná ruka si mě přitáhla blíž k němu. Naše hrudníky se dotkly a já cítil, jak mu buší srdce.

Z místa jeho dotyku do mě pulzovaly slabé vlny připomínající elektřinu, které následovalo teplo. Svrběly mě konečky prstů, jak jsem se bál. Ale z nějakého důvodu jsem nechtěl za žádnou cenu přestat.

Yukio svou dlaň z mé tváře opět přemístil na má záda a pohladil mě po nich. Já se jen opatrně omotal kolem jeho krku, abych mu byl blíž.

Jeho rty byly horké a hořké, ale i tak chutnaly skvěle. Chutnaly...jinak.

Cítil jsem, že je to správně. Že by to takhle mělo být. Bylo to...přirozené a až nebezpečně snadné.

Ale nemůžu se nechat strhnout jen momentálním vzrušením. Yukio je Yukio a já jsem jen podřadný červ, který se permanentně ocitá pod jeho botou a čeká na rozmačkání. "Yukio," zamručel jsem mu do polibku, "jsi opilý. Tohle...tohle bychom neměli..." mumlal jsem.

"Brzo budeme svoji a neměli bysme se ani líbat?" uchechtl se Yukio, když se ode mě odlepil. Jeho modré oči doslova zářily touhou.

Suše jsem polkl. "Ještě pořád jsem neháral," připomněl jsem a sklopil hlavu.

"Na tohle jsem zrovna nemyslel," řekl Yukio a jedním elegantním pohybem ruky mi odhrnul vlasy z obličeje.

Když jsem opět zvedl oči, všiml jsem si, že se jen mírně usmívá.

V tu chvíli vypadal tak krásně, jako ještě nikdy předtím. Celá ta ledová schránka se jako by rozpadla a on, ten pravý Yukio, tady teď seděl pode mnou, objímal mě a usmíval se. Byl nádherný. Tak nádherný, až mi z toho moje srdce párkrát vynechalo. Bolelo mě, jak moc mě přitahoval.

Cítil jsem, jak začínám červenat.

Yukio si toho všiml a očima začal poskakovat po různých částech mého obličeje. Rukou, kterou mi odstrčil vlasy, mě pohladil po tváři. Jen zlehka; sotva se mě dotýkal. Já se však pod jeho dotykem doslova otřásl. Už to ale nebylo pouhou nervozitou.

Přivřel jsem oči a nechal se jím laskat, dokud se opět nerozhodl propojit naše rty. Tentokrát jen jemně, letmo a jaksi důvěrně. Těmi polibky mi říkal, že je v pořádku, když se mu oddám. Že to tak má prostě být a že nemá smysl s tím bojovat.

A já se poprvé chtěl přestat vzpouzet. Poprvé jsem si přál, aby se mé feromony už projevily a já se mohl s Yukiem propojit.

Několikrát jsem mu polibky opětoval, ale něco mi říkalo, že to nebylo potřeba. Tak jsem mu jen rukama zajel do vlasů a prsty ty černé prameny pročesával a různě si s nimi hrál.

Bylo mi příjemně. Yukio mě zahříval svým tělem, takže jsem měl sto chutí se k němu schoulit ještě víc a nechat to jeho teplo, aby mne obklopilo úplně. Líbal mě na rtech, tvářích, čelisti i krku. Jeho paže mě držely velice pevně, jako by se bál, že mu zmizím. Jako by se chtěl ujistit, že jsem u něj.

Bože, co si to nalhávám.

Když mě přestal líbat, položil jsem mu hlavu na rameno.

"Brzo ti ten obojek sundám," řekl Yukio tiše, skoro šeptem, a políbil mě na čelist.

Zamručel jsem na souhlas. "Já vím."

"Hmm." vydralo se z něj. Něco mi říkalo, že přestává vnímat.

"Kdy se máš setkat se svým otcem?" zeptal jsem se.

"V půl páté už tam máme být," zamručel.

"Nechceš si do té doby ještě lehnout?" pokračoval jsem a pohladil ho po hlavě jak ospalé dítě.

Další zamručení. "Pojď se mnou..."

"Yukio," řekl jsem jeho jméno až příliš zoufalým tónem. "Jsi opilý." Věděl jsem, že tohle není skutečný on. Moc dobře jsem to věděl a teď už musím zabránit čemukoliv, co by mi znovu zahalilo mysl.

"Pojď," přikázal.

Než jsem se stihl vzpamatovat, Yukio mě chytil za stehna těsně pod zadkem a postavil se na nohy.

Vydal jsem ze sebe jakýsi zvuk vyjadřující mé polekání a natiskl se na něj pevněji, aby mě neupustil.

Ale můj nastávající nevypadal, že by mu fakt, že drží celou mou váhu na rukou, jakkoli vadil. Jako by si ani nevšiml, že mě nese.

Yukio se mnou udělal několik kroků až k posteli, než nás na ni vyvrátil, takže jsme s žuchnutím dopadli do peřin. Já jsem hekl bolestí, protože na mě přistála většina jeho váhy, ale žádný další zvuk jsem už neměl odvahu vydat.

Když jsme v téhle pozici skončili naposled, nedopadlo to zrovna dobře. Mou jedinou záchranou nyní je, že je Yukio poněkud dost opilý a neví, co dělá či říká.

Je to asi jedinečná šance si jej užívat jako skoro normálního partnera. Kdyby byl opilý až do konce našich životů, možná bychom byli schopni spolu najít nějakou harmonii. Aspoň částečnou toleranci..to bych byl rád.

Ale tenhle stav velmi brzy pomine a on se vrátí do té zahořklé bestie, kterou mi už několikrát ukázal.

Yukio se chvíli vrtěl, dokud mě jedním smýknutím neotočil na bok. Nonšalantně si mě přitáhl k sobě a přehodil mi ruku přes pas, jako by to snad byla rutina.

Jako by tohle všechno bylo normální.

A ono brzy asi bude.

"Buď se mnou," zamumlal slabě, sotva jsem mu rozuměl. "Prosím, nechoď nikam..."

Po té tiché, sotva zřetelné větě se mi udělalo až mdlo. Celé mé tělo bylo najednou v plamenech a z mého obličeje pomalu začínala vycházet pára. 

A zároveň s tím se mi sevřel žaludek. 

Ale pár momentů nato už Yukio oddychoval v pokojném spánku a já se snažil zabránit pláči. "Mám snad jinou možnost?" zeptal jsem se do prázdna.

Jeho kůže mě i přes látku našeho šatstva hřála, ovšem ten spalující žár byl zpět. Ten nepříjemný pocit, že mě jeho přítomnost sežehne. Naše nohy byly propleteny mezi sebou, takže by se teď jen těžko určovalo, čí jsou čí. Jeho paže mě držela za břicho a táhla mě blíž k němu, jako by mě chtěl snad až vmáčknout do sebe.

Jen na moment mě napadlo, že bych byl rád, kdyby tohle byla realita. 

Jenže skutečnost je taková, že mě alfa nenávidí. 

Pardon za chyby a překlepy <3