"Panstvo, končíme debatu, jde se na prohlídku domu," řekla Naomi a zvedla se ze židle. Jen rychle si oprášila ruce. "Pojď, nevěstinko naša," zasmála se a čapla mě za ruku. Než jsem se nadál, už jsem byl vlečen z jídelny kamsi pryč. Ani jsem se nestihl rozloučit se zbytkem přítomných.

Naomi chodila překvapivě rychle; stále mě držela za ruku, když mě vlekla napříč domem, a já si několikrát nakopl vlastní nohu. Jakmile jsme se dostali do hlavní chodby, jak to nazvala, pustila mě a začala s výkladem: "Vodsaď se dostaneš do nejhlavnějších částí domu. Tadyhle většinou Yukio přijímá hosty, které nechce vidět. Koho chce vidět, toho odvede do obýváku," otočila se a rukou ukázala na další pokoj s pohovkami a krbem. Do žádné z místnosti jsme však nemířili.

"Pravé křídlo je pro bety, tam my moc nechodíme, takže nebudeš ani ty," řekla a jen mávla rukou k místu, které právě zmínila. "Takže je to celkem nezajímavé. Dále," vyhrkla a rozběhla se po schodech nahoru. Byl jsem sotva v půlce když už mi rukama ukazovala další části tohoto enormního domu.

Všechno bylo zařízené poněkud staromódně, ovšem nebyl jsem schopen určit, jestli je to opravdu jen tak staré, nebo má jen Yukio oblibu ve starých věcech. Vlastně nemám ani nejmenší tušení, co se Yukiovi líbí. Byl jsem však celkem přesvědčen, že poněkud odmítá cokoliv moderního.

"Napravo," řekla Naomi a teatrálně rozmáchla rukama, "si můžeš povšimnout Yukiova rodokmenu zvěčněného v obrazech na zdi," mluvila jako průvodce v nějakém hradu. "Obrazy se začaly malovat asi v polovině osmnáctého století a vždycky zobrazují nejvýznamnější alfu jedné generace, tak se pokochej," usmála se.

"Nejvýznamnější?" postavil jsem se vedle ní. Snažil jsem se dýchat nosem, přestože mne schody celkem zmohly. "Podle čeho se to určuje?"

"Nejvýznamnější alfa je pokračovatel rodiny; prvorozené dítě," vysvětlila mi trpělivě. "Prostě nejstarší z dětí, které si pak vezme další alfu, aby zachoval čistotu rodu, kapišto?"podívala se na mě.

"Počkej, takže alfa zrozená z omeg jako není...právoplatná alfa?" nechápal jsem. Copak jediné informace, které jsem měl, byly chybné?

"Ne, že by to nebyla právoplatná alfa, je to upe v cajku alfa," vrtěla hlavou Naomi, "ale prostě...alfa s alfou je něco jinýho jak alfa s omegou, chápeš?" dívala se na mě jako na dítě, které se marně snažila naučit počítat. "Je to takový čistější."

"Bylo by pro Yukia teda lepší, kdyby si vzal alfu?"

"Samozřejmě," přikývla, "ale protože je Yukio nejmladší, není potřeba, aby si vzal alfu. Proto si může vzít tebe," ukázala na mě rukou mimoděk.

"A betu si vzít nesmí, že?"

"Bože," praštila se do čela najednou, "nechápu, co ses v životě učil za kraviny, když toto nevíš," vzdychla. "Ne. Beta s alfou nemůže být. Jsou to odlišné skupiny, protože bety...Sakra, jak ti to mám říct. Poslouchej - alfy jsou elita. Nejlepší z nejlepších. Bety jsou někde uprostřed. Omegy jsou nejnižší vrstva. Elita a střední vrstva se spolu nemůžou mísit, protože je jejich DNA jiné...ale není zas odlišné dostatečně. A hlavně je to společensky nepřijatelné."

"Co to je za volovinu?" uchechtl jsem se. "Tak v tom případě by se spolu neměla mísit ani jedna vrstva, když máme odlišné DNA...ne?"

"No a právě v tom je háček. Chromozomy alfy jsou velice kompatibilní s chromozomama omegy, protože ty od omegy nejsou tak dominantní. Hezky to k sobě zapadne. Beta je na to dominantní až moc. Nejsu sakra žádný genetik, moc ti nevysvětlím, ale prostě...Děti bety a alfy by byly...defektní. Jsou od základu špatně," pokrčila rameny. "Většinou se nedožijí plnoletosti."

Zvedl jsem obočí. "Ach tak," zamumlal jsem. Z této debaty jsem nebyl o moc chytřejší, ale Naomi dle všeho moc dobře věděla, o čem mluví. Bohužel, asi toho věděla až moc.

"Furt to nechápeš, že ne," poznala z mého výrazu. "Jsi natvrdlejší, než jsem si myslela," zasmála se - tedy, vysmála se mi. "Prostě si pamatuj, že ty budeš jen s Yukiem a nikým jiným. Nic víc nepotřebuješ."

"Děkuji," uklonil jsem se jí žertovně. "Jsem ti povděčný za toto moudro. Očividně toho ještě nevím dostatek k přežití..." uznal jsem poraženě.

"Hmm," zamručela, jako by uvažovala. "Že by si Yukiova nevěstinka potřebovala radu mé podřadné maličkosti?"

"Naomi, nikdy jsem přece netvrdil, že jsi jakkoli podřadná," zarazil jsem ji.

"Já vím, dělám si z tebe srandu," usmála se. "Musím si to užít, že jsem v něčem lepší než ty," popíchla mě.

"No, to tě můžu už teď ubezpečit, že je sakra hodně věcí, ve kterých jsi bezpochyby lepší jak já," upozornil jsem ji a zahleděl se na řadu obrazů. "Takže Yukio tu teda nebude mít svůj obraz?" zeptal jsem se polohlasně, přestože jsem už předvídal odpověď.

Naomi zavrtěla hlavou. "Oficiálně ne. Pokud bude takový narcis a nechá se namalovat, bude to jeho volba. Yukio je zatím ze všech nejmladší, nemusí o něm být ani zmínka," pokračovala Naomi a povzdychla si.

"To je smutné, že i když jsi alfa, pokud se špatně narodíš, jsi nic," zamumlal jsem.

Naomi tiše přitakala. "Hmm...Je mi ho svým způsobem líto. No, ale i tak je pořád mnohem víc, než kdy budem my, to se neboj."

Znovu jsem se vrátil k obrazům. Nechtěl jsem reagovat. "To mají oba jeho bratři tuhle sbírku?" vyzvídal jsem. "To muselo stát majlant..."

"Osobně teda nemám tucha, ale Aki říkal, že Hiroki to má. U Ayata nikdo krom Yukia nebyl, takže těžko říct."

"Aki?" koukl jsem na Naomi, která pozorně zkoumala portrét nějaké ženy, po jejímž boku stál kokršpaněl. Dáma byla oblečená v kalhotovém kostýmku; byl dost podobný těm, které nosívá Yuka.

"Jo, no," mumlala Naomi, "Yukio si většinou bere Akiho jako doprovod, protože se na něj dobře kouká a typově se k sobě i hodí...A hlavně si celkem dost lidí myslí, že je Aki beta, protože se umí chovat..." huhlala skoro už nesrozumitelně. "No ale to odteďka asi bude na tobě, Takashi."

"V pohodě, já stejně nesnáším formality," mávl jsem rukou, abych odlehčil situaci. "Mimochodem, jak-"

"Takashi!"

Nadskočil jsem, když jsem zaslechl své jméno. Krev mi ztuhla v žilách hned na to, poněvadž mi došlo, kdo mě volá. A nezněl zrovna nadšeně.

Naomi na mě vytřeštila oči a rychle mě sjela pohledem, protože jsem asi zbledl. Rozhodně jsem se cítil přinejmenším malátně...

Pomalu jsem se otočil čelem k Yukiovi, který byl jen pár kroků od nás. Už způsob, jakým šel, mi naháněl husí kůži. Měl vztekem stažené obočí a jeho ledové oči do mě zabodávaly dýky.

"Dobré ráno," začala Naomi mile, protože si i ona všimla, že Yukio zuří. "Dne-"

"Padej, Naomi," poručil Yukio chladně.

Naomi sklapla. Jakože doslova secvakla čelist tak, až jí klaply zuby. Uklonila se a rychlým krokem se odebrala kamsi pryč. Ještě na schodech mi věnovala lítostivý pohled. Nemohla dělat nic jiného než ho prostě poslechnout.

Stál jsem tam teď sám, naproti krvelačné šelmě. Vypadal, jako by byl připravený mi skočit na krk a zuby ho vyrvat.

Snažil jsem se neuhýbat pohledem, ale mé oči poskakovaly z jeho úst na jeho pravidelně se zvedající hrudník, na podlahu a na zdi; jen abych se mu nemusel dívat do obličeje. Kousl jsem se do rtu a pravačku v napětí sevřel v pěst. Netušil jsem, co Yukio udělá.

"Pojď za mnou," řekl překvapivě klidně a tiše. Kupodivu to pro mě bylo ještě horší, než kdyby mě seřval jak haranta, co neposlouchá.

Rozešel se kamsi ode mě, takže mi opravdu nezbývalo nic jiného, než jej následovat. Civěl jsem na jeho široká záda a postupně pohledem sklouzával na jeho útlý pas až k jeho pohupujícím se bokům, jak rázně kráčel.

Nevěděl jsem, kam mě vede. Hleděl jsem jen na něj, protože jsem se bál. Můj nevysvětlitelný strach z jeho osoby mi rozpumpoval srdce a každičký kousek mého těla mi říkal, ať se co okamžitě vytratím.

Ale to nebylo možné.

Otevřel dveře a nechal mě vejít. Jakmile mi došlo, že to tu poznávám, z obličeje mi vymizela všecka krev.

Stáli jsme v té jeho ložnici, kam nepouští nikoho ze svých společníků. Sem ještě nevstoupil nikdo z jeho harému; žádná z jeho omeg se sem nikdy nedostala...ale já tu s ním skončil rovnou v posteli...Samozřejmě. 

Odvrátil jsem pohled a suše polkl. Tahle místnost na mě nepůsobí dobře...A už vůbec ne, když ode mě Yukio stojí jen na délku mého předloktí.

"Tak začni," řekl stroze. Jeho hlas byl stéle ledový; jako ta nejchladnější vánice. Vůně jeho kolínské mnou cloumala a já si opravdu nebyl jist, co říct. I když, když nad tím přemýšlím, možná jsem necítil jen kolínskou. Byla to zvláštní vůně, ale nedařilo se mi ji k ničemu přiřadit.

Zvedl jsem oči, ovšem jen tak, abych hleděl dopředu, což značí, že jsem civěl na límeček jeho bílé košile. "Eh...j-já.."

"Byl bych rád," přerušil mé koktání a hrubě mě popadl za bradu, čímž mě donutil zaklonit hlavu, "kdyby ses mi díval do očí, když se mnou mluvíš," dokončil svou myšlenku a usmál se. To zakřivení rtů bylo tajemně svůdné a jaksi provokativní, ale jeho modré oči zůstávaly jako z ledu. Jeho pohled mě mrazil v zádech, až jsem pocítil nutkání se otřepat. Jeho veselí nedorazilo až k očím a já velmi rychle pochopil, jak falešný ten úsměv je. "Dneska jsi měl snídat se mnou," řekl a já se ze všech sil snažil neucuknout. "Poslal jsem pro tebe," dodal a jeho hlas mi snad zmrazil všechny tekutiny v těle. "Existuje nějaký důvod, proč jsi nedorazil?"

Hrál si se mnou. Věděl, že mě má naprosto ve své moci a že já jsem jen vystrašená myš v jeho dravčích spárech. Moc dobře to věděl.

A měl pravdu. Sklopil jsem oči, neschopen nalézt odpověď. "Já...jen jsem..."

"Jen jsi co?!" zvýšil najednou hlas a já sebou leknutím škubnul, až mi bylo trapně.

"Chtěl...chtěl jsem...," koktal jsem ze sebe strachy.

Upřímně...nejsem zvyklý na to, že by po mě někdo takhle křičel. Ještě nikdy jsem se necítil takhle....křehký a slabý. Pouze Yukiův tón stačil k tomu, aby se mi oči zalily slzami. Jen několika málo slovy mě dokázal rozhodit tak, až se mi chtělo brečet.

Yukio se zasmál. Vysmíval se mi. Byl to tichý, melodický smích, který se vytratil tak rychle a znenadání, jako se objevil. A zaskočil mě tak, že jsem si nebyl jistý, jestli nemám halucinace. "Nech to být," mávl rukou k mému obřímu překvapení. "Ať se to už neopakuje, jasné?" znovu mi zaklonil hlavu a já - tentokrát s pohledem upřeným do jeho očí - přikývl.

Ušklíbl se na mě a pak si mě změřil pohledem. "Nechceš něco k pití?" zeptal se, než se otočil na patě a poodešel k láhvi nějakého alkoholu, kterou měl na konferenčním stolku. Zlatavý mok by mohlo být pivo, ale vzhledem k fajnové skleněné lahvi, ve které ho Yukio měl, bylo zřejmé, že je to nějaká whisky. A dokonce měl i sklenici navíc, jako by tohle snad plánoval.

Hleděl jsem na něj, jestli si ze mě dělá legraci. Bál jsem se jakkoli pohnout v domnění, že tohle celé je jen past a že Yukio mě zdroguje a bůhvíco.

Když jsem byl až moc dlouho potichu, Yukio se otočil se dvěma sklenicemi v rukou a se zvednutým obočím na mě koukal. "Co tam stojíš? Pojď ke mně," poručil.

Srdce mi bušilo na poplach, když jsem udělal několik kroků, abych překonal tu vzdálenost mezi námi. Alfa postával u své kožené soupravy, jako by uvažoval, zdali se chce posadit na gauč, či se rozvalit v křesle. Očima neustále těkal mezi nábytkem, než mi nakonec podal sklenici a následně se usadil do jednoho z křesel.

Já si váhavě sedl do toho druhého, které mu bylo nejdál, a opatrně se opřel. Sklenici s netknutým nápojem jsem svíral v dlaních, až se mi vzorek ve skle obtiskl do kůže. Už vím, co jsem z Yukia cítil. Voněl stejně jako ten alkohol, co nám právě nalil.

Yukio do sebe kopnul svou whisky a naklonil hlavu na stranu. Nechápu, jak může něco tak odporného pít tak rychle, aniž by se zašklebil. A to ani nezmiňuju, že sotva začal den. 

"Jak se má tetička?" zeptal se najednou.

"...Kdo?" nechápal jsem.

"Tvoje matka, pitomče," uchechtl se a hlavu si opřel o křeslo. "Tetička. Jak se jí daří?"

Nevěděl jsem, že mou matku znal až tak, že jí říkal tetičko. Já bych se jeho matku bál oslovit jakkoli. "Snad už líp...když jsem teď tady...Může si odpočinout," řekl jsem upřímně a pohledem provrtal tmavou tekutinu, která se plazila po skle, jak se mi klepaly ruce.

"Pořád prodává květiny?" pokračoval Yukio ve výslechu a já doslova slyšel jeho úsměv. Koukal kamsi před sebe, ale na nic se nesoustředil.

"Ano," koukl jsem na něj letmo a taky se usmál. "Má dost stálých zákazníků, takže si to může dovolit," řekl jsem.

"Moje máti si neustále vychvaluje, jak jsou květiny tvé matky krásné," oznámil mi, než ke mně pomalu stočil hlavu. "A to jsou. Vždycky byly."

Zrůžověly mi tváře. "To by od tebe určitě moc ráda slyšela osobně," zahuhlal jsem.

"Hmm," zamručel místo odpovědi a přimhouřil oči.

Jeho oči potemněly. Díval se na mě tak...urputně. Možná až vyzývavě. Upřeně na mě hleděl, až jsem cítil, jak se mi zase začínají klepat nohy. Po celém těle mi běhal mráz, jako by na mě kousky ledu dělaly pochodová cvičení.